Když hlad svírá žaludek: Co konzumovali naši předci v dobách hladomoru?

Život středověkého člověka řídily změny ročních cyklů víc, než si dnes dokážeme představit. Platilo to zejména na venkově, kde na jaře začínal nekonečný koloběh s jasným cílem zajistit co nejvíce zásob na zimu a kvalitní osivo pro další rok. Tyto záměry mohla zhatit spousta faktorů. Podobně jako dnes zemědělcům i tehdy škodily rozmary přírody v podobě povodní či sucha, pozdní jarní nebo naopak příliš brzké podzimní mrazy nebo řádění škůdců v podobě drobných hlodavců a hmyzu.

Vážné problémy čas od času působil i průchod vojsk, která místním rekvírovala zásoby a také mohla pošlapat čerstvě vzešlá pole. Pokud válka zapříčinila odvod části bojeschopných mužů či nárůst úmrtí v důsledků nakažlivých nemocí, které jí od nepaměti šly v patách, hrozilo, že budou chybět ruce, které by pole obdělávaly. V tu chvíli se zcela reálným stávalo nebezpečí hladomoru.

Období nedostatku

Nejkritičtějším obdobím roku byl konec zimy a začátek jara, kdy obvykle začaly docházet zásoby předem přichystaných potravin. Pokud byla situace obzvlášť svízelná, čekalo hospodáře těžké rozhodování, zda uschované osivo zkonzumovat a uchránit se tak před bezprostředním hladem, nebo ho uchovat a netrpět nouzí později.

V této době, kdy došla i uskladněná zelenina a ovoce, lidem scházely vitaminy. Jejich cenným zdrojem se potom stala jídla, která dnes vnímáme jako typicky velikonoční – pražmo, pučálka a různé saláty a nádivky z jarních bylin.

Pražmo se připravovalo tak, že se obilí nechalo naklíčit a potom se opražilo, obdobně tomu je při přípravě pučálky, tedy naklíčeného hrachu. Spásu znamenala chvíle, kdy teploty poprvé na delší dobu stouply – tehdy začaly rašit první jarní bylinky a stromy se obsypaly pupeny. Lidé vyrazili na louky a sbírali zde mladé kopřivy, sedmikrásky, šťovík, hluchavky či fialky, ze kterých připravovali již zmiňované saláty a nádivky. V největší nouzi také vařili nerozvinutá poupata ze stromů břízy, buku, topolu a lípy.

Pečlivá konzervace a uložení zásob na zimu byla důležitou součástí přežití pro každého hospodáře. Lidé si k tomuto účelu pod domy budovali sklepy či vývojově o něco starší pivnice – prostory vyhrabané pod domem či vedle něj, zakryté prkenným stropem. V nich se zahrabaná do suchého písku skladovala například mrkev nebo zelí, které bylo možné také naložit a konzervovat kysáním.

Dobře uskladněná jablka či hrušky uložené na slámě v pivnici také mohly vydržet až několik měsíců. Ovoce se dále konzervovalo sušením, nebo se svařovalo a následně uchovávalo v hrncích a zásobnicích. Obilí se v raném středověku dlouhodoběji skladovalo ve speciálně vybudovaných zásobních jamách, později v sýpkách či v menším ve velkých keramických nádobách.

Hlad je nejlepší kuchař

Lidé v minulosti byli co do objemu spotřebovaných potravin daleko šetrnější a jejich jídelníček vypadal daleko rozmanitěji než náš, takže se na tehdejších stolech běžně ocitaly pokrmy z rostlin a zvířat, jejichž konzumaci si dnes dokážeme představit pouze v případě krajní nouze. Lidé chytali a jedli zpěvné ptactvo i vodní živočichy jako bobři a raci, na talíři také běžně končili sysli, kuny a ježci – ve všech případech jde dnes o chráněné druhy. Možná také překvapí, že třeba takové veverky či medvědí paznehty se mohly běžně ocitnout na hodovní tabuli šlechty. V sousedním Německu máme z obrazových pramenů doloženou konzumaci hlemýžďů a žab, která je u nás písemně potvrzena až pro období raného novověku. Téměř s jistotou zde ale ani ve středověku nebyla nijak neobvyklá. 

Ačkoliv byl pro středověkého člověka les tajemným a nebezpečným místem, stal se pro něj také cenným zdrojem potravy zejména v dobách nedostatku. I když středověcí lékaři obecně nedoporučovali jíst houby, vesničané si s tím hlavy nelámali a v letních i podzimních měsících nepohrdli ničím z toho, co jim les nabízel. Kromě hub stejně jako my sbírali i lesní plody jako jahody, maliny, ostružiny, borůvky či brusinky, dále také bukvice a v dobách největší nouze i žaludy, ze kterých připravovali náhražkovou mouku.

TIP: Když Čechy svíral hladomor: Neúroda v 18. století si vyžádala statisíce životů

Hlad také nastával při dlouhodobějším obléhání měst či hradů. Pokud se obléhatelům podařilo úspěšně přerušit zásobovací cesty, znamenalo to pro obránce pohromu. To se stalo například v roce 1420 při obležení katolického Vyšehradu utrakvisty. Posádka tehdy byla donucena vybít koně, pro které jí došla píce. Protože jim ale začaly docházet i zásoby, maso obránci nenechali přijít nazmar a koně snědli. V takovýchto vypjatých případech se v minulosti začala na talíři objevovat dokonce i zvířata, která se běžně nekonzumovala – z ulic tak často mizeli třeba kočky a psi, v nouzi největší došlo i na krysy. V takových chvílích platilo dvojnásob známé přísloví, že hlad je nejlepší kuchař.