Když uši neslyší: Proč se Mehmed II. obklopil hluchým služebnictvem?

Mehmed II. Fatih nastoupil na trůn Osmanské říše v jednadvaceti letech. Tehdy se území spadající pod jeho přímou nadvládu rozprostíralo od západu Malé Asie, přes Bulharsko a Makedonii až na sever Řecka. Po třiceti letech soustředěných výbojů podlehne osmanským šikům Konstantinopol, Srbsko, byzantská Moreja, pobřeží Černého moře, Albánie a Karaman. Sultán si podrobí Krymský chanát i odbojné Valašsko. Vede války s Moldávií i Benátkami, a jeho armáda po dobytí Otranta vyděsí Itálii. Do roku 1481 se jeho zásluhou říše rozroste o celou třetinu rozlohy. Ovlivňuje politiku Evropy i severu Afriky. To jen pro vysvětlení, proč ho dějiny nazývají Mehmedem II. Dobyvatelem…

Reforma, která bolela

Jeho následovníci tak budou mít na čem stavět. Z dlouhodobého hlediska se ale Mehmed II. zapsal do historie jako reformátor krajně zaostalého způsobu vlády říši. Před tím, než zasedl na trůn, leželo břímě vlády na divanu, jakémsi výboru nejvyšší rady země. Pravidelných jednání se tehdy účastnili zástupci nejrůznějších aristokratických rodin, kteří často mysleli spíš na svůj vlastní prospěch než na sultánovy zájmy. Zvýšit daně, uspořádat obchodní misi nebo připravit válečné tažení? To vše podléhalo ne vždy příjemné diskuzi. Mehmed II. se proto rozhodl změnit složení divanu. Správou jednotlivých částí říše pověřil povolané úředníky. Reforma to nebyla bezbolestná, dvorní kat pracoval i „přesčas“.

Boj proti korupci? Nebývalé!

Výsledek byl strhující: omezení moci aristokracie vedlo k výraznému navýšení efektivity vlády. Peníze z daní se už tolik neztrácely v pokladnicích šlechticů a státní kasa bohatla. A hlavně: povolaní úředníci, kteří vzešli se sultánem zřízených škol, nebyli navázáni na předchozí systém vlády. Alespoň zpočátku nebyli zdaleka tak zkorumpovaní. Byli svému sultánovi naprosto věrní.

Mehmed II. tím jasně načrtnul nový vládní systém. Loajálním úředníkům jasně vymezil kompetence. Vyměřil jim plat, zadal povinnosti a doplnil i seznam trestů za jejich nedodržení. To bylo v Osmanské říši něco dosud nebývalého. Vláda tu vždy „nějak“ probíhala, ale na hodně volné bázi. Sultán v tom udělal pořádek. 

Tím si pochopitelně zadělal na pořádné problémy. Moci zbavená aristokracie se stala jeho všudypřítomným tichým nepřítelem. Proto se Mehmed II. snažil obklopit se lidmi, kterým mohl věřit. I když to bylo mnohdy paradoxní: část jeho nejpovolanějších úředníků pocházela z rodin byzantinské Konstantinopole, kterou dobyl, zmasakroval a tři dny plenil, potažmo z dalších dobytých území. Měl tak jistotu, že lidé ze zotročených krajů Osmanskou říši v její zastaralé podobě nenávidí stejně jako on, její vůdce. Za svého nejvyššího rádce čili vezíra, jmenoval muže, kteří pocházeli z devširme, tedy „daně z krve“. Byli to odvedenci nemuslimských rodin z Balkánu. 

Sultán se musí spoléhat na cizí

A armáda? Její jádro, osobní gardu, vytvořil právě z takových „yeni ceri“, kteří byli odvedeni od svých rodin a vychováni podle sultána. Bral „janičáře“ jako své syny, na které se vždy může spolehnout. Tím, že vytvořil na svou dobu nebývale spolehlivý byrokratický aparát, se Mehmed II. vyvázal ze všedních ubíjejících povinností. A delegování povinností ohledně zahraničních styků a vedení válek na vezíry mu umožnilo se naplno věnovat vládě a reformám školství a náboženství. Stále byl vládcem s absolutní mocí, ale ve svém paláci v Topkapi se obklopil lidmi, kterým mohl důvěřovat. O konkrétních pokusech o atentát na jeho osobu se nehovoří, jistě jich část zhatili jeho informátoři. Strach o svůj život měl však pořád.

Mehmed II. byl k vidění jen zřídka. V jeho oblíbené mešitě jste cíp jeho roucha s trochou štěstí mohli zahlédnout přes mřížoví. Vojenské přehlídky sledoval z bezpečné vzdálenosti – na palubě své pozlacené lodi v přístavu. A když zatoužil navštívit nějaký chrám nebo významnou budovu? Musela se celá vyklidit a kordon strážců ji neprodyšně uzavřel. Sultán se pak jejími chodbami procházel sám. Že za dřívějších panovníků bývaly audience pětkrát za den? Že i ten poslední žebrák teoreticky mohl projít branami paláce a požádat nejvyššího vládce o pomoc? S tím teď byl konec! Zbožštělý sultán se svým poddaným ze strachu vzdaloval. 

Audience, na kterou nezapomenete

Ne že by audience zahraničních velvyslanců neprobíhaly vůbec, ale rozhodně už byly méně příjemné. Do paláce Topkapi se skutečně dostanou jen vyvolení. Kudy? Z ulice Divan Yolu nejprve projdou Branou impéria na Soudní nádvoří, kolem fontán s cypřišovým stromořadím. Nevyplatí se moc rozhlížet, protože procházejí sešikovaným zástupem mlčenlivých janičářů. Stačí jeden pohled stranou nebo zbrklý pohyb a šavle zasviští vzduchem. Pak pokračují Branou pozdravení, mramorovým dómem s vepsanými citacemi z Koránu. Na koni tudy mohl projet jedině sám sultán. I nejvyšší velvyslanec cizí země musel sesednout. A dál? Za dalším nádvořím stráženým eunuchy se nachází už jen Brána štěstí a sultánův osobní palác.  

Tam se mimo vezírů podívá opravdu jen málokdo. A setkání se odehrává v absolutním tichu: host je před sultána předveden dvěma svalnatými strážci a ti se postarají o to, aby jeho uctivá úklona byla opravdu hluboká. Ohnou ho ve stoje tak, až se hlavou dotýká koberce! Poté zkoprnělý velvyslanec předá přísedícímu vezírovi list, ve kterém je popsán charakter jeho návštěvy. A teprve když vezír rozhodne, že to stojí za řeč, předá list sultánovi. A ten buď jen znuděně mávne rukou (v tom případě nejspíš dopadne velvyslanec špatně, protože ho zbytečně zdržoval), nebo na něj konečně promluví. I když Mehmed II. mluví plynně turecky, srbsky, arabsky, persky, řecky a latinsky, slovy rozhodně šetří.

Ticho je klíč k přežití

Sebemenší hluk by mohl narušit sultánův majestát. Je neuctivé oslovit ho přímo nebo jej přímo jmenovat. A je nemyslitelné v jeho společnosti hovořit zvyšovat hlas. Mehmed II. žije v neustálých obavách. Opatrný šepot? To je řeč spiklenců. Proto se na jeho dvoře s jistou obřadností brzy rozvine zvláštní způsob komunikace: znaková řeč. Pomocí několika gest se smlouvají strážní, neverbálními signály si předávají hesla hlídky, rukama na sebe kynou i eunuši, správci harémů. Sultán má prostě rád absolutní ticho. Snad je tato libůstka jen výsledkem paranoidních představ nebo nějaké jeho psychické poruchy, ale v paláci Topkapi se tato praxe ujme. Je totiž užitečná, což pochopí i jeho následovníci. 

TIP: Vlad III. Dracula: Skutečný příběh nelítostného knížete

Ti dokonce jako první začnou zaměstnávat hluché a hluchoněmé služebnictvo. Ptáte se proč? Sluchově postižení totiž nemohou z paláce vynášet interní informace, neprozradí nic o organizaci ostrahy a nepodělí se s nikým o podrobnosti důvěrných diplomatických jednání. Můžete je uplácet, jak chcete, nic vám nepoví.

Nepočetní zahraniční diplomaté, kteří v průběhu 16. a 17. století palác Topkapi navštíví, si němé řeči „Seraglio“ povšimnou. A shodně popisují, že služebnictvo je schopno si touto formou předávat i velmi komplexní informace bez jediné hlásky. Je to prostě uzavřená „tajná“ palácová řeč, které rozumí jen málokdo.