Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!
Zhruba před třemi tisíci lety popsali antičtí lékaři typ člověka střídajícího velmi rychle své nálady – od dobré, plné soucitu a nadšení po, řekněme, velmi špatnou. Příčinu v oněch časech spatřovali nejen v nevyrovnaném množství tělesných šťáv. Název problému vycházel z pojmu hystera, tedy děloha. Nebylo to, jak bychom dnes řekli, politicky zcela korektní. Jasně se tím dávalo najevo, kde hysterii hledat: u žen. Proč? Tradovalo se, že děloha může „cestovat po těle“ a tím utlačovat jiné orgány. Srdce. V závažných případech může lézt i na mozek! Důsledkům se pak nelze divit, mínili antičtí mudrcové...
Léčba? Aplikovat na spodní část břicha a hlavu libovonné či naopak páchnoucí výpary. A hlavně: vstoupit do manželství. Platon totiž mínil, že děloha si žádá neustálé plození a kdykoli zůstává dlouho nevyužita, bloudí po těle, ucpává průchody a překáží v dýchání… V jeho pojetí šlo o jakousi samostatnou jednotku – živoucího tvora uhnízděného uvnitř lidského organismu. Ať už s dítětem nebo bez něj. Lékař Galén znal i příčiny mužské podoby hysterie: plyne prý ze zadržování spermatu!
Na hranici s nimi!
Starověk byl v této sféře ještě dosti tolerantní. Středověk si na hysterický svéráz v chování (ne)potrpěl. Takto postižení mnohdy končívali na hranici. Nebo na ni alespoň posílali své spoluobčany. Kontroverzní švýcarský génius Paracelsus také mínil, že pokud děloha „leží ladem“, tvoří se v ní kyselina a z ní vzešlé páry prý otravují všechny ostatní orgány.
Otec moderní chirurgie Ambroise Paré sice vnesl do bolestivého 16. století zajímavé novinky, jeho léčba hysterie mezi ně ovšem nepatřila. Položil totiž pacientku na záda, hromovým hlasem opakoval její jméno a k tomu ji tahal za intimní ochlupení. Aby toho nebylo málo, přidal i vykuřování speciálním pesarem. Užívání? Vnitřní. Ano, mířil tím přesně do oněch míst… Stačila další dvě století a skotský lékař Robert Whytt už předepisoval „jen“ dietu, cvičení a… opium.
Freude, i na tebe dojde!
Roku 1893 publikovali lékaři Sigmund Freud a Josef Breuer text, který dnes známe jako Studii o hysterii a položili tím základ psychoanalýzy. První takto léčenou hysterkou se stala Anna O. Breuerovi udělala ze života peklo a málem mu rozvrátila manželství. Zřejmě v důsledku pudu sebezáchovy ji zoufalý lékař „předal“ do péče Sigmunda Freuda. Ani ten nebyl při léčbě příliš úspěšný. Správně však naznal, že tělesné příznaky, zaznamenané u hysterie, jsou důsledkem převedení neprožitého a nezvládnutého afektu a potlačených vzpomínek do tělesných příznaků.
Z „hlavních podezřelých“ Freud osvobodil dělohu. Nikdy si nemyslel, že by za hysterii nějak mohla. Někteří jeho kolegové však onu tři tisíce let starou teorii hájili zuby nehty. Poslední doložený příklad odebrání tohoto orgánu v rámci léčebného zásahu směřujícího proti hysterii se odehrál před sto lety. Nepomohlo to, jak jinak...
Anděl a ďábel v jednom těle
Otec moderní psychiatrie Emil Kraepelin popisoval na přelomu 19. a 20. století hysteriky jako bytosti s nedostatečnou rozumovou kontrolou, nespokojené se vším a se všemi. Propadají vrtkavým citům, jsou sebestřední a vymáhají si pozornost. Svůj život zkrátka pojednali jako divadelní roli. Patřičně dramatickou. To vše dodnes představuje poměrně typický rys této neurotické poruchy. Jde s lehkou nadsázkou o dvě základní, rychle se střídající role: anděla a ďábla...
TIP: Bizarní léčebné postupy: 5 slepých uliček k lidskému zdraví
Ottův slovník naučný konstatuje zhruba rok po Kraepelinových závěrech: „Hysterie je vleklá choroba nervová u žen nepoměrně častější než u mužů, projevující se přerozmanitými příznaky: často se měnícími křečemi, obrnami, poruchami cítění i duševními poruchami. Bývá tomu tak obvykle u osob nervově zatížených. Léčení je obtížné, recidivy časté.“
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
