Jak zatočit s čarodějnicí: Středověk přinesl torturu i smrt v plamenech

První opravdu rozsáhlé procesy s čarodějnicemi začaly někdy před polovinou 15. století. Odhaduje se, že do konce 17. století, kdy se už situace zmírnila, v Evropě popraveno pro čarodějnictví dvě stě tisíc lidí! České země tak zůstávaly proti čarodějnickému šílenství poměrně odolné. Ve velkém stylu propukly jen na Jesenicku a Šumpersku. Pod taktovkou nechvalně známého inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu probíhaly několik let, ale více než bojem s černou magií byly následkem převážně jeho osobních ambicí a pravděpodobně nepříliš vyrovnané osobnosti.   

Skutečně podivné rituály

Ubožáci, kteří skončili na hranici, většinou nebyli k takto kruté smrti odsouzeni za samotné čarodějnictví, ale za vážnější zločin, který s ním měl souviset – většinou za vraždu nebo travičství. Záleželo na povaze soudce, postavení obviněného i na časovém období, kdy se proces odehrával. V šestnáctém století plamenům unikla například jedna děvečka z Nymburka, která z mrtvoly oběšence uřízla palec. Slyšela totiž, že když se dá oběšencův palec do sudu s pivem, bude v hospodě tolik návštěvníků, kolik se jich chodí dívat na popravy. Místní šenkýřka Maruše pak skutečně zašila palec do pytlíku s kořením a dala jej do sudu s pivem, které nalévala hostům a také sama pila. 

Méně štěstí měla jistá Marta Doležalová. Ta byla obviněna nejprve z vraždy svého pána – což přiznala s odůvodněním, že ji často bil. Až později vyšlo najevo, jakoby jen tak mimochodem, že také připravovala s dalšími ženami různé prášky ze spálených zvířecích těl. Případ se časem rozrost do obřího skandálu s údajným využíváním těl mrtvých novorozenců pro účely černé magie a více než dvacet žen skončilo na hranici. Byl to první případ masové popravy čarodějnic v českých zemích. 

Ďáblova třetí bradavka

Čarodějnice a čarodějové byli ti, kteří zaprodali svou duši ďáblu výměnou za zisk magických schopností. Těchto temných sil pak využívali primárně ke dvěma účelům – škození jiným lidem a páchání hromadných a často dost bizarních sexuálních orgií na nejpodivnějších, údajně rituálních místech. 

Tyto magické schopnosti měl každému čarodějníkovi propůjčovat démon. V ženských případech se takový démon nazýval inkubus, mužům zase sloužila démonka sukuba. Bosorky a bosoři pak čerpali svou divotvornou moc právě s intimním stykem s tímto démonem. Za propůjčování magických sil stejně jako za chlípné radovánky musela čarodějnice svému démonovi platit. A platba byla v nejposvátnější, životadárné tekutině – krvi. Démon prý sál bosorce krev skrze takzvané signum diabolicum – ďáblovo znamení. To byla jakási třetí bradavka, která mohla být umístěna kdekoliv po těle. Od jiných bradavic a nežitů se vyznačovala tím, že byla necitelná a po propíchnutí nekrvácela. Inkvizitoři podobná znamení aktivně hledali - jejich nález se rovnal přímému důkazu o hříšném spojení obžalovaného s ďáblem. 

Tortura a anonymní udavači

Pro obvinění z čarodějnictví nebyly třeba příliš pádné důvody. Často stačilo pouze anonymní udání. Obětí se nejčastěji stávali lidé, kteří se od svého okolí něčím lišili, nebo se jen někomu znelíbili. Snadným cílem byly porodní báby, kořenářky nebo různí mastičkáři, protože jejich léčení mohlo pro nezasvěceného snadno jako čarodějnictví vypadat. Chuďasové a žebráci byli také snadným terčem, protože se za ně málokdo postavil. A v neposlední řadě bylo velmi jednoduché obvinit osobního nepřítele nebo konkurenta a takto si s ním vyřídit účet.

TIP: Nekalé rejdy čarodějnic: Jak se čarodějnické kouzlení proměnilo v sabat?

Doznání k čarodějnictví se z obviněných dostávalo různými způsoby. Nejzavedenější praktikou byly tři stupně tortury, kterým ovšem předcházely další dva přípravné stupně: pobyt ve vězení a prezentace mučicích nástrojů. Ať už čarodějník přestál či ne toto hrůzné divadlo a po něm i palečnice, španělskou botu a skřipec, smrti se většinou nevyhnul. Kromě signa diabolica se za další nezvratný důkaz považovalo svědectví deseti a více svědků (často anonymní, či také vynucené torturou). Vrcholkem zrůdného procesu tedy byla smrt v plamenech, či v případě smířlivého soudce či významné spolupráce s tribunálem, na popravčím špalku.