Kam na dovolenou v antice: První doporučení přinesly už starověké bedekry

Stejně jako dnes i v antice platilo, že pokud se člověk hodlal vyhnout davům rozmařilých turistů, musel ze svého cestovního plánu škrtnout vyhlášené pláže. Nejvyhlášenějším resortem pro římskou smetánku bylo Baiae. Dnes jde o významnou archeologickou lokalitu, která je vzdálená necelých 15 kilometrů od Neapole. Kolem roku 178 př. n. l. ji znali jako polozapomenutou rybářskou osadu Aquae Cumanae.

Kromě překrásné pláže tu nebylo mnoho k vidění, a právě to bohaté měšťany lákalo. Klid pohostinného venkova a uklidňující šumění moře… Sláva tohoto příjemně ztraceného místa se ale brzy rozkřikla, a tak i zdejší zástavba doznala změn. 

Hlučné a špinavé

Když se patricijové doslunili, chtěli se bavit a pít. Baiae se proto brzy stalo shlukem soukromých paláců, lázní, tržnic a amfiteátrů. Svou velikostí záhy překonalo Capri, Pompeje i Hercualenum. A trumflo je i rozvolněnou morálkou – z tichého zapadákova se stalo město hříchu. Užívat si sem jezdil, se svou  početnou suitou, císař Augustus i politik Cicero.

Filozof Seneca v 1. století našeho letopočtu zanechal o Baiae velmi nelichotivou zprávu: „Je to místo, kterému je třeba se navzdory mnoha přírodním krásám vyhnout. Je tak přeplněné, hlučné a divoké.“ Prostě obří plážový resort plný ukřičených podnapilých městských turistů na prázdninách.

Okna do zahrady 

Od řeckého geografa Pausaniase, který sepsal vůbec prvního psaného průvodce pro cestovatele zvaného Hellados Periegesis čili Cesty po Řecku, získáváme další cennou zkušenost. Ať už pronajímatelé k ubytování nabízejí pokoje krásné a čisté – tedy sdílené hospitium či soukromé deversorium – nemají se výletníci nechat ošálit.

A měli by bedlivě zkontrolovat, zda okna jejich pokojů nesměřují nad dvůr lázní, anebo ještě hůře, do dvora tělocvičny. Výkřiky, funění, počítání a oplzlé žerty svalnatců prý dokáží dočista pokazit den. „Jejich halekání a povzbuzování je horší a neodbytnější, než koňský zápach nad stájemi.“ Římské a řecké paničky to ale možná viděly jinak.

Místní zvyklosti

Pausanias také varuje před „honem za senzačními zážitky“. Konkrétně zmiňuje případ návštěvy věštírny v Livadeia, která si od výletníků žádala určitou duchovní úroveň. Předně museli podstoupit několikadenní půsty a očistné koupele v řece Herknya. Také předkládali bohům obětiny a pili vodu z Pramene odpuštění. Teprve pak je zřízenci z chrámového okrsku obuli do těžkých bot a popruhů a spustili do přírodní průrvy v zemi, pod níž tekla podzemní řeka.

To bylo ono mýtické orákulum zvané Ústa pravdy, zasvěcené hrdinovi a poslovi bohů Trofoniovi. Vše, co tu návštěvníci uviděli či uslyšeli, bylo onou věštbou, jejich vytouženou odpovědí. Jak ale autor cestopisu zmiňuje, kdo zmíněnou očistu a rituály nepodstoupil, se zlou se potázal. Podzemní řeka jej strhla do hlubin.

Útrapy na moři 

Ve 4. století patřily lodě k relativně nejrychlejším variantám přepravy na větší vzdálenosti. Měly však svá rizika. Co mohl pasažér dělat, když se blížila velká bouře? Synesius, biskup z libyjského Ptolemaia, nabízel takovéto řešení: „Ověsit se zlatem a cennostmi.“ Proč to? Důvodů bylo několik. Jiný majetek, než ten, který máte zrovna na sobě, z potápějící lodi nejspíš nezachráníte. A když přišlo na zachraňování, přednost měli boháči před chudáky. Zachránci byli motivováni pomáhat těm, z nichž koukala nějaká odměna. A kdyby to nevyšlo, tělo ozdobené zlatem se spíše dočkalo vylovení a důstojného pohřbu. 

Římské silnice

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Římských cest se ale bylo radno držet, i když se cestovatel ubíral opačným směrem. Alespoň to vděčně doporučoval řecký filozof Plútarchos, který se po říši na koni i ve voze něco nacestoval. A rozdíl mezi utrpením a požitkem z cestování se podle něj dal vyjádřit jediným slovem: Romanae.

Římské silnice dovolovaly plynulý provoz bez otravných zácp. Měly vyrovnaný spád, pevné mosty, dostávaly pravidelnou údržbu a vynikaly bezpečností. Navíc poskytovaly jako bonus přenádherný výhled do kraje. A ty ostatní? Raději ani nevzpomínat.

Nevěřte všemu

Od autora bedekru bychom to asi nečekali, ale Pausanias překvapuje. Nemá se prý věřit všemu, co se v bedekrech píše – a hlavně tomu, co tvrdí průvodci. „Dobře vědí, že ne vše, co povídají, je pravdou. Ale říkají to stejně dál.“

V tomto konkrétním případě se pozastavoval nad troufalým výkladem historie, jak ji prezentovali nejrůznější průvodci a nosiči ve městě Argos. Jedno z nejstarších měst světa má dle něj úchvatnou minulosti i bez historek o bájném králi Argusovi či zakopané hlavě medúzy Gorgony. Ještě trefněji to říkal asyrský satirik Lúkianos: „Kdyby si řečtí průvodci odpustili své staré historky, brzy by pomřeli hlady.“

Exotická strava

V cizině je na místě obezřetnost. Claudius Galenus, známější jako Galén, průkopník medicíny, varoval před masem nejroztodivnějšího původu a stavu. Ve své zprávě hovoří o tom, že: „Jsem dobře obeznámen s případy, kdy mnoho hostinských a řezníků bylo přistiženo, jak prodávají lidské maso jako vepřové, aniž by si strávníci povšimli jediného rozdílu.“

Římané měli ve zvyku ředit víno vodou, ale poměry, jaké panovaly ve vinných barech zvaných popinae, prý byly za hranicemi Říma hodně nestandardní. Takže pokud jste vyrazili na cesty, bylo lépe jíst a pít jen to, co jste dobře znali a moc neexperimentovat. 

Je to nutné?

Ať už antický člověk vyrážel za obchodem, poznáním anebo třeba jen na některé ze slavných her – na ty Pýthianské, Korintské, Nemeánské či nejproslavenější, Olympijské, musel plánovat cestu v dostatečném předstihu. Cestování po souši bylo pomalé a drahé, na lodi zase riskantní – a drahé. Nebylo od věci vyptat se někoho, kdo už na dané místo cestoval, anebo se poučit v literatuře. I tady ovšem platilo, že ne každý z pisálků skutečně viděl to, co tak barvitě vylíčil. Například jistý Palaifatos si vše vymýšlel, aniž by vystrčil paty z Atén.

TIP: Starobylé stezky: Kam vedly dálnice starověku?

A ty, kdo cestování z duše nesnášeli, mohl potěšit citát od Seneky: „Všechno to pospíchání z místa na místo nepřináší úlevu. Vždy cestujete ve společnosti sebe sama a svých emocí, a tak vás cestou provází ty samé potíže.“