Jen malý kousek kůže: Obřízka jako náboženský a genderový symbol

Obřízka je praktikována v historii lidstva už po tisíciletí. Ve starém Egyptě byla mužská obřízka běžnou součástí dospívání. Nebyla povinná, jednalo se spíš o rituál, který měl jedince zrovnoprávnit ve společnosti. Často byly důvody náboženské. Všeobecně se mělo zato, že lidská duše je bisexuální. Podobně jako egyptští bohové, kteří měli sílu obou pohlaví a na malbách jsou znázorňováni jako hermafrodité.

U mužů představovalo druhé pohlaví právě předkožka penisu. U dívek to byla část klitorisu. I ženské obřízky jsou tak zmiňovány v zápisech lékařů z dob antického Říma. Odstranění nevinného kousku kůže měl zajistit stoprocentní mužství a ženství. Obřízka měla dívkám přinést i lepší společenský status. Odlišovala je totiž od otrokyň a prostitutek. 

Mnoho odhalených mumií dokázalo napovědět, že obřízky se u chlapců konaly mezi 14. až 15. rokem života. Obřezávat se ale nechávali i starší muži. Obřezáni byli obyčejní lidé, úředníci, politici i panovníci. Obřízka byla potvrzena například i u faraonů Ramesse III. a Ramesse V. Dnes lze už jen stěží říct, jestli se tento zvyk rozšířil z Egypta do dalších zemí, nebo sem byl, i díky mnohým kočovným kmenům, „dovezen“ z jiných území. Podobné tradice se totiž prokázály i u národů v Etiopii, Fénicii nebo Malé Asii.

Naprostou součástí života mužů se ve starověku stala obřízka u židovského národa. Dodnes symbolizuje nepsanou dohodu s Bohem. Je zanesena jako jedna z povinností v Tóře a vedle každotýdenních oslav šabatu patří mezi nejpraktikovanější tradice. U muslimů je dokonce přísnou povinností.  

Záruka prestiže

S příchodem křesťanství se utlumil i zájem o obřízku. Na světlo se ale dostala další a mnohem drastičtější genitální úprava: hemikastrace nebo také semikastrace. První termín označuje amputaci jednoho varlete. Semikastrace je totéž, jen úkon provádí kastrovaný jedinec na sobě samém. Jistá forma této starověké tradice se například v Evropě udržela i v novověku. Například členové kostelních chórů či operní zpěváci si vykleštěním před mutací hlasivek udrželi „andělský hlásek“ a získali tak úctu a prestiž. V Itálii byla tato deformace genitálií postavena mimo zákon v roce 1870, papež tento zákrok zakázal až o osm let později. 

Také kmeny na území Indonésie či v oblasti Pacifiku udržují tradice obřízky už dlouhá staletí. Plnohodnotným členem společnosti nebo kmene se stává jen ten, kdo často brutální zákrok bez anestetik podstoupí. Kmen Nandiů v Keni tak odedávna upaluje předkožku žhavým uhlíkem. Tahiťané nebo Samoané též podstupují zbavení předkožky, ale nikoli za pomoci ostrého předmětu. Předkožku natahují na bambusovou hůlku, dokud sama nepraskne. V oblastech, kde se vyskytují klokani, je zase běžné rozříznutí penisu v celé jeho délce, čímž dojde k jeho zploštění. A co s tím mají společného klokani? Jejich penis je totiž obdobný. Je plochý, má dva konce a vačnatcům umožňuje až několikahodinový pohlavní styk. 

Ani ženy

Dnes velmi diskutovaným tématem je ženská obřízka. Nábožensky je často spojována s islámem. I když v Koránu se ženská obřízka nikde neuvádí a v moderní muslimské společnosti se jedná spíše o raritu, u některých národů Afriky či části Asie je tento zvyk pevně ukotvený už od dob ptolemaiovského Egypta. Zkušenosti s touto praktikou má koneckonců i křesťanství. V euro-americkém prostředí byly obřízkou léčeny „ženské poruchy“. Šlo především o dětskou masturbaci, hysterii nebo homosexualitu. A není to rozhodně nikterak dávno. Tyto zákroky vymizely až v polovině 20. století. 

I obřízka u žen či dívek není jen jednoho typu. Zatímco v některých kulturách se jedná o závažný a často nehygienický zákrok s doživotními následky, jinde se jedná spíše o symbolický rituál spojený se vsazením šperku či nanesením barvy. Opět se jedná o zvyk předávající se mezi generacemi po staletí. Oslavy spojené s přijetím dívky, mnohdy už osmileté, mezi rovnocenné ženy konkrétní společnosti jsou detailně vylíčeny v knihách cestovatelů od 19. století.  

V umění

V období reformace křesťanství se stále více lidí upínalo k prapůvodnímu smyslu víry. Zájem o Bibli vzrůstal a mezi dobré mravy patřilo rozebírání počátku křesťanství. Pochopitelně i proto rostl zájem o židovství. Kdo jsou ti tajemní lidé, kteří se uzavírají ve svých kroužcích, kam nikdo cizí nepronikne? Jaké svátky to slaví, když ne ty, které všichni ostatní křesťané? Tajemno, které se nad židovským národem vznášelo, nenechalo v klidu ani umělce. A i díky malířům se téma obřízky dostalo na plátno.

Hned v počátcích novověku průběh rituálu znázornil norimberský malíř Albrecht Dürer. O století později Bernard Picart a jeho současníci – Rembrant nebo Francisco Goya. Zdá se, že touha nahlédnout pod roušku dávných semitských kultur a jejich zvyků vydržela evropským umělcům mnohá desetiletí.

TIP: Zavázat oči a třikrát říznout: Reportérka zmapovala děsivou praxi „ženské obřízky“

Malou raritou je v tomto případě socha Davida od italského sochaře Michelangela Buonarotiho. Umělec, který proslul svou precizností, vytesal z mramoru budoucího židovského krále Davida těsně před bitvou s Goliášem. Při detailním prozkoumání je ale patrné, že na jeden detail zapomněl. Jeho David totiž není obřezán.