Je libo partičku latrunculi? Tajemství pravidel hry, kterou se bavili staří Římané

Zelené figurky s domečky, červené s hotely, pár papírových bankovek a také šestistěnné kostky. V podstatě běžný obsah krabice se společenskou hrou Monopoly. Pokud vám ovšem chybí návod, nejspíš si ji nezahrajete. A přesně takový problém už léta řeší Ulrich Schädler z Univerzity ve Freiburgu, specializující se na zapomenutá pravidla historických stolních her. Rád by si totiž zahrál partičku latrones jako staří Římané před dvěma tisíci lety.

Hra, o které se básnilo a mluvil o ní Platón

Názvy latrones, Ludus latrunculorum nebo prostě jen latrunculi patří jedné jediné stolní hře. Ve třetím století ji znal nejspíš každý a na její pravidla bychom se mohli zeptat kteréhokoli otroka, venkovského farmáře či pretoriána. Všichni by nám pravděpodobně dali správnou odpověď, jen by se asi podivovali, proč něco tak samozřejmého nevíme. „Pravidla všech nám známých stolních her: šachů, dámy nebo žolíka, je těžké obsáhnout v detailech,“ vysvětluje Schädler. „Nedají se odvodit jen z přítomnosti různobarevných kamenů, vyřezávaných figurek nebo obrázkových karet. A to je problém.“

Archeologické vykopávky sice nabízejí četné fragmenty hry latrunculi, je z nich ale poněkud těžké usoudit, jak se vlastně hrála. Jisté náznaky tu přesto jsou. „Víme, že to byla hra pro dva hráče, a že její prapůvod je blízký řecké populární hře pettiea,“ vysvětluje Schädler. Herní deska, často zabudovaná přímo do podlahy chrámů, měla 7 x 8 polí, někdy však také 8 x 8 nebo 8 x 12. Z řady náznaků můžeme usuzovat, že to byla hra taktická, simulující bojovou situaci. Odkud tyto teoretické poznatky pramení? Překvapivě z klasické literatury.

Řecký filozof Platón například píše o oponentech filozofa Sokrata, že: „Byli jako nezkušení hráči latrunculi, neboť nikdy nevěděli, jak správně táhnout.“ A Publius Ovidius Naso nás ve svém fenomenálním díle Umění milovat zase seznamuje s faktem, že: „Dobrý milenec musí být jak hráč latrunculorum, a zkušeně zvažovat daleko dopředu každý krok s opatrností.“ Svým způsobem napomáhají i nejrůznější nástěnné malby a mozaiky, které soustředěné hráče latrones zachycují. Díky nim můžeme odtušit, že každý hráč disponoval 16 až 24 hracími kameny.

A pak je tu samozřejmě ještě Marcus Valerius Martialis, římský básník žijící kolem roku 70 na území Hispánie, tedy dnešního Španělska. Ten do svých epigramů poznamenal: „Když jeden je obklíčen dvěma a zahnán do kouta, je bezradný a ztracený jako kámen v latrunculi.“ Nakolik je tento poetický příměr trefný dnes sice posoudit nedokážeme, ale o pravidlech tajemné hry už cosi vypovídá. Trefit se do pravidel však skutečně není snadné. 

Jak například upozorňuje americký archeolog Walter Crist: „Nedá se předpokládat, že by se hra tak populární v dávném Římě, na území Egypta, Británie, Tunisu a Německa, řídila jedněmi a stejnými pravidly.“

Popradský náčelník hrál latrunculi ve velkém

Poslední velmi vágní zmínky o hře latrunculi jsou „čerstvé“ tři století. To je ve své knize zacílené na analýzu šachové hry zmiňuje jednou větou jistý Danican Philidor. Zprávy o tom, jak napínavá kdysi nejspíš byla partie latrunculi, „když se hrací deska chvěla pod kameny dvou barev, pohybujících se v odvážných přímých liniích,“ zahrnul do svého literárního díla v roce 1290 středověký šachový mistr Jacobus de Cessolis. Ale stačí to? „Zatím bohužel ne,“ připouští smutně Schädler, který si vytvořil k latrunculi jen „pracovní verzi“ pravidel.

TIP: Bojujeme proti nepříteli: Desková hra pro děti nacistů

Na radosti mu nepřidal ani mimořádný archeologický nález, který byl objeven roku 2005 ve slovenském Popradu. Bohatě vybavený hrob germánského náčelníka totiž vydal i dřevěnou hrací desku, nápadně podobnou té na latrunculi. Jenže měla 17 x 18 polí, a počty hracích kamenů šly do desítek. Populární hra si tak na odhalení svých pravidel bude muset ještě chvilku počkat.