Jméno za bohatství: Jak získal František Ferdinand přízvisko Este?

Nástupcem císaře Františka Josefa I. se stal náš arcivévoda až jaksi dodatečně. Teprve potom, co korunní princ Rudolf spáchal v roce 1889 sebevraždu na zámečku Mayerling. Do té doby byl „jen“ jedním z habsburských arcivévodů. Ovšem ještě než si přiblížíme jeho osudy, měli bychom si něco říct o jeho rodičích, Karlu Ludvíkovi Habsburském a jeho druhé manželce Marii Annunziatě Neapolsko-Sicilské. 

Polovičním sirotkem

O Karlu Ludvíkovi a jeho starším sourozenci Františku Josefovi I. historik Jan Galandauer výstižně napsal: „Vzájemně si ti dva bratři vyhovovali: Karel Ludvík neměl politické ambice, on jen patriarchálně vládl svému domu a organizoval chod své rodiny (aniž přitom postřehl, že jej často organizuje a že v ní vládne jeho matka nebo manželka).“ A matka? Když bylo malému Františku Ferdinandovi sedm let, zemřela tato uměnímilovná dáma na souchotiny. Osud byl alespoň milosrdný v tom, že jejím dětem nadělil laskavou macechu. Ve třetí manželce Karla Ludvíka se rodina dočkala daru od Pánaboha. Výchovu dětí přijala Marie Terezie z rodu Braganza za svoji životní roli a osvědčila talent vytvářet klidný domov. 

Mladí arcivévodové pochopitelně nechodili do veřejných škol, ale dostávalo se jim vyučování soukromého, k čemuž byl vytvořen celý aparát. Vedl jej plukovník Degenfeld a pomáhali mu další urození důstojníci, což odpovídalo představě, že jediné vhodné povolání pro habsburské arcivévody je služba v armádě. Studijní plán, který hrabě Degenfeld vypracoval pro osmiletého Františka Ferdinanda, určoval vyučování náboženství, němčiny, psaní, počtů, zeměpisu, dějin, latiny, francouzštiny, angličtiny, maďarštiny a češtiny, dále šerm, jízdu na koni, tanec, gymnastiku a plavání.

Důstojníci sami neučili, za tím účelem dojížděli ke dvoru pedagogové. Hodiny začínaly v šest ráno a s přestávkami trvalo vyučování až do osmi večer. Vychovatelé měli k dispozici i tresty, například zákaz jízdy na koni, zákaz hry anebo (jako trest vrcholný) obědvat o samotě ve studovně. 

Čtrnáctiletý poručík

S výchovou dětí byly i přes blahodárnou přítomnost Marie Terezie potíže, hlavně u nejstaršího Františka Ferdinanda. Od útlého věku projevoval nevypočitatelnost, náladovost, zachmuřenost a vážnost. Z jeho bezvýrazných vodově modrých očí se nedalo vyčíst, zda sleduje výklad, či sní. Občas v něm drobný neúspěch nebo malá výtka vyvolaly nekontrolovatelný výbuch vzteku a to pak v záchvatu prchlivosti ničil sešity i knihy. Tresty přijímal s předstíranou lhostejností a nenávistným pohledem. Byl vážný, bez smyslu pro humor, a jak rostl, utvrzoval se v negativismu a divné pýše.

Jediný člověk, který na něj platil, byla jeho macecha. Nevlastní syn, jinak ve sdílení emocí vždy tak rezervovaný, se k ní upnul natolik, že ji v korespondenci i v dospělosti vždycky oslovoval „Milá maminko“. Což zní o to překvapivěji, že byl mezi nimi spíše sourozenecký věkový rozdíl pouhých osmi let. Tímto oslovením začínal i dopis, který napsal Franci poté, co císař jmenoval svého čtrnáctiletého synovce poručíkem 32. pěšího pluku:

„Měl jsem se stát plukovníkem v pluku číslo 32, ale tatínek byl proti tomu, a tak jsem se stal poručíkem v tomto pluku. Pluk je uherský, má číslo 32, nárameníky v nebeské modři a žluté knoflíky.“ A loučil se se slovy: „Líbám Ti ruku a zůstávám, Tvůj nejposlušnější syn František, c. k. poručík.“

Ještě předtím, než se František Ferdinand stal lajtnantem, však zasáhla do jeho života dalekosáhlá změna.

Kdo se naučí italsky?

Roku 1875 zemřel modenský vévoda František V. z Este, multimilionář a vlastník řady panství, z nichž některá ležela v Čechách. Osamělý Habsburk bez potomků odkázal svým testamentem vše, co měl, svému mladičkému příbuznému. Po francouzsko-piemontské válce z roku 1859 byl vévoda František nucen z Modeny uprchnout. Vévodství anektovala francouzská a piemontská vojska a brzy jej sardinský král Viktor Emanuel začlenil do nově vzniklého Italského království. 

Vypuzený vládce se s trpkým údělem vévody bez vévodství nedokázal vyrovnat. Dokonce si do svého vídeňského exilu přivedl estovské vojáky v bláhové představě, že se do své državy vrátí v jejich čele. Leč chrabří vojáci mu během dvou let propili po vídeňských hospodách takové peníze, že zbytečnou jednotku raději rozpustil. S vítězným návratem do ztraceného vévodství však František V. nikdy nepřestal počítat, dokud ho v šestapadesáti letech neskolila mrtvice. Zbyl po něm ohromný majetek a pětisetstránková závěť, do níž vložil donkichotský požadavek, aby jeho univerzální dědic horlivě usiloval o válečné znovudobytí Modeny a obnovení cti i panství rodu z Este. 

František Modenský nabídl Karlu Ludvíkovi, že ustanoví jednoho z jeho synů svým dědicem pod podmínkou, že chlapec přijme rodové jméno Este a naučí se během dvanácti měsíců obstojně italsky. Karel Ludvík o tom informoval své dva starší syny. Otto požadavek naučit se italsky striktně odmítl, František Ferdinand se k jeho splnění naopak zavázal. Poté, co císař František Josef I. udělil svolení, byl k habsburskému jménu Františka Ferdinanda připojen přídomek Este a arcivévoda podstoupil výuku italštiny.

Pohádkové dědictví

Bylo známo, že František Modenský v časech panování proslul vybíráním nejvyšších daní v celé Evropě, takže začaly kolovat přehnané fámy o pohádkovém majetku, který naškudlil. Kolem dědictví se vyrojili kdejací synovci a neteře z Bavorska, Španělska a další domnělí uchazeči. Najednou se ukázalo, že vévoda nebyl tak úplně kůl v plotě. Vymřel jím sice rod Este po meči, zůstala však manželka Adelgunda i vzdálenější příbuzenstvo, jemuž zemřelý vévoda závětí vypálil rybník. 

Ten tajný testament musel nejvíc šokovat osobu, které dědictví spadlo do klína. Správou dědictví rodu Este, včetně právních sporů s náhle se vynořivšími zájemci, se musel ujmout za nezletilého syna otec Karel Ludvík. Ujal se jí rád, neboť tak konečně dostal příležitost zúročit svou příslovečnou lakotnost. Tučné sousto pak léta bránil právě tak vehementně jako překvapivě chytře. Rozruch kolem dědictví byl pochopitelný. Dítě dostalo mimo jiné vévodský palác v Modeně, domy ve Vídni, Palazzo d’Este v Římě, dvě residence v Benátkách, statky v Uhrách a v Bavorsku, jakož i krásné jihočeské panství Chlum u Třeboně. K tomu tučná bankovní konta, umělecké sbírky či úžasnou zbrojnici chladných a palných zbraní, jež dodnes zůstává chloubou zámku Konopiště. Majetek se odhadoval nejméně na osm milionů zlatých a dalších 400 tisíc zlatých ročního výnosu. Dvanáctiletý kluk se stal jedním z nejmajetnějších habsburských arcivévodů a také českých velkostatkářů. 

Strach z nemoci

Ti, co vyšli naprázdno, mu tolik štěstí nemohli odpustit. Pro samotného Františka Ferdinanda se toho však zatím moc nezměnilo. Sbíral dál známky, dopisy, knoflíky z paroží, hrál si na vojáky, a vzal zřejmě na vědomí leda fakt, že mu přibylo další jméno. Svými nečekaně nabytými poklady ještě řadu let nemohl disponovat. 

Na rozdíl od dvou dcer, které přivedla na svět Marie Terezie, ožívalo v konstituci potomků její předchůdkyně Annunziaty rodové prokletí. Arcivévodové byli průsvitní jako sklo, jejich průdušky a plíce reagovaly na každé zhoršení počasí a nebyly schopny vzdorovat běžným infekcím. Zdravý venkovský vzduch, nejkvalitnější kravské mléko, med, otužování, nic z toho nepomáhalo. Strach z tuberkulózy, která jim vzala matku, byl oprávněný, a měl vliv i na výchovu arcivévodů. Osnovy sice zahrnovaly staré habsburské vzory, ovšem tým pedagogů dostal přikázáno vyžadovat v tělesných disciplínách třetinový výkon. Zdraví chlapců bylo nade vše, a tak se slevovalo a předstíralo. 

Jak arcivévodové získávali pochvaly či semestrální absolutoria i za nepatrné pokroky, upadala jejich náročnost vůči sobě samým. V případě opožděného Karla to bylo omluvitelné, zato bystrý Otto si v klimatu přehnané ohleduplnosti osvojil povrchnost, která mu později tragicky zkomplikovala život. A Franci? Fakticky nestudoval vážně nic, ani vojenské nauky, třebaže v armádě spatřoval svou budoucnost. Všechny čtyři děti Annunziaty se matce podobaly i povahově, František však z její psychické nevyrovnanosti zdědil nejvíc. 

Ve stínu sourozence

Jeho dospívání bylo ještě ovlivněno trýzní „odstrčeného dítěte“. Upozadil ho nezvedený, energií hýřící a dobrosrdečný mladší bratr Otto. Zatímco Karel, na něhož bylo třeba brát ohledy, Franciho neohrožoval, bujarý a pohledný Otto si snadno dobýval přízeň všech. František Ferdinand ho měl sice rád, ale přitom na něj hořce žárlil. Záviděl bratrovi, jak snadno vždy a všude vítězí a jak se mu ledasco promíjí. Jak oba dospívali v muže, spalovala Františka zlost na to, s jakou samozřejmostí se Otto dokáže vetřít do přízně kdejaké služky. 

Pokud šlo o studia, žádných velkých úspěchů František nedosahoval. Učení odbýval, literárním předmětům nevěnoval pozornost, k hudbě či k poezii měl odpor. Ač se stal v dospělosti sběratelem umění, jeho znalosti a cítění v tomto ohledu zůstaly povrchní a strnulé. „Toho mazala Kokoschku, toho bych dal nejraději zastřelit,“ řekl o slavném malíři Oskaru Kokoschkovi. Sice ho přiměli naučit se šesti jazykům, ale vedle němčiny zvládl pořádně jen francouzštinu. Letitý dril v maďarštině (kterou bytostně nesnášel stejně jako Uhry samotné) nevedl k žádnému pokroku. Ani češtinu si neosvojil líp než částečně. 

TIP: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este

První, kdo pochopil, proč se hoch trápí, byla macecha Marie Terezie. Aby Franciho zbavila komunikačních zábran i nejistoty, ve všem mu dávala přednost. Bylo však pozdě. Pocit nedostatečnosti se už do duše zapsal natrvalo. František se nikdy nenaučí projevovat kladné emoce, zůstane citově uzamčený a kromě macechy se otevře jen jednomu člověku. Své příští ženě...