Jak se zbavit manželky: Turbulentní vztah Viléma Oranžského a Anny Saské

Vilém I. Oranžský se do historie Nizozemí zapsal zlatým písmem jako organizátor nizozemské revoluce a neohrožený hrdina boje proti španělské nadvládě. Ostatně jeho zásluhy na vzniku svobodných nizozemských provincií, jejichž místodržitelem se stal, opěvuje i nizozemská hymna.

I jeho soukromý život lze označit za poměrně rušný. Není sice tak notoricky známý, ale ví se, že jím prošlo více žen. Oženil se celkem čtyřikrát. Za nejdramatičtější vztah bychom mohli považovat jeho druhé manželství s Annou Saskou, kurfiřtskou dcerou a ve své době jednou z nejbohatších nevěst v Evropě. 

Hýčkaný jedináček

Rané dětství prožila Anna Saská v harmonické rodině kurfiřta Mořice Saského a jeho laskavé ženy Anežky Hessenské. Rodiče dcerku milovali, hýčkali a rozmazlovali, zvláště poté, co zemřel Annin mladší bratr. V devíti letech tato idylka končí. Otec utrpí vážné zranění v bitvě u Sievershausenu a za pár dnů mu podléhá. Po dvou letech se Annina matka znovu vdává, ale nového štěstí si příliš neužije. Už půl roku po svatbě umírá i ona. Jedenáctiletá Anna zcela osiří. Vychovávají ji drážďanští příbuzní, u nichž se jí žádné lásky nedostává. Cítí se tam osamělá a nešťastná, což se podepisuje i na jejím chování.

Peníze největším afrodiziakem 

Historikové Annu popisují jako velmi inteligentní, ale povahově nevyrovnanou ženu. Často se vzpomíná její pýcha, tvrdohlavost, hašteřivost. I když některé portréty Anně lichotí, krásou prý zrovna neoplývala. Uvádí se, že měla deformovaná ramena a kulhala. Přesto patřila na sňatkovém trhu mezi atraktivní nevěsty a o nápadníky nouzi neměla. O její ruku se ucházel například i syn švédského krále. Pak se jako další kandidát objevil nizozemský šlechtic Vilém Oranžský. Ten po smrti své první, milované ženy Anny z Egmontu v roce 1558 žil s několika metresami a jedna z nich ho v září následujícího roku obdařila synem Justinem. 

Tehdy začal pomýšlet na nový sňatek. Nejdříve upřel své zraky do Francie. Všechna jednání s potenciálními nevěstami však vždy nakonec ztroskotala. Vilém totiž nejevil ochotu odsunout svého syna z prvního manželství do pozadí před případnými dětmi z nového sňatku. Proč se nakonec rozhodl pro Annu, dceru zemřelého saského kurfiřta? Motivovalo ho Annino věno. Částka 100 000 říšských tolarů a konexe v Německu se jevily zadluženému Vilémovi jako výhra! V rodině nevěsty, která se hlásila k protestantskému vyznání, už takové nadšení nepanovalo. Annině dědečkovi a poručíkovi se Vilém nezdál pro jeho vnučku dostatečně urozený. Pomýšlel na lepšího ženicha! K sňatku nakonec souhlas dal, ale teprve po roce.

Anna se štěstím přímo rozplývala. Svého budoucího manžela poznala v listopadu 1560 na svatbě jeho sestry hraběnky Kateřiny z Nassau-Dillenburgu s hrabětem ze Schwarzburgu. Sedmadvacetiletý Vilém Oranžský ji zaujal svým pohledným zjevem i sofistikovaným vystupováním. Zamilovala se do něj až po uši a věřila, že také on její city opětuje. Dokonce mu ještě před svatbou adresovala několik milostných dopisů.

Ani na okamžik ji nenapadlo, že na její vášnivá vyznání místo jejího vyvoleného odpovídá jeho bratr Ludvík. Zaměstnaný nizozemský politik se přece nemohl zabývat něčím tak přízemním jako vymýšlením láskyplných slov pro poblázněnou šestnáctiletou dívku. Ta měla brzy ze svého milostného vzplanutí vystřízlivět.

Manželství bez lásky

Velkolepý svatební obřad se konal v srpnu 1561 v Lipsku. Nevěstě bylo sedmnáct, ženichovi dvacet osm. Představy obou se výrazně lišily. Anna romanticky snila o šťastné a harmonické budoucnosti, zatímco Vilém uzavíral sňatek z chladného kalkulu. Potřeboval peníze. K Anně nic necítil. Již pár měsíců po svatbě si uvědomil, že si nevybral dobře. Nesžili se tak snadno, jak si maloval na začátku. Možná srovnával Annu se svou milovanou a empatickou první ženou.

Brzy se začalo šuškat, že manželé mají problémy. Ti to ovšem oficiálně popírali a označovali za pomluvy. Důkazem měly být tři děti, které se jim narodily v prvních třech letech manželství. Dívenka narozená v roce 1562 sice po pár dnech zemřela, ale hned následujícího roku přišla na svět dcera Anna a o rok později syn Mořic pojmenovaný po zemřelém dědečkovi.

Manželství ovšem procházelo vážnou krizí. Z Anny, kterou často písemně káral její strýc August a nabádal ji ke vstřícnému chování vůči manželovi, se stala problematická, náladová a hádavá žena se sklony ke koketerii a alkoholismu. Nutno ale říci, že v 16. století přisuzovali lidé vinu za nešťastné manželství vždy ženě.

Stále s něčím nespokojená

Anně zejména vadilo, že jí manžel, který se neustále zabýval politickými záležitostmi, věnuje tak málo času. Konečně pochopila, že více než ona sama ho zajímají peníze, které do manželství přinesla. Nechtěla se s tím smířit a dělala mu často hysterické scény, a to i na veřejnosti. Když v roce 1566 zemřel první syn Mořic, upadla do depresí. Nechtěla nikoho vidět, odmítala jídlo. Zamykala se a svůj smutek řešila nadměrnou konzumací alkoholu. Dokonce prý uvažovala i o sebevraždě. 

Přesto se ale krátce nato s Vilémem smířila a opět otěhotněla. Spolu opustili Nizozemí a přesídlili na rodinné statky do německého Dillenburgu. Tady následujícího roku 1567 přišel na svět syn, který dostal opět jméno Mořic. V té době upadl Vilém Oranžský v nemilost a během křtin dorazila zpráva, že přišel o své državy v Burgundsku i Nizozemí. Finančně tedy neměl Annu z čeho podporovat. Ta se rozhodla - znovu těhotná - usadit v Kolíně nad Rýnem. A právě zde se jí narodilo páté dítě, dcera Emilie. 

Finanční požadavky

Aby měla z čeho žít, rozprodávala v Kolíně zděděné šperky a snažila se získat finance od svých německých příbuzných či roční důchod dvanáct tisíc guldenů od manželových bratrů, jak bylo zakotveno v předmanželské smlouvě v případě jejího ovdovění.

Švagři se tomuto pro ně finančně neúnosnému požadavku bránili. Tehdy se zchudlá žena seznámila s doktorem Janem Rubensem, kterého si najala jako svého právního zástupce a poradce k prosazení svých nároků. Ten podal ke královskému finančnímu úřadu v Bruselu žádost o vrácení Anniných zabavených majetků.

Vhodná záminka

V době Vánoc 1570 se Anna na pár dní i s dětmi znovu setkala se svým manželem v Dillensburgu. Zanedlouho zjistila, že je opět těhotná. S kým? V té době se začaly šířit zvěsti, že se původně obchodně-pracovní vztah s ženatým advokátem, otcem šesti dětí, Anně trochu vymkl z ruky. Prý se z nich stali milenci. Otěhotněla šlechtična s manželem, či se svým advokátem? Vypadá to, že právě na tento moment Vilém čekal. Opustit Annu a manželství anulovat měl v plánu už delší dobu. Teď se mu naskytl skvělý důvod! Manželčina nevěra! Od této chvíle s ní Vilém přerušil veškeré styky a snažil se pak o ní nemluvit. Když už musel, nikdy neřekl „moje žena“, ale „ta ze Saska“ nebo „ta, však víte“…

Důsledky aférky

Annu tedy obvinili z nevěry a Jana Rubense dokonce uvěznili. Ten po nelidském mučení vztah s Annou přiznal. Pod pohrůžkou, že Jana Rubense popraví, se k nevěře přiznala i ona. Byla to skutečně pravda nebo chtěla jen advokáta zachránit? Dcera Kristina, poslední dítě, které pak Anna v srpnu 1571 porodila, byla prohlášena za nemanželskou. Vilém otcovství neuznal. Dosáhl hned dvojího vítězství: přinutil Annu, aby podepsala souhlas s rozvodem a díky její doznané nevěře se zbavil jakýchkoli finančních závazků vůči ní.

Anna se s tím nemínila smířit a rozhodla se bojovat o svá práva. Jenže měla nálepku cizoložnice a nenašla pochopení ani u svých příbuzných, kteří se spojili s Vilémovými bratry a nechali Annu i s její nejmladší dcerkou Kristinou uvěznit. Psal se rok 1575, když tříletou Kristinu své bývalé choti Vilém odebral a poslal ji na výchovu ke své matce za jejími nevlastními sourozenci. 

Smutný konec života

V roce 1575 se Vilém potřetí oženil. Teprve nyní Annini saští příbuzní pochopili, že se Vilém potřeboval své druhé ženy zbavit, a žádali navrácení jejího věna. Anninu nevěru soud neuznal a začalo být jasné, proč Vilém potřeboval manželství s ní ukončit.

TIP: Černá princezna na dvoře Ludvíka XIV.: Utajila královna nemanželskou dceru?

Zhrzenou šlechtičnu převezli na žádost jejích příbuzných do Saska, ale protože se pokusila o sebevraždu, nedovolili jí žít na svobodě. Posledním místem jejího pobytu se staly Drážďany. Musela potupně obývat tmavý neútulný pokoj se zazděnými okny. Jídlo dostávala malým otvorem horní části dveří, které byly navíc opatřeny železnými mřížemi. Tak odříznutá od okolního světa doslova chřadla kdysi tak bohatá dědička saského kurfiřta a manželka nizozemského místodržitele a hrdiny.

Pobyt v domácím vězení se podepsal na Annině zdraví. Ke konci života ji provázelo trvalé krvácení a zcela určitě i další zdravotní i psychické problémy. Zemřela v pouhých třiatřiceti letech v roce 1577. Místem jejího posledního odpočinku se stal dóm v Míšni.