Kantor Jakub Jan Ryba: Víc než učení ho proslavila koleda

Českou mši vánoční si oblíbili v různých částech světa, takže ji lze slyšet i v provedení Japonců či Američanů. Rodák z Preštic Jakub Jan Ryba ale svůj hudební kus za nijak pozoruhodný nepovažoval. Oceňoval mši především proto, že se v ní zpívalo česky, což představovalo v habsburské monarchii v 18. století spíše výjimku. Přestože nadaný skladatel za svůj život zkomponoval asi 1 300 hudebních děl, většina lidí zná jenom nezaměnitelnou melodii Hej, mistře. Tato radostná skladba tvoří značný kontrast ke skladatelově smutnému osudu!

Učitelem proti své vůli

Mladý Jakub Jan Ryba si zachmuřeně pročítá dopis od svého otce. Nemocný muž mu nařizuje, aby ukončil svá studia na piaristickém gymnáziu v Praze a stal se učitelem. Talentovaného hudebníka se zmocní zoufalství. Snil o tom, že se stane hudebním skladatelem nebo kapelníkem orchestru u nějakého šlechtice či v církevních službách. Dokonce se mu podařilo prodat některá svá díla! Za svůj pobyt v Praze složil dvanáct klavírních koncertů, čtyřiadvacet kvartetů, osm serenád, zpěvohry, mše a další duchovní skladby. To má nyní všechno zahodit? Proč ho otec od útlého dětství učil hrát na klavír, housle i varhany, když po něm nyní požaduje, aby se stal prostým kantorem? 

Jenom neochotně si Jakub Jan Ryba udělá učitelský kurz. Přislíbené místo v Nepomuku ovšem nedostane. Nešetří totiž kritikou vůči mravům místních paniček. Nějakou dobu sní skladatel o kariéře v Bavorsku, ale otec ho rychle vrátí na zem. „Přijmeš místo učitelského pomocníka v Mníšku pod Brdy a dál už o tom nechci slyšet ani slovo!“ nařídí mu hlava rodiny. Talentovaného mladíka prý v tu chvíli přemůže taková beznaděj, že šest týdnů blouzní v horečkách. Nakonec však na uvedené místo nastoupí a roku 1788 se stane učitelem v Rožmitálu pod Třemšínem. Jak se mu zde asi povede?

Boj za lepší vzdělání

V Rožmitále se Jakub Jan Ryba zcela pohrouží do původně nemilovaného povolání. Ze všech sil přesvědčuje místní obyvatele o důležitosti vzdělání, protože navzdory tereziánským reformám mnoho rodičů nechávalo své děti doma. Nakonec však většinu nedůvěřivých místních přesvědčí a třídy v jeho škole se zaplní. Ryba v té době bezpochyby patřil k nejvzdělanějším učitelům v rakouském mocnářství. Ovládal totiž kromě němčiny a latiny také řečtinu, italštinu a francouzštinu. Ve své škole zrušil tělesné tresty. Kromě obvyklých předmětů učil děti společenskému chování, dějinám vlasti, pravidlům zdravovědy i polního hospodářství. Pro své svěřence rovněž vytvořil celou řadu učebnic. Mimo jiné položil základy české hudební terminologie. Za své úsilí dostal několikrát ocenění od místních úřadů. Ne všem se však jeho reformy zamlouvaly. Mladý učitel se dostal do sporu s místním farářem Kašparem Zacharem. Ten si stále nemohl zvyknout na myšlenku, že školy nyní spravuje stát, nikoli církev! 

Ryba si o místním duchovním správci poznamenal do svého deníku: „Stačí mu, umějí-li děti ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku. Neptá se, zda děti vše chápou. Zásady mé a farářovy se liší jako černá a bílá barva.“ Farář si zase stěžoval, že mladý učitel tráví spoustu času skládáním hudby a neustále ho obtěžuje množstvím dopisů. Do vleklého sporu nakonec musel zasáhnout Zacharův nadřízený, který nařídil, aby se farář s učitelem usmířil. Od té doby se k sobě chovali zdvořile, a když starý duchovní roku 1803 zemřel, Ryba k jeho pohřbu dokonce napsal skladbu. Znamená to, že Zacharovi skutečně odpustil?

Tře bídu s nouzí

Během svého učitelského působení se vzdělanec stihl také oženit. Roku 1790 si vzal Annu, dceru rožmitálského purkrabího Jana Laglera. Společně měli třináct dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti. Ryba se musel pořádně ohánět, aby tak početnou rodinu uživil! Přestože si přivydělával skládáním hudby, psaním učebnic, hrou na varhany i přispíváním do Vídeňských novin, příjmy brzy přestaly stačit. Svůj podíl na tom měly zejména napoleonské války, které uvrhly monarchii do strašlivých dluhů. Navíc chtěl český génius dopřát svým synům kvalitní vzdělání. Na studiích však mohl živit pouze Josefa Arnošta a Viléma. Mladší Václav tehdy, pozdější knihkupec, musel kvůli nedostatku financí zůstat doma. Jenže v roce 1815 nezbývalo Jakubu Jana Rybovi dost peněz ani pro dva starší syny. „Už tři dny jsem nejedl nic než kousek chleba, který jsem dostal na dluh,“ psal svému otci z Plzně Vilém. Jak se přitom talentovaný skladatel asi musel cítit?

Nemohl už dál?

Sedmého dubna roku 1815 je vzdělanec nezvykle zamlklý. Zůstane vzhůru dlouho do noci a pálí své písemnosti. Druhý den časně ráno vstane. S knížkou v ruce odejde z domu. Jako obvykle se zúčastní jitřní mše v kostele Povýšení svatého kříže. Pak ho už nikdo živého nespatří. Rožmitálští ho hledají celé dva dny, až ho nakonec v hlubokém křoví v lese nad Voltuší najde jeho přítel. Ryba má podřezaná zápěstí i krční tepnu. Na prsou má rozložené pojednání římského filozofa Seneky O duševním klidu. Na poslední straně knížky se nachází skladatelovo rozloučení se světem. 

TIP: Nejmagičtější období roku: Jaké jsou nejznámější vánoční symboly?

Klid nenašel ani po smrti. Jako sebevraha jej pochovali bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově. Teprve po dalších čtyřiceti letech mohl spočinout na rožmitálském hřbitově…