Kolos na hliněných nohou: Jak si stála církev v předhusitských Čechách
Nejprve si v hrubých obrysech nastiňme dobové reálie, do nichž se české reformní hnutí zrodilo. Doba vlády Karla IV. (1346–1378), která církevním institucím velmi přála (ne nadarmo se Karlovi přezdívalo popský král), za sebou zanechala hustou síť klášterů, kostelů a kapitul. Církev se vedle krále a šlechty stala třetím významným pozemkovým vlastníkem, vrchností s vlastními poddanými, které podle odhadů patřila třetina vší půdy.
Ráj duchovních
V prvním městě království, Praze, dosáhlo množství duchovních téměř evropského rekordu: vedle Avignonu a Říma coby sídel papežů ji v kvantitě pravděpodobně předčila už jen Florencie. Pražské souměstí oplývalo neobyčejným počtem farností, jenž činil více než 40. Pro srovnání uveďme, že říšské Řezno jich mělo osm, Norimberk dokonce pouze dvě.
Na pražských farách působily stovky kleriků, k nimž je nutné připočíst velké množství dalších duchovních osob, jako byli kněží v kapitulách, správci samostatných kaplí, kazatelé a také členové mnišských, žebravých a jiných řádů. Podle některých odhadů mohlo být duchovních ve čtyřicetitisícové Praze ke dvěma tisícům. Takové koncentrace v poměru k laikům už české země nikdy nedosáhly, dokonce i v době vrcholící katolické protireformace v 18. století byl stav duchovenstva několikanásobně nižší.
České země předhusitské doby se vyznačovaly také velmi propracovanou církevní správou s vyvinutou strukturou úřadů a orgánů. Od roku 1344 tvořily samostatnou církevní provincii v čele s pražským arcibiskupem, jemuž byli v církevněsprávních záležitostech podřízeni biskup olomoucký a litomyšlský se svými příslušnými diecézemi. Arcibiskup a jednotliví biskupové měli k dispozici řadu pomocníků od arcijáhnů přes děkany a oficiály, s nimiž dohlíželi na klérus diecéze.
Kněží, kazatelé, laici
Ale knězem se nemohl stát každý, komu se zachtělo. Přihlíželo se k osobní a mravní přijatelnosti svěceného jedince, k čemuž sloužily například kontrolní vizitace farností. Mnohdy sice k vysvěcení stačilo opravdu minimum schopností, skutečností však také je, že pokud se kněz dopouštěl neúnosných excesů, mohl být ze svého úřadu odstraněn. Dochované úřední zápisy dokazují, že se to také zásahem shora stávalo.
Církev však netvořila jen hierarchie duchovních, patřili do ní odjakživa také laici. Přestože pro většinu se náboženský život omezoval na nedělní návštěvu kostela a přijímání se zpovědí jednou do roka, rostl počet těch, kteří vyžadovali víc. Lidovou zbožnost podněcovalo působení kazatelů, jejichž počet se v druhé polovině 14. století značně zvýšil.
Velká poptávka, která po kázáních panovala, ukazuje, že náboženský život laiků zapustil oproti dřívějšku mnohem hlubší kořeny. S tím se také pojily vzrůstající nároky, jež lidé kladli na své duchovního pastýře. Ti možná ani nebyli o tolik zkaženější než dříve, nastávala však nová doba, kdy se poklesky ostřeji vnímaly s tím, jak se všeobecněji a jasněji prosazovala představa, co je správné a dovolené, a co není. Velmi častým jevem se stalo porušování celibátu, nedodržování rezidence a nestydatá simonie (svatokupectví)
Příznaky krize
Na první pohled příznivá majetková situace, pevné místo ve společnosti a zakotvení náboženského chování v životě věřících však zcela neodpovídaly opravdovému stavu věcí. Jak trefně poznamenal historik František Šmahel, církev byla „kolos, který stál na hliněných nohou“.
Všeobecné problémy středověké církve papežským schizmatem počínaje a rostoucím fiskalismem konče totiž přirozeně nezůstaly bez dopadu na poměry v českých zemích. I to s sebou přinášel rozvinutý církevní centralismus, který prostřednictvím nemocné hlavy zasáhl její jednotlivé údy. Na vzmáhající se finanční nároky papežské kurie samozřejmě spolu s ostatními doplácel, a to doslova, také českomoravský klérus.
České země se až do pisánského koncilu hlásily v duchu odkazu Karla IV. pod obedienci římského papeže. Kromě poplatků za beneficia se mnohonásobně zvýšila též frekvence vybírání papežského desátku. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka se například při svém vstupu do úřadu kvůli úhradě tolika tax zadlužil natolik, že musel rozprodat významnou část rodového majetku.
Hmotnou základnu arcibiskupství nemile poznamenal také konflikt mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna (v úřadě 1379–1396). Král cíleně a s nemalou dávkou škodolibosti církevní majetky poškozoval a ani jinak si v jednání s duchovními hodnostáři nebral servítky – vzpomeňme umučení arcibiskupova generálního vikáře Jana z Pomuku. Tím ničil nejen její statky, ale podvracel i postavení a vážnost církve ve společnosti. Hmotná krize zastihla na přelomu století také kláštery, jež často upadaly do dluhů. Církevní majetky vzbuzovaly závist, protože je mnozí pokládali za zlatý důl. To však ve skutečnosti nemělo opodstatnění.
Mnohobročníci a svatokupci
Objevovaly se ale také potíže zcela odlišného druhu. Rovněž na české země dopadaly od druhé poloviny 14. století opakované morové rány, v jejichž důsledku se velmi často uprazdňovaly fary, které bylo naléhavě potřeba nově obsadit. Na tato místa se pak dostávali i lidé s nedostatečným vzděláním. Obvykle nebyli vyloženě negramotní, ale mívali problém s latinou a jejich znalosti teologie pokulhávaly.
Na druhou stranu to umožnilo větší sociální mobilitu, protože do duchovenského stavu mnohem častěji než dříve vstupovali příslušníci nižších neprivilegovaných vrstev. I oni mohli v církvi udělat kariéru.
Množství uprázdněných beneficií ovšem bohužel také svádělo k pokusům o mnohoobročnictví. K němu často docházelo i proto, že některá byla tak chudá, že svým držitelům zkrátka nedokázala zajistit důstojnou existenci. Takoví vícečetní beneficiáři pak svoje povinnosti nemohli plnohodnotně zvládat. Místo pronajali jinému, ještě bezprizornějšímu klerikovi (takzvanému střídníkovi), který pak byl na pronajímateli hmotně závislý a často odsouzený k pouhému živoření. Mnozí však obročí sbírali jen za prostým účelem vlastního obohacení, a tak dobové reformní kritiky byly zcela oprávněné. Zajímavé ovšem je, že mezi duchovní sedící „na více židlích“, patřil též Konrád Waldhauser či někteří viklefisté.
TIP: Než přišli husité: Středověkou Prahou zněly hlasy učených „kacířů“
Fiskalita církve dosahovala obludných rozměrů, téměř vše se převádělo na peníze. Za co se kněžím platilo, výmluvně popsal sám Hus: „Ono za zpověď, ono za mši, ono za svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnání, ono za pohřeb, ono za pokropení, ono za modlitby. Haléřek poslední, jejž babička v šlojířku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj ji ho nevzal, ten haléřek na ní vyloudí“. Neutěšené české poměry se v zásadě nelišily od situace v jiných zemích, celá církev naléhavě volala po nápravě.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií