Kdo mohl za Vítězný únor? 72 let od komunistického puče v Československu

Málokdo je ochoten vidět, že Češi a Slováci směřovali ke komunismu dlouhodobě a že se větší část československé společnosti o nastolení samovlády KSČ aktivně přičinila. KSČ, založená v roce 1921, patřila po celou dobu své existence k nejvýznamnějším československým politickým silám. V roce 1935 se stala čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Československu a její přerod v politickou sílu přijatelnou pro většinu společnosti dokončila druhá světová válka. Češi a Slováci v ní nechtěli vidět politickou organizaci řízenou z ciziny. Stále větší část národa byla ochotná uvěřit jejím vlasteneckým proklamacím a slovanskému horování.

Přátelství se SSSR

Mimořádný podíl na tom mělo osobní angažmá Edvarda Beneše. Mnichov a následný vývoj silně otřásl jeho pozicí. Vývoj války mu však nabídl možnost situaci změnit a vrátit se z exilu jako všemi uznávaný prezident republiky. Když hledal pro Československo nového spojence místo Francie a Velké Británie, našel jej právě v Sovětském svazu. Spojenectví s Kremlem však mohl stěží dosáhnout, kdyby ignoroval československé komunisty. Proto od roku 1943, kdy v Moskvě podepsal spojeneckou smlouvu, jednal s představiteli KSČ jako s důvěryhodnými partnery a pomohl je tak legalizovat. Ve svých spisech a v pamětech ze dnů Mnichova a válečných let vzbuzoval představu, že Sovětský svaz je státem výrazně odlišným od krvavé diktatury třicátých let a že KSČ je demokratickou politickou silou. 

Po válce obnovily v českých zemích činnost jen čtyři strany (Československá sociální demokracie, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a KSČ) a dvě na Slovensku (Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska). Skutečnost, že tři ze čtyř politických stran povolených v českých zemích se hlásily již ve svém názvu k socialismu, vypovídá mnohé o charakteru „lidové demokracie“, kterou budovala poválečná vláda Národní fronty. KSČ mezi nimi byla nejsilnější. Nelze se divit, že za této situace dosahovala politických úspěchů. V parlamentních volbách v květnu 1946 komunisté zvítězili a Klement Gottwald se stal jakožto předseda strany předsedou nově jmenované vlády.

Krize Národní fronty

Mimořádné nebezpečí hrozilo československé demokracii ze skutečnosti, že komunisté od roku 1945 ovládali ministerstvo vnitra. Své členy a stoupence dosazovali do všech důležitých pozic v tomto úřadě a postupně se zmocňovali i Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Právě spor o jejich vliv na policii se stal v únoru 1948 záminkou k propuknutí vládní krize, která vedla k nastolení komunistického režimu. Na začátku stál rozkaz zemského velitele policie o reorganizaci Městského velitelství SNB v Praze. Komunisté sami přiznávali, že měl kromě konkrétních organizačních dopadů „rovněž přispět k politickému zpevnění Sboru“. 

Funkcionáři nekomunistických stran si začínali uvědomovat, jaké nebezpečí policie v rukou komunistů představuje. Dne 13. února vláda projednávala situaci v SNB a demokratičtí ministři stran byli pobouřeni. Do toho přišla informace o zmíněné reorganizaci v Praze. Jak později uvedl ministr spravedlnosti Prokop Drtina, „odstranění velitelé byli vesměs nekomunisté, převážná většina, nebo snad dokonce všichni byli přímo členy národně socialistické strany“.

V dalším jednání byl vznesen návrh tří usnesení týkajících se vyšetření situace v bezpečnostních složkách a pozastavení personálních změn v resortech ministerstev vnitra a spravedlnosti. Zatímco pro jeden bod hlasovali všichni přítomní členové vlády, pro zbývající dva zvedli ruku pouze ministři demokratických stran a přehlasovali zástupce KSČ. Fakt, že se proti nim dokázali shodnout na společném stanovisku, byl něčím novým. 

Komunisté ovšem usnesení vlády nechtěli respektovat a ministr vnitra Nosek přestal na schůze vlády docházet s tím, že je nemocen. Neochota splnit vládní usnesení vedla nakonec 20. února 1948 k demisi ministrů z Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a Demokratické strany Slovenska. 

Omyl jménem Masaryk

Gottwald využil toho, že z šestadvacetičlenné vlády podalo demisi jen 12 ministrů, tedy necelá polovina, a požadoval, aby na jejich místa nastoupili noví činitelé. Neměli to však být ministři jmenovaní vedením stran, které měli ve vládě zastupovat, nýbrž lidé podle jeho vlastního výběru. A to se nakonec také stalo. Novou vládu, kterou prezident Beneš jmenoval 25. února, tvořili vlastně jen komunisté nebo jim zavázaní a ke spolupráci ochotní lidé. 

Je zjevné, že ministři demokratických stran udělali velkou politickou chybu, když se rozhodli z vlády odejít, aniž si dopředu zajistili, že demisi podá většina ministrů. Počítali s tím, že se k nim připojí alespoň někteří zástupci sociální demokracie a především ministr zahraničí Jan Masaryk. Syna prvního prezidenta republiky a blízkého spolupracovníka Edvarda Beneše veřejnost pokládala za jakýsi symbol demokracie a svobody. Masaryk však opakovaně prohlásil, že ve vládě Klementa Gottwalda zůstane. Udělal i několik politických kroků, jimiž vládu „obrozené Národní fronty“, jak komunisté svůj převratový kabinet nazývali, podpořil. Na sjezdu rolnických komisí v Praze 28. a 29. února 1948, který komunistický ministr Ďuriš označil za sjezd vítězů, stál Masaryk na čestné tribuně hned vedle Gottwalda. 

Nemalá část veřejnosti dospěla k závěru, že když je členem nového kabinetu právě oblíbený „Honza“ Masaryk, není třeba se o osud demokracie obávat. S jeho autoritou a pomocí počítali komunisté rovněž 10. března 1948, kdy mělo Národní shromáždění schvalovat programové prohlášení nové vlády. KSČ potřebovala podporu každého poslance a Masaryk je měl pomoci přesvědčit. Už k tomu nedošlo, protože právě v tento den byl v ranních hodinách nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce.

Podcenění násilí

Komunisté tvrdili, že se k moci dostali zákonnou cestou s využitím legálních prostředků. Pravý opak je pravdou, vždyť demokratické praxi odporoval už samotný Gottwaldův plán na doplnění vlády. Gottwald a jeho nejbližší se připravovali na převzetí moci už od roku 1945. Nepočítali pouze s tím, že by vhodný okamžik přišel před parlamentními volbami plánovanými na květen 1948. Když dostali příležitost dřív, rozhodli se ji využít. 

Již 20. února vyhlásil ministr vnitra Nosek pohotovost vybraných složek SNB a od jedné hodiny ráno 21. února byly v pohotovosti všechny policejní složky. Vyčleněné jednotky obsadily důležitá místa v Praze a hlídaly budovy úřadů, rozhlas, telefonní ústředny a pošty. Další ozbrojené policejní jednotky se stahovaly do blízkosti Prahy a Bratislavy. Ministři, kteří podali demisi, se ocitli pod dohledem a začalo zatýkání nekomunistických funkcionářů.

Vlastním vykonavatelem státního převratu se staly takzvané akční výbory Národní fronty, orgány násilí, jejichž existence neměla oporu v žádném právním předpisu. Nikdo je nejmenoval ani neschvaloval, vznikaly živelně a legálním orgánům bránily v řádné činnosti. Za úkol si vytkly „očistu“ národních výborů a dalších institucí od „reakce“. Tragické bylo, že jejich členy se nestávali jen komunisté a levicově orientovaní sociální demokraté, nýbrž i členové demokratických stran a nestraníci. Během měsíce ovládly akční výbory život v závodech a podnicích, ve školách, bankách a úřadech, ale i ve spolcích, a dokonce i nekomunistických politických stranách. 

Vedení KSČ se navíc rozhodlo vybudovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Jejich zrod odporoval jedné z hlavních zásad demokratického státu, podle níž patří monopol na vytváření ozbrojených sborů pouze jemu. Snad největší chybou demokratických politiků bylo přesvědčení, že se boj s komunisty povede parlamentní cestou.

Zvnějšku, nebo zevnitř?

Část veřejnosti dnes zastává názor, že únorový převrat byl neodvratným důsledkem mezinárodní situace. Je sice pravda, že sovětská politická místa vývoj v Československu bedlivě sledovala, ovšem o nějakém bezprostředním zasahování Kremlu do událostí v Praze důkazy nemáme. Do Československa sice přiletěl náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian Zorin, ale z dobových svědectví víme, že vedení KSČ z jeho návštěvy nadšeno nebylo. Co bylo skutečně cílem jeho cesty, by mohly pomoci odhalit ruské archivy, ale k potřebným dokumentům se ještě žádný z československých historiků nedostal. 

Z přístupných materiálů je však zřejmé, že Kreml nebyl s průběhem státního převratu v Československu příliš nadšen. K dispozici máme například hodnocení, které pro Moskvu zpracoval pověřený tajemník Všeslovanského výboru I. Medveděv. Ten nabyl z rozhovorů s některými vedoucími funkcionáři KSČ dojem, že propadli pocitu sebeuspokojení, že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že KSČ jakoby nyní nejen dohnala, ale i předehnala kde koho. Množství kritických zmínek a ostrých hodnocení postupu KSČ v době, kdy byli její vůdci přesvědčeni o své úspěšnosti, obsahuje i mnoho dalších sovětských interních materiálů. 

Selhání demokracie

Tragický stín na vývoj v této pohnuté době vrhá skutečnost, že všechny protizákonné kroky podnikali komunisté s podporou velké části československé společnosti. Stoupenci KSČ od  počátku převzali politickou iniciativu a zaplňovali ulice a náměstí masovými demonstracemi. Byli to oni, kdo ovládl sjezd závodních rad 22. února, oni zorganizovali 24. února na podporu Gottwaldovy vlády generální stávku. Stala se nejmasovější formou a nejvyšším stupněm politického tlaku komunistů a zúčastnilo se jí – ať už z přesvědčení nebo ze strachu – přes dva a půl milionu zaměstnanců. 

Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Alespoň některé důvody jsou jasné. Společnost frustrovaly dva bolestivé prožitky: hospodářská krize třicátých let, mnichovská zrada a kapitulace před hitlerovským Německem. Většina Čechů hledala změnu a právě lákavé sliby byly hlavním důvodem, proč se KSČ stala nejsilnější stranou Národní fronty, proč v roce 1946 zvítězila ve volbách a proč se v únoru 1948 dočkala tak masové podpory. 

TIP: Strastiplná cesta na Západ: Kam prchali Češi po únoru 1948 a co je čekalo?

Neznamená to, že by v Československu neexistovali lidé, kteří v politice KSČ rozpoznali zárodky skryté totality. Bylo jich ale málo, nebyli organizovaní a měli špatné vedení. A samozřejmě tu byla početná část populace, která se o věci veřejné nezajímala. Jen díky tomu, že ignorovala porušování zákonů komunisty, že lhostejně sledovala řádění akčních výborů a že si nedokázala uvědomit nebezpečí, které hrozilo i jí, mohla KSČ převzít moc tak hladce. 

Demokratické instituce v Československu v únoru 1948 naprosto selhaly. Selhaly nekomunistické politické strany a masové organizace, trapně selhal prezident republiky a další politické osobnosti, k nimž demokratická veřejnost vzhlížela jako ke svým ikonám. Jmenování vlády „obrozené“ Národní fronty 25. února 1948 neznamenalo konec demokracie v naší republice. Ta v té době byla již mrtvá.