Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Když si z kraje léta roku 68 sáhl na život císař Nero, mnoho Římanů jeho skon neoplakávalo. Rozhazovačný paranoidní šílenec byl v posledních hodinách své vlády dokonce senátem prohlášen za nepřítele všeho lidu. Jenže kdo se ujme vlády po něm? Politicko-vojenskou vichřici provázela povstání, mocenské vzestupy, bratrovražedné bitvy a popravy. Nejprve se prosadil chamtivý Galba, po něm výbojný Otho, pak Vitellius a nakonec Vespasianus. S jeho dramatickým nástupem takzvaný Rok čtyř císařů končí. Říši zanechal hospodářsky zbídačelou. K tomu, aby se impérium mohlo znovu postavit na nohy, byla zapotřebí spousta práce a – peněz. 

Muž s reputací

Vespasián, zakladatel flaviovské dynastie, nevynikal zvlášť urozeným původem. Mohl se ale pochlubit zásluhami pro Říši. Proslul jako úspěšný stratég z bitev v Británii a jako potlačitel povstání v Judeji. Měl reputaci schopného úředníka – nebylo snad funkce, jež by nezastával. Zároveň patřil k hrstce těch, které moc nekorumpovala. Například jako prokonzul, správce afrických území, nikdy nehrabal peníze pro sebe. To bylo výjimečné, stejně jako jeho schopnost strategicky plánovat a dělat si dobré přátele. 

To všechno se mu po nástupu k moci hodilo. Při hranicích říše pořád doutnaly plameny povstání. Systém státní správy nepracoval efektivně, lidé reptali. Aby mohl Vespasián prosazovat i krajně nepopulární opatření, potřeboval spojence na těch správných místech. Například k „regulaci“ počtu legií, pročištění byrokratického aparátu anebo zvyšování a dokonce i zavádění nových daní. Ty neměl rád nikdo. Dnes stejně jako před dvaceti stoletími.  

Třikrát za rok!

Hodí se doplnit, že formální daně byly možná za časů Říma vybírány častěji, ale v celkově nižším úhrnu, než nyní. Kdy? V září, po sklizni, čekala lid daň z pozemků. Počítala se buď z osázené plochy, nebo ze sklizně a platila se výpěstky nebo hotovými penězi. Měla klasickou podobu desátku ze sklizené úrody, ale nevztahovala se rovně na všechny. Římští občané ji většinou neodváděli, byli od ní stejně jako od většiny podobných poplatků osvobozeni. Finanční břemeno padalo spíše na provincie, které byly ždímány do extrémů. V lednu pak jednorázový poplatek, obchodníci. A v květnu, kdy bylo zapotřebí vyplácet žold vojákům, se vybíraly peníze od řemeslníků. 

Za provozování živnosti se ale také neplatilo všude. Obecně tedy největší příjmy plynuly do římské kasy od movitých občanů, kteří pronajímali svou půdu k hospodaření kdesi v provinciích. Na ně se vztahovala daň z počtu otroků. Něco se vybralo za dovoz zboží ze zámoří, ale tyto peníze skončily v pokladnicích přístavních měst. A tu a tam se odváděl peníz za pronájem míst na tržištích. Řádný římský majetný občan tak ročně vydal něco mezi jedním až třemi procenty ze svého jmění. Vlastně nic až tak krvavého. 

Všeci kradnú

Systém výběru daní byl pochopitelně děravý jako cedník. Třeba proto, že do nepokojných provincií se výběrčí – publicani – neodvážili každou sezónu. Nebo proto, že dobrá úroda a vysoké sezónní zemědělské výnosy snižovaly cenu zboží. Na nějakou celistvou komplexní evidencí majetků a polností se také zrovna nehrálo a spousta státních úředníků byla naprosto zkorumpovaná. Navíc peníze putovaly do římské pokladny přes příliš mnoho rukou, takže do cíle dospěla jen část. A prakticky všechny takto vybrané finance byly ve výsledku součástí tzv. aerarium. 

Čtete dobře, eráru. Tedy peněz veřejných a státních, na které císař nemohl jen tak sáhnout. O tom, jak budou vynaloženy, rozhodoval senát. Případně schopnost císaře přesvědčit senátory, aby „investovali“ do něčeho jiného, než jen do veřejně prospěšných staveb, údržby cest, akvaduktů a armády.

Jedinou mimořádnou plošnou daní, kterou si každý císař mohl trochu přilepšit, byly daně válečné. Možná i proto říše římská vedla kontinuální výboje. Jenže o ty Vespasián, ve snaze stabilizovat narušené hospodářství, neusiloval. Nemohl si ani dovolit čekat na podzim, jaká asi bude úroda. Potřeboval hotovost hned. A proto začal razit cestu nových, osobních císařských daní: fiscus. A na ty byl opravdový fiškus.

Ať zaplatí

Zužitkoval přitom naplno své vlastní zkušenosti – jeho otec totiž kdysi jako výběrčí daní působil. Věděl proto, kudy tečou peníze. A byl dost rozumný na to, aby příliš netlačil na římské občany a nepřivolal na sebe, aspoň z počátku, jejich hněv. Začal proto nejrůznější fiscus zavádět v provinciích a „doma“ zprvu danil nenápadně, byť o poznání důsledněji, než všichni jeho předchůdci dohromady. 

Že blahé paměti šílený císař Nero osvobodil řecká města od daní? Řekové nejsou Římani, a tak teď budou muset platit všichni. Že je Alexandrie branou k Egyptu, z jehož obilí žije celý Řím? Ano, a říši to nevycházelo lacino. Alexandrie si totiž vybírala své vlastní poplatky z každé vypravené lodi, což byl vlastně dost chytrý nápad. Takže Vespasián přišel s fiscus Alexandrinus, která má plynout přímo jemu. Neomezoval produkci, neškodil Římu – vývoz z Afriky stejně jinam plynout nemohl. Nemalou část svého života strávil v končinách na východě, takže si byl vědom, jak bohatý je to region. A díky fiscus Asiaticus teď část tohoto bohatství mířilo za ním. 

Povstání Židů v Judeji, které sám ještě jako generál potlačoval, nebralo konce. A stálo velké peníze. Měl by je snad platit Řím? Když Židé tolik stojí o toho svého stvořitele, prosím. Nemusejí se modlit v chrámech zasvěcených římským bohům, ale budou za to potupně platit fiscus Iudaicus. Severní odbojné provincie stejně neplatily, takže jim mohl zvýšit daň o dvě stě procent. Třeba přijdou k rozumu. Řešil hlavně, aby dobře fungovaly doly na cín na východě Británie a ty stříbrné v Hispánii. 

K blahobytu

Vespasianus oprášil pár nápadů svých předchůdců. Třeba Caesarovu „daň z koně“. Šťastným dědicům, kterým každý beztak jen záviděl, nadělil stejně jako Augustus dědickou daň z nabytého majetku. Kromě již fungující daně z otroků zavedl daň z jejich dovozu. Obchodníci už neplatili paušální poplatek z živnosti, ale za každou loď, kterou provozovali. A zpoplatnění se dočkala i produkce soli, kterou koneckonců používali všichni. Dá se říct, že Vespasianus měl raději daně menší, ale vybírané mnohem častěji. Především kvůli důslednosti při vymáhání pohledávek se tak roční daňová zátěž římských občanů zvýšila na dvě až pět procent.

Další díry v rozpočtu zalepil prodej státních úřadů a čestných funkcí. Za trochu parády a honosný titul si chtěl připlatit každý boháč. Vespasián měl ale pořád hluboko do kapsy, protože všechny tyhle platby měly sezónní, nárazový charakter. Potřeboval konstantní, kontinuální příjem. A tehdy se jeho zrak (nebo spíše nos?) stočil k římským veřejným toaletám. Římští občané v nich totiž každé ráno nehledali jen očekávatelné uvolnění, ale také zdroj obživy.

Tekuté zlato

Štiplavě zapáchající moč totiž pro někoho opravdu byla tekutým zlatem. Stačilo ji sesbírat a nechat na sluníčku 24 hodin odstát, aby se v ní koncentroval amoniak čili čpavek. Tak vznikl univerzální přípravek na čištění. S jeho pomocí pustila (v časech bez čistících přípravků) každá mastná skvrna – a v městských prádelnách to dobře věděli. Proto se městem pohybovali sběrači moči, kteří tuhle „vzácnou tekutinu“ střádali z nočníků i veřejných toalet. Pro velkokapacitní čištění textilií byla moč hodnocena lépe než mýdlo. Každý den se jí spotřebovaly hektolitry.

Bez moči se neobešli ani v koželužnách. Změkčovala a vyhlazovala tučné kůže, z nichž pak šla srst dobře dolů. S lidskou močí se taky dobře bělila vlna. A – to je obzvlášť nechutné – vyráběla se z ní domácí zubní pasta s intenzivním bělicím efektem. Nero možná krátce zpoplatnil provoz veřejných toalet, ale Vespasianus nejen že zvýšil poplatek za jejich použití, ale začal danit i sběrače moči. Nejprve ty, kteří čerpali tekutý materiál u výstupu z Cloaca Maxima, tedy z kanalizace. A později i drobné sběrače s putýnkami. Daň to byla skrovná a vysloužila císaři řadu posměšků… ale představovala víceméně stabilní sumu, která se „obnovovala“ v jeho pokladně každé ráno.

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně? 

Byl to skromný kapitál, nicméně se s ním dalo počítat ihned, pro okamžité výdaje. Nemuselo se čekat dlouhé měsíce, než dorazí výběrčí s truhlicemi z provincií. Historka tvrdí, že se jednou Vespasianův syn a jeho pozdější nástupce Titus o dani z moči před svým otcem vyjádřil nelichotivě. Vládce mu ale podal jednu z vybraných mincí, aby si ji očichal. A tehdy prý vzniklo i legendární úsloví: „Pecunia non olet“. Tedy: peníze nesmrdí. Ať už jsou odkudkoliv.