Jen pro odvážné: Ve středověkém Londýně šlo člověku doslova o život!

Londýn byl v loňském roce vyhodnocen jako v pořadí 18. nejbezpečnější metropole světa. V širších historických souvislostech je to skutečně výrazný skok vzhůru!

Londýn po vpádu Normanů 

V roce 1066 je Londýn velmi neklidné místo, zvlášť když vás ulicemi nedoprovází partička zbrojnošů. A až do první poloviny 15. století to nebude jiné. V srdci města se staví pevnost zvaná Tower, budoucí nechvalně proslulé vězení. Neklidnou hranici při říčním břehu zajišťují tvrze Baynard a Montfichet. Vilém II. Ryšavý zahájí v roce 1097 stavbu Westminsterské síně, která se později stane uceleným palácovým komplexem a místem zasedání Parlamentu. V roce 1176 se také započne se stavbou prvního kamenného londýnského mostu, který bude svému účelu sloužit dalších šest století.

Navzdory tomuto čilému stavebnímu ruchu počet obyvatel vzrůstá jen pozvolna. Kolem roku 1100 jich není více než 15 tisíc, a o dvě století později pak necelých 80 tisíc. A když padne noc a místní nálevny se naplní hlučnými opilci? Je možná lepší sedět doma, protože za chvilku začnou padat první rány.

Když lebky promlouvají…

Názorně to dokládá aktuální práce Kathryn Krakowské, archeoložky oxfordské univerzity. Ta provedla analýzu 399 lebek, sesbíraných při odkryvech na šesti starých londýnských farních hřbitovech. Na nich odpočívali nebožtíci pohřbení v rozmezí let 1050 až 1550.

„O tom, jaký život skutečně vedli, se dnes můžeme jen dohadovat,“ říká Krakowská. Pravděpodobně ale nepatřili mezi majetné Londýňany. Ti si totiž mohli dovolit zaplatit za uložení svých ostatků na reprezentativnější „svaté půdě“ klášterních hřbitovů. Farní hřbitovy pojímaly především lidi z nižší společenské třídy a chudších poměrů. Zdaleka ne každý z nich přitom skonal sešlostí věkem.

„Analýza prokázala, že téměř sedm procent všech lebek na sobě neslo stopy nějakého fyzického traumatu, násilného poškození,“ říká Krakowská. Typické pozůstatky násilí nesly především lebky mužů ve věkovém rozmezí od šestadvaceti do pětatřiceti let, ale výjimkou nebyly ani smrtelné rány u žen a dětí.

Neklidný Londýn

„Přibližně 25 % těchto lebečních poranění se odehrálo krátce před smrtí, a můžeme je tedy považovat za příčinu úmrtí,“ popisuje Krakowská. „Řada lidí v Londýně umřela prostě proto, že je někdo pořádně praštil do hlavy.“

Když se Krakowská pokoušela srovnat Londýn s jinými anglickými městy, opět dospěla ke zneklidňujícímu závěru. Lebky ze dvou hřbitovů neméně významného středověkého Yorku nesly fyzická traumata jen v necelých čtyřech procentech případů. 

TIP: Nástrahy nočního města: Rvačky, přepadení a násilí v rudolfinské Praze

„Můžeme tedy říct, že pobyt ve středověkém Londýně byl přinejmenším dvakrát tak nebezpečný, než pobyt v Yorku, a vlastně v kterémkoliv jiném městě na ostrovech,“ říká Krakowská. Domnívá se, že příčina tkví v tom, že chudina neměla žádné jiné možnosti, jak se domáhat svých práv.

„Lidé z vyšší vrstvy využívali právní systém a měli legální prostředky, jak se soudit o své záležitosti. Byli také obklopeni „strážci pořádku“, ať už vojáky či žoldnéři. Vzájemné spory tedy řešili vyjednáváním přes advokáty a právní zástupce, nebo formou soubojů. Při těch však používali meče a kopí a utržená zranění byla jiného typu. Prostí lidé neměli k právnímu systému přístup, a tak vzájemné spory mezi sebou řešili násilím.“

Ostatně, podle slov koronera bylo ve středověkém Londýně nejvíce mrtvých „s hlavou na kaši” pohřbíváno v pondělí. Tedy den poté, kdy nejspíš popíjeli v taverně.