Kdo si hraje, nezlobí: Čím se na večírcích bavili naši předkové?

Kuba říká…

Američané jsou přesvědčení, že hra „Simon říká…“ patří k jejich kulturnímu dědictví. A Angličané kontrují, že rozhodně vznikla u nich. Jasně se v ní přece hovoří o muži jménem Simon de Montfort, který v bitvě u Lewes v roce 1264 polapil krále Jindřicha III. i jeho syna, a proto „vydával rozkazy celé zemi“. Po nějaký čas tehdy platilo, že co říká Simon, má stejnou váhu jako slova krále.

Nebojte, Britové nemají patent na všechny hloupé hry. Stejný design, při kterém vedoucí postava hry předkládá nejrůznější úkoly ostatním hráčům a ti je musí plnit (ovšem jen za předpokladu, „že to říká Simon“, jinak by je to diskvalifikovalo), je totiž důvěrně známý po celém světě. Česká varianta „Kuba říká“ sice nezní zrovna původně, ale turecké Yakup der ki nebo vietnamské Tôi báo už působí vcelku originálně.

Kořeny těchto her totiž sahají rozhodně dál, než aby se daly považovat za důsledek nějaké středověké třenice mezi anglickými barony. Portugalským a norským dětem při této hře rozkazuje Král, španělským Kozel, japonským Kapitán lodě, francouzským Jacques, čínským Učitel a německým Kommando Pimperle.

Bullet Pudding

Venku prší a je chladno? Pak právě zažíváte to nejlepší z pravého anglického léta! Není tudíž divu, že se vám nechce ven a potřebujete se nějak zabavit. Ještě že máte doma mísu či servírovací tác a spoustu mouky. Můžete si tak s celou rodinou nebo veselou čajovou společností zahrát hru Bullet Pudding.

Na konci 18. století je Bullet Pudding v Británii skutečně hit. A jak že se hrála? Na tác vysypete pořádný kopec mouky a na samý vrchol usadíte kuli do muškety. Ano, v každé domácnosti přeci nějakou tu munici máte. A dál? Hráči se postaví kolem moučného vrcholku, a střídavě do něj píchají prstem. Je to zábava k potrhání, ale to nejlepší teprve přijde...

Hráč, který svým prstem způsobí skutálení kule, nyní musí, za velkého potlesku a nadšení ostatních, s rukama za zády zanořit svůj obličej do mouky, kouli vylovit a usadit zpět na vrchol. Není to ale zábava bez rizika. Doboví pamětníci této veselice shodně v korespondenci přátelům uvádějí, že nejnáročnější na celé hře je se neudusit moukou...

Snapdragon

Přijde vám hra, při níž ústy lovíte jablka z kádě plné vody, příliš dětinská? Zkuste zvýšit obtížnost a tahejte za ocas draka! Hru Snapdragon zahrnul pro svou „mimořádnou zábavnost“ do Slovníku jazyka anglického v roce 1755 lexikolog Samuel Johnson, který jinak hrám příliš neholdoval. Jak na to?

Potřebujete mísu punče, do které přilejete pořádnou várku silné brandy. Na její dno pak vhodíte několik rozinek. A pak nápoj zapálíte. Předtím je ale nezbytné pro efekt zhasnout světla v místnosti. Hráči sedící v kruhu kolem modře plápolající nádoby se pokoušejí lovit rozinky ze dna a co nejméně se spálit. Obvykle ale jedno bez druhého nejde. Ani když si pomůžete lžičkou. Chce to trochu odvahy, postřeh i sebezapření.

„Hráči mají možnost vidět své spoluhráče v mihotavé záři světla v jejich „démonické“ podobě a současně se dostanou k dobrému ovoci,“ píše Richard Steel pro Magazín Tatler v roce 1710. Stojí to za to? Riskovat kvůli lihem nacucané rozince popáleniny kůže druhého stupně a sežehlé obočí hovoří spíše proti. Hra je mimochodem ještě dnes populární v Kanadě, kde patří k tradiční vánoční zábavě.

Jsi tu, Moriarty?

Vypadá to jako duel, při kterém není padlých. Když Sir Arthur Conan Doyle psal příběhy soukromého detektiva Sherlocka Holmese, pravděpodobně netušil, jakého úspěchu v oblasti společenských her se jeho dílo dobere. Čtenáři hlavního záporáka Moriartyho nenáviděli natolik, že mu věnovali následující zábavu pro dva a více hráčů.

Soupeři – duelanti si nejprve navzájem zaváží oči šátkem. Poté si lehnou proti sobě břichem na zem a uchopí se jednou rukou. Dělí je tedy přibližně jeden metr vzdálenosti. V druhé, volné ruce, pak každý svírá „zbraň“: polštář, nebo stočený kus novin. Poté jeden z hráčů zvolá: „Jsi tam, Moriarty?“ Jeho protivník na znamení, že je připraven odpoví: „Ano!“.

A to už vzduchem letí rána, které se má „padouch“ vyhnout. Většinou tím, že se překulí do strany. Není v tom mnoho strategie, ale spousta zábavy pro přihlížející. Hráči se postupně střídají v ránách naslepo, a do hry se místo zasažených zapojují další. Rizika? Zásah novinami není smrtelný, ale možná si při divokém úhybném manévru hnete s ploténkami nebo vykloubíte rameno.

Hra reverenda Crawleyho

Nic proti představeným církve, ale za normálních okolností nepůsobí dojmem dobrého zdroje zábavných společenských her. Reverend Crawley byl asi z jiného těsta, protože jeho zábava učarovala znuděnou smetánku. Byla prý „něžná, elegantní a gentlemanská“. Sbližovala hráče a často mezi nimi vytvářela intimní vazby. A vyhrávali v ní všichni! Velmi nápadně připomíná současný Twister, jen bez podložky s barevnými kolečky. Jak na to?

V kruhu stojí osm hráčů. Je vás více? Nebojte, čím více, tím lépe. Teď to bude trochu složité: každý drží za ruku jiného hráče, ale nikoliv toho, co stojí hned vedle. Tím vznikne velmi působivý uzel lidských paží. Ten bude zapotřebí rozmotat, ale bez toho, abyste se vzájemně pustili. Bude to tedy chtít spoustu domlouvání, přesunů, otáčení, podlézání a letmých dotyků těl.