Kdo holdoval medovině, kde se pilo víno a kdo dával přednost pivu?

Jaké alkoholické nápoje se ve středověku pily? V nápojovém lístku se odrážejí staletí nejrůznějších vlivů – spojení anticko-křesťanské kultury s převážně germánsko-slovanskými tradicem i příspěvkem islámské civilizace. Té posledně jmenované vděčíme zřejmě nejen za objev destilace, ale také za původ samotného slova alkohol. Přestože ve středověku destilaci znali, pálený alkohol se používal převážně k lékařským účelům. O jeho případné konzumaci nepanuje mezi historiky shoda.

Hlavní středověké alkoholické nápoje odráží tradici dvou kultur: středomořské víno versus barbarské pivo. Ale nejde jen o střet protikladů, tak charakteristický pro středověkou společnost, ale i o setkávání a prolínání. Právě přijetím křesťanství si barbarské kmeny osvojily kulturu vína a naopak pivo, tedy tekutý chléb, získalo status postního nápoje ve středověku křesťanském.

Sladká medovina

Včelí med lidé sbírali ještě před neolitickou revolucí. Není jasné, kdy z medu začali připravovat kvašený nápoj, je však jisté, že medovinu znali už starověké národy. V raném středověku ji hojně požívali jak Germáni tak Slované. Posledně jmenovaní jejím nedostatkem rozhodně netrpěli, když s ní v 11. století, kvůli nedostatku vody, dokonce hasili požár míšenského hradu!

Medovina se dělila na světlou a hnědou a lidé ji pili nejen kvůli chuti a obsahu alkoholu, ale také pro její léčivé vlastnosti. Však byla také k dostání i v apatykách! V lucemburské Praze máme doloženy dva známé medníky, tedy osoby, které se zabývaly jejím šenkováním. Zvlášť oblíbená byla medovina přivážená z Chebu.  

Posvátný nápoj

Pití vína bylo doménou Řeků a Římanů. Pěstování vinné révy se rozšířilo pravděpodobně z Kavkazu – samotný název gvino je původně gruzínský. Podle řeckých mýtů vynalezl tento kvašený nápoj bůh Dionýsos. Na jeho počest se konávaly slavnosti, spojené nejen s popíjením a všeobecným veselím, ale také s literární činností. Víno a poezie od pradávna patřily k sobě.

Když se na počátku 4. století stalo křesťanství státním náboženstvím, pití vína získalo nový rozměr. Coby symbol Kristovy krve se společně s chlebem stalo základním prvkem křesťanské liturgie. A rozšířilo se po celé středověké Evropě. Samozřejmě že barbarům nebylo víno neznámé, vinnou révu pěstovali např. Keltové, nicméně postupující christianizace povznesla víno na hlavní a nejdůležitější alkoholický nápoj.     

Vinná réva v Českých zemích

Ve středověku se v našich kotlinách pěstovala vinná réva už na Velké Moravě a v 10. století v knížecích Čechách. Její sbírání datujeme ještě o staletí dříve. O vinicích se prvně zmiňuje zakládací listina Břevnovského kláštera v roce 993. Pro kláštery coby církevní instituce bylo zakládání vinic samozřejmě nezbytností. Sakrální charakter vína dokazuje i jedna z nejstarších legend o sv. Václavovi zvaná Crescente fide, která popisuje světce, jak v doprovodu svého druha připravuje v noci mešní víno. Svatý Václav pracující na vinicích je oblíbeným tématem i dalších svatováclavských legend.

Víno bylo nejen mešním, ale také obvyklým postním nápojem. V legendě o blahoslavené Anežce se píše, že se česká princezna čtyřicet dní sama o chlebě a víně se postila. Podobně se vypráví o Petru Poustevníkovi, kazateli první křížové výpravy, že se živil jen rybami a vínem, tedy dvěma poživatinami, které symbolizují Krista. 

Česká knížata a králové často zakládání vinic přímo iniciovali. Tak se např. v listině českého knížete Soběslava II. z roku 1178 se dočteme, že kníže daruje kanovníkům vyšehradské kapituly „kopec, který se nazývá Psář, celý k vybudování vinic“. O necelé dvě století později vydal Karel IV. privilegium, v němž nakázal vysazovat vinice na tři míle vzdálenosti od Prahy. Přísné tresty, jako např. utnutí pravé ruky či přímo ztráta hrdla, které hrozily těm, jež by vinice záměrně poškozovali, svědčí o důležitosti, jaká se pěstování révy přikládala.  

O tom, že víno hrálo v české historii důležitou úlohu, svědčí i jiná událost. Právě požadavek přijímání podobojí, tedy chleba i vína, byl jeden ze čtyř artikulů pražských, za který se husité nemilosrdně bili. Obraz kalicha se stal hlavním symbolem husitské revoluce. Kalichem si nazval Žižka svůj nový hrad a artikul přijímání z kalicha byl taky jediný, který si husité na církvi nakonec vybojovali.  

Barbarská břečka

Už ve staré Mezopotámii se pití piva, vařené z ječmene či pšenice, těšilo velké oblibě, a na pivu si pochutnávaly i další národy, mezi nimi zvlášť Egypťané. Antika však po dlouhá staletí holdovala vínu. Do středověké společnosti kulturu pití piva přivlekly barbarské germánské a slovanské kmeny. Římský historik Tacitus se o pivu vyjádřil, jako o „nuzné, zvláštní, poněkud prý vínu podobné omáčce, kterou připravují z ječmene nebo pšenice“. Řecký historik Diodóros ho přímo nazval obilnou břečkou.

TIP: Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

S postupným úpadkem římské říše se ovšem pivo stalo velmi oblíbeným nápojem. A jeho příprava patřila mezi velmi výnosné činnosti. Dokládá to nejen spoustu druhů piva, které se lišily kvalitou, ale také existence práva várečného, jež bylo jedním z nejdůležitějších městských privilegií. Pivo bylo též nápojem postním, vařily ho tudíž i řeholníci. Ze života sv. Kolumbána víme, že v jednom burgundském klášteře, který založil, dostávali mniši každý den vyměřený díl piva. A stalo se i součásti místního zázraku, když došlo nejen na biblické lámání chleba, ale také na množení piva.