Knihovník s pověstí svůdníka: Jak se Casanova ocitl na duchcovském zámku?

Co bychom dnes věděli o slavném Casanovovi, kdyby si neudělal takovou reklamu ve vlastním díle „Dějiny mého života“? K tomu, aby ho sepsal, však potřeboval klid – nerozptylován ženami ani vypjatými situacemi, do kterých se ve svém životě mnohokrát dostal. A kde mohl očekávat větší pohodu, než v zámecké knihovně?

Z tohoto úhlu pohledu se tak zdá být přerod ze sukničkáře a bonvivána na knihomola pochopitelný. Na Duchcově vznikl slavný Casanovův životopis a nebýt něj, vyhlášený milovník by nejspíš upadl v zapomnění. Duchcovu tak vděčíme za jeho nesmrtelnost. Naproti tomu duchcovská knihovna svému knihovníkovi za mnoho nevděčí, času mu na ni kvůli vlastní tvorbě už příliš nezbývalo.

Kavalír

Narodil se v Benátkách v roce 1725 a jeho rodiče hráli divadlo. Vyrůstal ve městě karnevalů, zábavy a neřestí – jak by ho takové prostředí  nepoznamenalo? A to navzdory tomu, že rodiče o jeho výchovu příliš nedbali a chlapec se dostal na vychování do rodiny kněze. Tam se však už v jedenácti letech setkal s fyzickou láskou. A od té doby se pro něj ženy staly přímo drogou. 

Giacomo přitom patřil k takřka geniálním dětem. Na univerzitu vstoupil ve dvanácti a v sedmnácti promoval s právnickým titulem. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Casanova si dokázal získat nejen srdce žen, ale také sympatie mužů – těch nejvlivnějších, kteří ho velmi rychle dostali mezi evropskou šlechtickou smetánku. S oblíbeností ale občas přicházejí i trable. Na spanilé a okouzlující dámy, na které měl políčeno, měli zkrátka zálusk i jiní. 

Giacomo se ovšem orientoval i na starší, ne tolik půvabné, ale zato bohatší paničky. Ty ho poté financovaly. Ani to mu ale neprocházelo vždycky. Nadto i přízeň vyšších kruhů bývá vrtkavá. Z absolutního výsluní se tak dostával na úplné dno, třeba až do vězeňské cely. Díky bohu, chtělo by se říci. Rokoko tak máme zachyceno prostřednictvím jeho díla ve skutečně širokém spektru.

Mezi regály

Jak se tento proslulý požitkář ocitl v tak prapodivné roli knihovníka? Jaké spletité cesty jej k tomu vedly? Vše začalo v roce 1784, kdy už mu táhlo na šedesátku. Byť měl stále jisté kouzlo, přestálá dobrodružství se dosti odrazila na jeho tělesné schránce. Čekala ho poslední diplomatická mise. Stal se tajemníkem Sebastiana Foscariniho, benátského vyslance ve Vídni. A právě u Foscariniho se tehdy seznámil s mladým a bohatým hrabětem Josefem Karlem z Valdštejna, kterého při společném obědě okouzlily Casanovovy historky. Na přetřes přišla i další témata, například knihy, magie či kabala. Oba pánové brzy zjistili, že mají hodně společných témat k diskuzi. 

Valdštejn tehdy nabídl Casanovovi, aby s ním odjel na jeho severočeské panství v Duchcově. Co na to Casanova? Zdvořile odmítl. Proč se vzdávat pohodlného místečka u vídeňského velvyslance? Jenže nedlouho na to Foscarini zemřel a Casanova se někam potřeboval „upíchnout“. Ať zkoušel, kde zkoušel, nedařilo se. Při pobytu v Teplicích pak náhodou narazil na hraběte Valdštejna. Tentokrát Casanova místo správcem hraběcí knihovny přijal. Po pravdě, nic lepšího neměl a peněz se mu také nedostávalo.

Důchod 

V roce 1785 se tedy ocitl na Duchcově. Oproti předchozímu životu to byla pořádná změna. Leckdo by ho snad dokonce politoval. Trávit poslední léta mezi zaprášenými regály? Opak byl však pravdou. Casanova se ocitl tam, kde potřeboval: na odpočinku v tom pravém smyslu. Už se nemusel za ničím honit. Dostal stravu, byt, pravidelný příjem a klid na práci. Navíc knihy miloval skoro stejně vášnivě jako ženy. Jen, na rozdíl od nich, mu na čtení ještě zbývalo dost sil.

Valdštejn si ho přímo hýčkal. Stačilo mu, že měl slavného Casanovu ve svých službách. Práci nevyžadoval v podstatě žádnou a za toto nicnedělání byl ochoten velmi slušně zaplatit. Hrabě také na Duchcově pěstoval čilý společenský život, zval zástupce významných rodů, pořádal plesy, slavnosti, hony. Zkrátka ani po této stránce se společenský Ital nemohl nudit. A pokud by mu to bylo málo, stačilo si jen odskočit do nedalekých Teplic. Ve velmi oblíbených lázní se scházel výkvět evropské šlechty.

Pokálený portrét

Všechno by vypadalo téměř ideálně, jenže… Jak dobře vycházel se svým mecenášem, o to hůře se Casanova snášel s ostatním personálem. Snad hrála roli i jazyková bariéra, především však společenská. Casanova dával ostatním najevo svou nadřazenost. A i když se často pohyboval v diplomatických službách, žádný velký diplomat v každodenní komunikaci nebyl. Do toho ještě připočítejme divokou italskou náturu.  

První důvod k roztržce nastal už záhy po jeho příjezdu. Tehdy však nebyla ještě příčinou Casanovova svárlivá povaha, ale – jaké překvapení – žena! Šedesátiletému knihovníkovi se zalíbila mladičká dcera místního vrátného Dorotka a zahrnoval ji svou přízní, jak nejlépe uměl. Dívce bylo sotva přes dvacet, ale zkušený světoběžník uměl lichotit. A tak se nechala obletovat, jenže netrvalo dlouho a přišla do jiného stavu. 

Casanova se okamžitě ocitl v podezření. Marně se bránil a otcovství popíral. Jeho pověst převážila veškeré argumenty, ať se dušoval sebevíc. Přešel tedy do protiútoku. Vyzval Dorotku, ať veřejně prohlásí, že otec je on, a v tom případě se s ní hodlá oženit. Nebo ať potvrdí, že otec není, a přizná, kdo jím ve skutečnosti je! Dorotka ukázala na místního malíře. Ten si ji sice vzal, ale konflikty s okolím neustaly.  

Casanova se brzy rozkmotřil s novým duchcovským správcem a také s jedním ze sluhů. Ti prý dokonce, aby se mu pomstili, pověsili na toaletě svůdníkovu podobiznu pomazanou výkaly. Poslední kapka! Casanova, i tak velmi vztahovačný, si na důstojnost svého majestátu sáhnout nenechal. Na oba výtečníky dokonce podal žalobu. Zasáhnout musel až hrabě Valdštejn, který oba odsunul na jiný zámek.

Plodný spisovatel

I přes tyto potíže se brzy potvrdilo že Casanova na Duchcově nalezl ideální prostředí pro psaní. První dílo dokončil už rok po příjezdu. Byla jím francouzsky psaná esej „Samomluva myslitelova“ a vyšla u pražského vydavatele v roce 1786. Po ní následovala kniha „Historie mého útěku z benátských vězení zvaných Olověné komory“. Ta se stala doslova bestsellerem. Autorovo jméno byste však hledali marně. Nejspíš se i tři desetiletí od popisovaných událostí obával postihu. Ten naštěstí nepřišel. 

TIP: Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

Casanova se ukázal jako poměrně plodný autor. A neomezoval se jen na romány. Vydal například pojednání o kvadratuře kruhu. A chystal poému o významném předkovi svého chlebodárce – Albrechtovi z Valdštejna. Tu však už nedokončil. Zemřel 4. června 1798. U jeho úmrtního lože, nebo snad křesla, jak se traduje, stál i hrabě Valdštejn, muž, který se díky své velkorysosti nemálo zasloužil na nesmrtelné slávě svého knihovníka. Paměti plné milostných avantýr totiž Casanovovi zajistily nehynoucí věhlas. Vždyť dodnes jeho jménem označujeme protřelé milovníky…