Kečuánský orel: Felipe Guamán Poma de Ayala a jeho kronika Inků

Felipe Guamán Poma de Ayala (asi 1534–1616) pocházel nejspíš ze vznešeného rodu, jeho mateřskou řečí byla kečuánština, ale ovládal i jiné indiánské jazyky. Už v dětství či mládí se naučil španělsky číst a psát, získal evropské vzdělání, a dokonce poznal klasická díla i dobovou teologickou a historickou literaturu. Zdatně se tak orientoval v obou tradicích, které spoluutvářely koloniální společnost. Stal se křesťanem, začal se oblékat jako Evropan, byť s andskými prvky, a vůbec žil evropským způsobem života. Na své kořeny ale nezapomněl.

Vnuk desátého Inky

Nová kronika a dobrá vláda (El primer nueva corónica y buen gobierno) vznikla mezi lety 1600–1615. Autor se v ní popisuje jako 80letý muž, z čehož se usuzuje, že se narodil kolem roku 1534, a to v departamentu Ayacucho ve střední části dnešního Peru. Někteří badatelé se však domnívají, že jde pouze o metaforu a Guamán Poma se narodil později, v padesátých letech, asi 20 let po příchodu Španělů. Jeho matka Cusi Ocllo (či Juana Chuquitanta) měla být jedním z potomků desátého Inky Túpaka Yupanquiho. Otec Martín Guamán Mallqui byl domorodý náčelník (kuraka). Dle synova vyprávění se účastnil jedné z bitev občanské války, kdy se Španělé mezi sebou rvali o dobyté území, a to u Huariny v roce 1547, na králově straně. Tehdy zachránil kapitána Luise Dávalose de Ayala před jistou smrtí a za odměnu směl používat jeho jméno. 

Guamán Poma se živil jako překladatel, nejčastěji pracoval pro kleriky a soudce, ale též pro Královskou audiencii v Limě. Konec jeho života však poznamenaly majetkové spory s koloniální správou, které vedl na sklonku 16. století. Bohužel všechny prohrál, a v roce 1600 mu byl zabaven veškerý majetek. Musel opustit rodnou Huamangu a odejít do exilu. Vydal se na dlouhou pouť po Peru, jež ho nejspíš spolu s pachutí nespravedlnosti přivedla k sepsání kroniky andské historie a návrhu reformy koloniální správy. Zemřel v roce 1616 v hlavním místokrálovském městě Lima, rok poté, co svoji kroniku dokončil.

Totožnost nejistá

Identita tohoto muže je však zahalena rouškou tajemství. Zdá se, že ji pečlivě utvářel a že si velmi považoval symboliky svého jména. Guamán Poma jsou kečuánské výrazy, které v doslovném překladu znamenají „sokol“ či „orel“ a „puma“. Toto indiánské jádro rámuje křestní jméno Felipe a rodové jméno Ayala. Nicméně historikové odhalili, že zmiňovaný kapitán Dávalos de Ayala přišel do Peru později, než udává Guamán Poma, a tak je možné, že si historku o jméně vymyslel. 

Zřejmě proto, aby podpořil přijetí svého díla u evropských čtenářů a španělského krále, neboť si byl vědom, jaký význam má v Evropě původ a jméno. Spíše než o podvod tu jde o sebeprezentaci a snahu podat dílo v dobově přijatelném kontextu, neboť je jasné, že Guamán Poma chtěl indiány uchránit před zkázou a jejich dědictví zachovat pro budoucnost. Jeho autorství je však nesporné, kroniku podepsal jako Guamán Poma.

Životní dílo

Kronika má 1 189 stran a je jedním z nejzajímavějších děl světové historiografie. Je psána převážně ve španělštině, ilustrace i text však doprovází krátké pasáže a nápisy v kečuánštině a ojediněle i aymarské výrazy. Dělí se do tří tematických celků.

V první části se autor zabývá křesťanským stvořením světa, čímž se snaží zasadit dějiny Incké říše do západní historie, respektive do dějin spásy. Andská společnost se tu líčí od počátku přes čas rozkvětu až po období conquisty, autor například představuje nejvýznamnější města, panovníky, ale i svátky a každodenní život. Tyto kapitoly vytvářejí základ pro reformu, kterou Guamán Poma navrhuje v druhé části. Ta líčí příchod Španělů ve třicátých letech 16. století, dobývání říše a občanské války mezi conquistadory, které na dvacet let zachvátily Peru. Třetí část popisuje soudobou koloniální společnost v období přelomu 16. a 17. století. 

Ukázka z digitalizované verze kroniky Guamána Pomy. (foto: Det Kongelige Bibliotek, CC0)

Autor kroniku věnoval španělskému králi Filipu III. a opatřil ji doprovodným dopisem. Adresát ale dílo pravděpodobně nikdy nespatřil. Ztratilo se a upadlo v zapomnění. Na počátku 20. století kroniku objevil německý orientalista a egyptolog Richard Pietschmann v Dánské královské knihovně, kde je uložena dosud a je možné si ji prohlédnout online. Tiskem vyšla poprvé ve Francii v roce 1936. Jak se kniha dostala do Dánska, je záhadou, na druhé straně dánští sběratelé měli o španělské rukopisy velký zájem. 

Není léku

Jasným cílem Guamána Pomy bylo popsat chování Španělů, které považoval za nekřesťanské, a dosáhnout u královského dvora nápravy. Uvědomoval si, že přítomnost Evropanů je už trvalá, a usiloval pouze o reformu v podobě jakési indiánské autonomie.

Sám jakožto zbožný křesťan oceňoval evropskou vzdělanost, křesťanské náboženství a morálku. Když ale psal, že Peru „je naše země“, protože „Bůh nám ji dal“, zdůrazňoval tím, že Španělé jsou v Jižní Americe cizinci. Poukazoval na zneužívání indiánů a jejich bezpráví, na násilí či epidemie zavlečených nemocí. Řešení nacházel v důkladném oddělení Španělů a indiánů a v zamezení míšenectví, které se stalo jedním z průvodních jevů latinskoamerických kultur. Nová vláda by podle něj měla být založena na společenské a hospodářské struktuře Incké říše, ale zároveň na evropské vzdělanosti, technologiích a křesťanství. Zároveň ale jako by se obával, že situaci již změnit nelze: „No hay remedio.“ („Není léku.“). 

TIP: Uloupené poklady: Zlato inckých bohů dobyvatelům štěstí nepřineslo

V rukopisu je 398 černobílých perokreseb, jimiž se Guamán Poma mnohdy satiricky vyjadřuje k soudobé situaci. Nejednou si v nich s ohledem na cenzuru dovolí to, co by v textu nebylo možné, například když kritizuje misionáře Martína de Murúu či inkvizitora Cristóbala de Albornoze, pro něž pracoval. Albornoz měl velkou knihovnu, z níž mohl Guamán Poma čerpat, snad byli i přátelé. Klerik mu také mohl věnovat papír a inkoust k sepsání kroniky, což byly tehdy drahé, špatně dostupné produkty. Guamán Poma je také považován za autora kreseb v kronice a Obecné historii Peru Martína de Murúy. Možná, že i tato zkušenost jej vedla k sepsání vlastní kroniky.