Jak myši dobyly svět: Do Evropy se dostaly na fénických lodích

Moderní archeologické bádání není založené pouze na velkých objevech, ale i na průzkumu drobných, zdánlivě nesouvisejících aspektů či jevů. Pomocí studia myších pozůstatků lze například zajímavě dokreslit pohyb lidských skupin v dobách, z nichž se nedochovaly písemné prameny.

Původ myši domácí (Mus musculus) odborníci situují do oblasti dnešní Indie. Už na sklonku doby kamenné (3,5 milionu – 4 000 př. n. l.) se však populace těchto tvorů rozšířila na Blízký východ. Sedimenty ukládané v izraelských jeskynních mezi lety 120 000–12 000 př. n. l. obsahují myší pozůstatky až ve vrstvách datovaných do 13. tisíciletí př. n. l. Jejich „náhlý“ výskyt pravděpodobně zapříčinila změna životního stylu lidské populace. Lov a sběr ustupoval častějšímu pěstování plodin, usedlejšímu způsobu života a skladování úrody na příští rok. Malá a roztroušená sídla se postupně začala zvětšovat a vzájemně propojovat. 

Kulisy pro expanzi

S pohybem prvních zemědělců se do osidlovaných míst dostávaly také nové živočišné druhy. Šlo zejména o hospodářská zvířata, která představovala jeden z prvních velkých dopadů lidské existence na životní prostředí. Tohoto pasivního transportu se spoluúčastnila i myš domácí. Odolnému hlodavci se již v 10. tisíciletí př. n. l. podařilo „dobýt území“ Kypru, uchytit se v dalších lokalitách mu ale zabralo několik následujících staletí. Až o 3 000 let později nacházíme stopy po jeho činnosti na íránské náhorní plošině, v jižním Turecku, oblasti Černomořských stepí, na Ukrajině a snad i v Egyptě – tedy přibližně ve směru putování prvních zemědělců.

Paradoxní je, že obdělávání půdy se velice krátce po svém zavedení rozšiřovalo i do kontinentální Evropy. Pouhých 2 500 let trvalo, než se znalost pěstování plodin rozšířila z Egejské oblasti přes celou Evropu až na Britské ostrovy, kde se uchytila přibližně v 6. tisíciletí př. n. l. K zemím na Skandinávském poloostrově pak žhavá novinka dorazila ještě o nějaké to milénium později. Myš domácí se ovšem na většině evropského území ještě dlouhou dobu poté nevyskytovala.

Kde vzít transport

Hlavním myšmi využívaným druhem dopravy se stala ta námořní, která v průběhu starověku prodělala celou řadu změn. S prvními plavidly toho hlodavci ještě příliš nepořídili, jednalo se totiž o jednoduché vydlabané kmeny či vory s téměř nulovou šancí na přepravu černého pasažéra. Větší lodě se začaly vyskytovat až od 4. tisíciletí př. n. l., a to především ve východním Středomoří. 

Ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. námořní výměna zboží čile pokračovala a dál se rozvíjela. Zpočátku dominovala východnímu Středomoří kykladská a později minojská thalasokracie (nadvláda na moři), o tisíc let později je vystřídali obchodníci z blízkovýchodních měst Ugaritu a Byblu, kteří zprostředkovávali kontakty mezi Egyptem, Mezopotámií, Chetity, Kyprem, Krétou a v menší míře i se západním Středomořím. Tyto styky nebyly pravděpodobně tak intenzivní, aby vedly k rozšíření myši domácí do nových působišť na západě, ačkoliv předměty z východního Středomoří dnes archeologové nacházejí například i ve vykopávkách na okrajových Liparských ostrovech. Posun nastal s rozvojem doby železné a příchodem kolonizátorů z Fénicie a později i Řecka. Nové osady, obchodní trasy a vzájemné kontakty přetvořily „bariéru“ Středozemního moře v hlavní komunikační síť pozdějšího antického světa.

Féničtí převaděči

S pádem civilizací na konci doby bronzové okolo roku 1200 př. n. l. došlo k několika transformacím. Namísto draze a složitě vyráběného bronzu začalo být v kurzu železo, jež umožnilo výrobu levnějších (a tedy dostupnějších) nástrojů. S jejich pomocí pak lidé mohli produkovat kvalitnější a levnější výrobky – například železnou sekerou lze pokácet vzrostlý strom rychleji než její bronzovou obdobou. Prkna a plaňky z opracovaného dřeva umožňovaly levněji i precizněji vyrobit větší a pevnější plavidla, která pojala větší náklad.

Menší vstupní investice a větší množství obchodovatelného zboží vedly k vyšším ziskům a vzniku střední třídy na státu nezávislých obchodníků, kteří expandovali do nových, civilizací zatím nepříliš dotčených oblastí. Velmi podobným způsobem začala v levantské oblasti (východní pobřeží Středozemního moře) od 1. tisíciletí př. n. l. vzkvétat Fénicie.

Féničané vynikli v mořeplavbě už v polovině 2. tisíciletí př. n. l., přičemž jejich budoucnost určovala geografická poloha a zejména mocní a silnější soupeři na všech stranách. Na východě to byli Asyřané, Babyloňané, Peršané, na severu Chetité a na jihu Egypťané. Není divu, že svoji pozornost upnuli na moře a do západního Středomoří. V rámci mořeplavby je jim připisován „vynález“ lodního kýlu zajišťujícího větší stabilitu, beranidla (klounu) na přídi lodi nebo lepšího těsnění. Dále měli být schopni noční plavby navigováním pomocí hvězd, připisuje se jim také obeplutí Afriky nebo objevná cesta do Guinejského zálivu.

Archeologické nálezy pak potvrzují přítomnost fénických obchodních lodí až ve Walesu a Cornwallu. To ukazuje na intenzivnější obchodní kontakty, jež mnohde vedly ke vzniku obchodních fénických stanic. Ty se od 10. století př. n. l. nacházely na Sardinii, Maltě či Baleárských ostrovech, ale i v severní Africe a ve Španělsku.

Postup na západ

Od tohoto období v západním Středomoří, ale i kontinentální Evropě narůstá počet dokladů o přítomnosti myši domácí. Ta se už v první polovině 10. století př. n. l projevila na Korsice a Baleárech, o tři sta let později pak „obsadila“ Španělsko i Francii a postupovala dál. Poslední dobytou výspou se staly Kanárské ostrovy, na nichž se poprvé objevila až ve 4. století n. l.

Expanze myši domácí na západ nebyla tak jednoduchá, protože zde do hry vstupovala přítomnost jejího přirozeného konkurenta, kterou byla (a dodnes je) myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) těžící z života v blízkosti lidských příbytků. Ostrovy v západním Středomoří se myšici podařilo získat dávno před příchodem prvních myší. Příchozí z východu tedy musely o své přežití v blízkosti lidských sýpek tvrdě bojovat.