Když teče krev: Kdo stál za čtyřnásobnou vraždou na Karlštejně?

Na Karlštejně opravdu došlo k několikanásobné vraždě, kdy byli odstraněni milci krále Václava IV. Položme si otázku, jak a proč mohlo k takovému krveprolití na téměř posvátném hradě dojít, a vydejme se po stopách tohoto dávného násilí. 

Znepřátelená aristokracie

U jeho kořene stála mocná česká šlechta, s níž se v podstatě každý český panovník musel dělit o moc. A způsob, jakým to dokázal, velmi ovlivňoval roli, kterou hrál ve společnosti. Rovněž Lucemburkové, kteří vstoupili na uprázdněný český trůn roku 1310, se museli s touto základní politickou konstelací setkat a akceptovat ji. A řekněme hned, že každý po svém.

Mladičký Jan zanedlouho rezignoval, zatímco jeho syn Karel dokázal po desetiletí vybalancovat vztah tak, že se relativně od českého panstva vzdálil. Nejtěžší situaci měl bezesporu Karlův nejstarší syn Václav IV. Jeho postavení bylo nemálo ztíženo tlakem šlechty, která se na něm snažila vydobýt si pozice, o něž ji zčásti připravil Otec vlasti. Přirozeně v této souvislosti padají na váhu i osobní vlastnosti uvedených panovníků, zejména ty, které jsou spojeny s Václavem IV. Ten si totiž oblíbil řadu mužů z nižší šlechty, takzvané milce, kteří měli velký vliv na jeho rozhodování a jednání.

Z naznačených důvodů se proti panovníkovi začala aktivizovat vysoká česká šlechta – panstvo. Nebyla spokojena s rolí, kterou jí Václav IV. přisoudil, chtěla mít ve státě větší moc. A tak se aristokraté sešli v roce 1394 v Praze a založili panskou jednotu. Výkvět českých pánů se spojil s cílem vytvořit aktivní protiváhu k politice českého krále. Záměrem aristokratické skupiny zpočátku nebyla revolta proti panovníkovi, ale výslovně proti jeho milcům, kteří jí byli bezesporu trnem v oku.

Události však zanedlouho získaly až nečekaný spád. Ještě téhož roku poprvé v českých královských dějinách (tedy od roku 1197) skončil panovník „pod zámkem“, a to na dobu 84 dnů. Přestože král přijal požadavky šlechty, nezabránilo to tomu, aby zásahem panské jednoty neskončil ještě jednou ve vězení, a to v letech 1402–1403.

V mezičase, který uplynul mezi oběma zajetími, došlo roku 1397 ke spiknutí, jež bylo namířeno proti některým klíčovým osobnostem na dvoře Václava IV. a vyvrcholilo jejich fyzickým odstraněním. Jednalo se o docela výjimečnou akci, neboť smrtících nástrojů se chopily osobně špičky šlechty, aby odstranily ty, kteří jim stáli v cestě. Navíc okamžitě poté zahalili krvavou událost vlastním výkladem, proč k činu došlo, a s tou neváhali předstoupit před hlavu státu. Tento nemálo riskantní tah jim vyšel a jejich verze se zanedlouho stala verzí oficiální. 

Krvavý plán

Jak vlastně ke karlštejnským vraždám došlo a kdo se stal jejich obětí? Začátkem června roku 1397 se sešla na hradě královská rada (dnes bychom řekli vláda). Předsedal jí kníže Jan (Hanuš) Opavský a Ratibořský. K jednání byli přizvání čtyři blízcí rádci Václava IV.: Purkart Strnad z Janovic, Štěpán z Opočna, Štěpán Poduška z Martinic a velmistr johanitského řádu Markolt z Vrutice. Spiklenci si ovšem netroufli provést svůj krvavý čin v době, kdy by byl současně s královskou radou na Karlštejně přítomen i Václav IV. Ideální situace nastala 11. června, když se po zasedání královské rady za účasti Václava tento rozhodl, že si pojede odpočinout na nedaleký lovecký hrádek Křivoklát. 

Král, jako by jej ani netížila traumata prvého zajetí, tedy vyrazil do Berouna a ubytoval se nejspíše v tamním dominikánském klášteře. Spiklenci měli cestu k provedení svého záměru otevřenou.

Na Karlštejně se ráno podávala opulentní snídaně a potom za předsednictví Jana Opavského a Ratibořského bylo zahájeno vlastní zasedání královské rady. Konalo se pravděpodobně ve velké slavnostní síni ve druhém patře císařského paláce. Zpočátku probíhalo vše vcelku normálně. Zkušený diplomat Bořivoj ze Svinař podal zprávu o jednání frankfurtského sněmu. Byl to profesionál, a tak neměl důvod vylíčit situaci na sněmu jinak než realisticky. Po jeho odchodu nastalo nečekaně dlouhé ticho, neboť královská rada nevěděla, jak má na vážné zprávy z říše reagovat. Spiklenci se nicméně zanedlouho vzpamatovali a odebrali se do vedlejšího sálu se záminkou konání důvěrné porady.

Urození vrahové 

Radili se však velmi krátce, bezpochyby jen o detailech zamýšleného činu. Jisté je, že prostor kolem sálu dali obsadit strážemi z nejvěrnějších služebníků. Pak k sobě povolali Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a Markolta z Vrutice. Vzápětí se na hradě Karlštejně odehrálo vpravdě krvavé divadlo, které jeho více než šestisetleté dějiny zažily opravdu jen jednou. Agresivně vystupoval zejména Jan Opavský, potomek přemyslovských levobočků, jemuž bylo tehdy pouhých sedmadvacet let. Měl pronést tato slova: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“

Opavský kníže nezapřel svou prchlivostí alespoň částečný přemyslovský původ; lze se totiž velmi důvodně domnívat, že použil daleko ostřejších a průraznějších slov, jimiž dal průchod svým osobním emocím. A nejen to, neváhal vytasit kord a třemi ranami na místě zabil Purkarta Strnada. Napjatou chvíli nepropásli ani další významní čeští aristokraté, totiž Boreš z Rýzmburka, Bohuslav ze Švamberka a Jan z Michalovic. Ti za okamžik zabili oba Štěpány, jen Markolt z Vrutice stále žil, ač byl těžce zraněn do břicha... Ano, vrahy byli přední členové panské jednoty, výkvět českého panstva.

TIP: Známý neznámý Karlštejn: Hrad utkaný z polopravd a mýtů 

Skutečnost, že se jednalo o dobře naplánovaný akt, potvrzuje rovněž to, jak si urození vrahové dokázali zajistit beztrestnost přímo u českého krále. Jak to provedli? Docela jednoduše. Bez prodlení se vypravili za Václavem IV., který tou dobou pobýval – jak víme – v nedalekém Berouně; poklekli před něj a oznámili mu, že popravili muže, kteří zradili panovníka. A králova reakce na tuto vpravdě nečekanou zprávu? Václav IV. přijal informaci o vraždě svých předních rádců navenek zcela klidně a jakoby netečně. Snad měl v ten okamžik strach o svůj život... Uplynul sotva měsíc od krvavé události a i on prohlásil zavražděné za zrádce, protože „jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své věrnosti a přísaze, jak se vůči nám zavázali a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit“.  

Zklamané naděje

Jelikož byly kroky českého panovníka poměrně detailně sledovány, záhy se zpráva o karlštejnské vraždě roznesla po celé střední Evropě. Pošramocenou pozici Václava IV. to tak jako tak nemohlo ohrozit. Zdá se ale, že ani spiklenci nedosáhli svých cílů, které jim měly vraždy přinést: panovník doplnil královskou radu jinými spřízněnými muži. A tak se začaly znovu objevovat úvahy o uvěznění krále...