Když vlál nad Hradem husitský kalich: Masarykův spor s Vatikánem

Vznik Československa v říjnu 1918 byl provázen demonstracemi, namířenými proti římskokatolické církvi, jejichž symbolem se stalo stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu téhož roku. První prezident Tomáš G. Masaryk vydal programové heslo „odrakouštit“ a česká veřejnost, která velmi negativně vnímala skutečnost, že katolická církev podporovala existenci habsburské monarchie až do posledních dnů, obracela své protirakouské cítění proti Vatikánu. Ostatně sám Masaryk se netajil souhlasem se zničením Mariánského sloupu: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“

Husův národ?

Dalším projevem sílícího protikatolicismu české společnosti byl vznik nových církví. Velký dosah mělo založení Církve československé v lednu 1920. Ovšem veřejné útoky na katolíky stejně jako ustavení nové národní církve nebyly ani tak projevem rozšířeného protestantismu jako spíše snahou o nalezení nové identity rodícího se československého státu. 

Češi se k husitským tradicím vraceli již od 2. poloviny 19. století. S náboženským cítěním to mělo společného jen pramálo, spíš se jednalo o demonstraci politických postojů. Byli to především sociální demokraté a národní sociálové, k nimž se připojovali někteří intelektuálové včetně Masaryka. Většina z nich zaujala v nové republice důležité pozice a snažili se svůj nacionálně motivovaný antikatolicismus učinit součástí státní ideologie.

Nuncius Marmaggi

Proto zůstal vztah mladého státu a katolické církve napjatý poměrně dlouho. Vatikán uznal nezávislé Československo až rok po jeho vzniku a diplomatické styky byly navázány v březnu 1920. Vatikánské zájmy v Praze hájili apoštolští nunciové. Prvním se stal Clemente Micara a jeho nástupcem pak Francesco Marmaggi (1870–1949), který do Prahy přicestoval 23. srpna 1923. Možnost předat pověřovací listiny hlavě státu dostal o měsíc později – prezident Masaryk jej přijal až 20. září. Marmaggi patřil mezi zkušené diplomaty, před odjezdem do Prahy působil jako nuncius v Rumunsku a pak v Cařihradě (Istanbul). O vývoji v Československu podával do Vatikánu podrobné zprávy a je zajímavé, že se mimo jiné účastnil i prvního řádného sjezdu Církve československé v srpnu 1924. 

Francesco Marmaggi byl údajně v katolických kruzích oblíben pro svoji štědrost a upřímnost. Proto se mu také jeho práce dařila: úspěšně pracoval na přípravě mezinárodní dohody mezi Československem a Svatým stolcem a již v květnu 1925 odevzdal čs. úřadům návrh jejího znění. Vše se však začalo komplikovat, když slovenští biskupové zveřejnili 26. listopadu 1924 pastýřský list, který zakazoval katolíkům členství v socialistických, komunistických a anarchistických stranách a spolcích. Mezi ně byly zařazeny například společnosti svobodných zednářů, ale také Sokol. Předáci těchto stran, avšak i obyčejní občané se cítili zněním pastýřského listu dotčeni. Apoštolský nuncius Francesco Marmaggi však list společně s českými biskupy podpořil. Nemohl jinak, protože pozitivně jej přijal i sám papež Pius XI. (v úřadě 1922–1939). 

Oslava heretika

K tomu všemu na jaře 1925 schválilo Národní shromáždění zákon o svátcích a památných dnech, jímž byl zrušen svátek sv. Jana Nepomuckého, ale naopak byl mezi svátky zařazen 5. červenec jako svátek sv. Cyrila a Metoděje, 6. červenec jako památný den upálení Mistra Jana Husa a 28. září jako svátek sv. Václava. Iniciátorem Husova svátku byli národní socialisté, nejvíce se v tomto směru angažoval jejich předák Jiří Stříbrný, který ve vládě sice zastával funkci ministra železnic, ale často řídil její jednání místo postonávajícího premiéra Antonína Švehly. Při tom dával průchod svému radikálnímu antikatolicismu.

Vatikán byl vyhlášením dne Husova upálení za svátek pobouřen, přestože důvodová zpráva uváděla, že se tak stalo k poctě Husa coby myslitele, jenž se zasloužil o pražskou univerzitu, český národ, jazyk a literaturu. O jeho činnosti náboženského reformátora v zákonu zmínka nebyla. Svatému stolci ovšem vadilo, že Hus byl postaven na roveň tradičním světcům, jako svatý Václav a sv. Cyril a Metoděj. Protestní nóta vydaná Vatikánem zdůrazňovala, že Hus byl heretikem. 

Prezident Masaryk celý vývoj bedlivě sledoval a samozřejmě, sám evangelík, s přijetím nového zákona sympatizoval. Katolické iniciativy mu byly protivné. V dopisech se svěřoval Edvardu Benešovi, že nadešel čas k udělení tvrdé lekce politickému katolicismu a sázel na manifestační vystoupení české veřejnosti u příležitosti Husova svátku. Vatikán „je malý, zastaralý, života již neschopný,“ napsal Benešovi a netajil se názorem, že jeho vliv v Československu by měl být radikálně omezen. Šel až tak daleko, že dokonce uvažoval o rozpuštění vlády a o jejím nahrazení kabinetem úřednickým, v němž by lidovci své zástupce neměli. Ministr zahraničí Beneš na zhoršení vztahů s Vatikánem zájem neměl a snažil se o smířlivější tón. 

Kalich nad Hradem

Nicméně zákon o svátcích byl přijat, Husův památný den uzákoněn a u příležitosti 510. výročí jeho upálení se měly konat oficiální slavnosti. Prezident Masaryk, aby dal průchod svým citům, oznámil, že nad slavností převezme osobní záštitu, a předseda vlády Švehla, že se stane předsedou výboru pro pořádání těchto oslav. Vatikán se cítil tímto postupem dotčen a kardinál Gasparri, který byl jakýmsi vatikánským ministrem zahraničí, oznámil československému vyslanci, že pokud skutečně k Husovým oslavám dojde pod záštitou prezidenta republiky a předsedy vlády, vatikánský zástupce v Praze z hlavního města odjede. 

TIP: Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

Pro prezidenta Masaryka však tato hrozba nic neznamenala, dokonce si roztržku se Svatým stolcem přál zřejmě maximálně vyhrotit, protože v den oslav, 6. července 1925, nechal nad pražským Hradem místo státní vlajky vyvěsit černý prapor s rudým husitským kalichem. Osobně se pak zúčastnil slavnosti u Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Podobná shromáždění se konala i na jiných místech republiky. Papežský nuncius Francesco Marmaggi nemohl na situaci reagovat jinak, než že téhož dne večer z Prahy skutečně odjel do Říma a již se nevrátil. 

Mezi Prahou a Vatikánem však byla záhy zahájena jednání o nové úpravě vzájemných vztahů, která vyvrcholila v roce 1927, kdy došlo k uzavření takzvaného modu vivendi, jenž obě strany usmiřoval.