Když slivovice teče proudem: Jak Rudolf Jelínek proměnil švestky ve zlato

Výroba pálenek má v jihomoravských Vizovicích dlouholetou tradici. První písemný doklad o zdejší palírně pochází už z roku 1585, kdy byla majetkem vrchnosti. V 17. a 18. století se v jejím vedení střídali především židovští nájemci. Poslední z nich, Aron Eichen, palírnu roku 1860 z rukou šlechty vykoupil a nadále ji provozoval jako soukromý podnik. Ještě před rokem 1880 přijal do firmy Jakoba Jelínka, židovského palírníka z nedalekých Luhačovic. Jeho syn Zikmund se později osamostatnil a stal se zakladatelem jedné z nejznámějších palíren v českých zemích. 

Zikmundova velkopálenice

Rozvoj podniku umožnila zejména změna ve vývoji zdejšího ovocnářství. Na Vizovicku se odedávna velmi dařilo švestkám neboli trnkám, jejich produkce byla ale určena převážně na sušení. Sušené valašské švestky se prodávaly u nás i v zahraničí, postupně je však začaly vytlačovat levnější švestky z Bosny. V devadesátých letech 19. století byla už situace natolik vážná, že bylo nutné radikálně změnit výrobu. Řešením se stalo právě pálení slivovice. Nového trendu se rozhodl využít také Zikmund Jelínek, který si roku 1891 pronajal pozemek za Chrastěšovskou ulicí a dal na něm postavit „výrobnu lihových nápojů“.

V pronájmu proto Zikmund Jelínek dlouho nezůstal. Do šesti let se vzmohl natolik, že mohl zakoupit bývalý hostinec ve Slušovské ulici, na jehož dvoře začal budovat zcela novou palírnu. U domu vyrostla konírna s kolnou a roku 1899 také patrový obytný dům, do kterého se Jelínek nastěhoval i s početnou rodinou – manželkou Bertou a šesti dětmi.

Kvalita Jelínkových výrobků byla vyhlášená. V roce 1902 získal medaili na hospodářské výstavě ve Vyškově a později i na výstavách v Třebíči, v Hodoníně a Kroměříži. Kolem roku 1910 byl jeho podnik označován jako velkopálenice a hlavním výrobním artiklem se staly slivovice a borovička. 

Z otce na syny

Ještě před první světovou válkou se do práce v podniku zapojil také starší syn Zikmunda Jelínka Rudolf, absolvent České zemské vyšší reálky v Kroměříži, kde maturoval v roce 1910. Poté, co si odsloužil vojenskou službu u vozatajské divize v Praze, nastoupil v otcově firmě jako prokurista. Mladší bratr Rudolfa Jelínka Vladimír zatím studoval, ale počítalo se s tím, že otcův podnik časem převezmou oba.

Za první světové války dolehla na palírnu tíže hospodářských restrikcí. Omezení vyvrcholila na podzim roku 1917, kdy bylo zakázáno pálit fakticky ze všech běžných druhů ovoce, takže se udržela jen výroba borovičky. Podnik byl také postižen odchodem kvalifikovaných sil na frontu, kam odešli i Jelínkovi synové Rudolf a Vladimír. Oba však válečné období šťastně přežili a firma se po roce 1918 mohla těšit na nový rozvoj.

Toho už se ovšem neúčastnil Zikmund Jelínek, který se roku 1919 rozhodl odejít na odpočinek. Vedení firmy tedy 1. září téhož roku převzali sedmadvacetiletý Rudolf a dvaadvacetiletý Vladimír Jelínkové. Podnik s názvem „Zikmunda Jelínka synové“ provozovali jako veřejnou obchodní společnost, v níž byli rovnocennými společníky. 

Jelínkové na Razově

Hned jejich první krok se ukázal pro pozdější rozvoj firmy jako klíčový. Roku 1921 koupili od Emila Kopeckého nepříliš prosperující závod Razov (Rolnický akciový závod ovocnářský), do kterého přenesli část výroby. Tento podnik měl ze všech vizovických palíren před sebou nejlepší perspektivu díky své poloze za městem a blízkosti železnice. Bratři proto také záhy přikročili k budování železniční vlečky, nové palírny, destilatury, kvasírny a dalších provozů.

Roku 1923 uzavřel podnik licenční smlouvu s francouzskou firmou J. Denis, H. Mounié & Co., Roullet & Co. Spolupráce zajišťovala Jelínkům práva na výrobu, nákup a prodej koňaku a vinného destilátu, dovoz vína z oblasti Cognac a obchod s vínem. K tradičním ovocným pálenkám tak přibyla také výroba kvalitních vinných destilátů.

Úspěšné spolupodnikání obou bratrů ale netrvalo dlouho. Už roku 1926 se rozhodli, že půjdou každý vlastní cestou. Rudolf Jelínek získal závod na Razově a propůjčil firmě své jméno, zatímco Vladimír si ponechal značku „Zikmunda Jelínka synové“ a provozy ve Slušovské ulici. Kapacitní omezení svého provozu pak vyřešil koupí budovy Hospodářského družstva u nádraží.

Košer destilace

Větší podnikatelský talent projevil Rudolf, který se hned na přelomu dvacátých a třicátých let pustil do nového výrobního programu. Jednalo se o produkci košer destilátů, při jejichž výrobě se nepoužívají suroviny, výrobní zařízení a postupy, které by odporovaly předpisům židovské víry. To předpokládalo přítomnost pověřeného zástupce židovské obce.

Ten dozoroval výrobní proces počínaje výběrem švestek nebo jalovinek (zpočátku se vyráběla i košer borovička) přes kvašení a destilaci až po uložení v zapečetěných nádobách. Nezbytný byl také při další manipulaci: otevírání zapečetěných nádob při ošetřování destilátu a při stáčení do lahví po několikaletém zrání. Výrobky pak byly opatřeny hechšerem – potvrzením, že jsou skutečně košer. 

Rudolf Jelínek mohl dostát těmto náročným podmínkám zejména díky tomu, že jeho dosavadní výrobky se vyznačovaly vysokou kvalitou a byly známé po celé republice i v mnoha evropských zemích. Výroba košer destilátů se brzy stala pro firmu zdrojem slušných zisků, což bylo důležité zejména při ztíženém domácím odbytu v letech hospodářské krize.