Jagellonské smlouvy Aneb jak král s císařem zasnoubili Evropu

Kdo ví, zda si tehdejší pisatel uvědomoval, že snoubenci bylo v roce 1515 již padesát šest let, zatímco jeho nastávající pouze dvanáct. Patrně také příliš nevadilo, že uvedená věta není tak docela přesná. Posléze již byl analista poněkud sdílnější, když uvedl, že „Pražané s jinými posly z měst vyjeli k králi do Prešpurku a potom do Vídně, neb císař pojímal kněžnu Annu, dceru krále Vladislava, a král Ludvík pojímal císařovu vnukyni kněžnu Marii […] sestru knížete Ferdinanda Rakouského“. Co se to tehdy vlastně ve Vídni odehrávalo? 

Rozsáhlá habsburská ofenzíva

Na sklonku 15. století se nejstabilnějším rodem stali Habsburkové, kteří dokonce zahájili vpravdě evropskou ofenzivu, která jim vynesla nejednu císařskou či královskou korunu. Anjouovci, stejně jako Lucemburkové ve střední Evropě, dávno opustili dějinné jeviště a toto vakuum vyplnili polští Jagellonci. Ti získali nejen piastovské dědictví, ale i svatováclavskou či posléze svatoštěpánskou korunu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy k sobě obě zmíněné dynastie konečně naleznou cestu. 

V zájmu obou stran bylo, aby došlo k určitému sblížení a nejvhodnějším prostředkem byl sňatek. V podstatě se jednalo o politický akt, což si jistě uvědomovaly obě strany, které disponovaly řadou potomků. Ti ovšem byli v dětském věku.

Nejstarší z habsburských „mužů“, Karel, se narodil v roce 1500 a jeho mladší bratr Ferdinand, pozdější český, uherský i římský král, byl o tři roky mladší. Král Vladislav II. musel velice dlouho čekat na dědice, kterým se nakonec stal Ludvík Jagellonský, narozený v roce 1506. Na druhé straně tu byly ovšem i dvě klíčové princezny, totiž Anna Jagellonská, narozená v roce 1503, a Marie Habsburská, jež spatřila světlo světa v roce 1505. 

Labyrintem příbuzenských vztahů 

Na druhé straně nepřehlédneme, že mocenský vzestup Habsburků se ve střední Evropě mohl opírat toliko o rakouské vévodství. To při vší úctě představovalo spíše lehce druhořadý celek, což potvrzuje i okolnost, že vídeňské biskupství bylo založeno až roku 1469 a řádný biskup tady seděl až v roce 1513.

Stárnoucí Vladislav Jagellonský hledal i jiné spojence proti převaze svých polských příbuzných, kteří měli velice bohatý rozrod. Tento panovník měl čtyři mužské sourozence, kteří se všichni stali korunovanými hlavami. A po uherské královské svatoštěpánské koruně nepokrytě a docela dlouhodobě pošilhával římský císař Maxmilián I. 

Přípravy ke sblížení obou dynastií zabraly delší dobu. Již v roce 1506 se podařilo Maxmiliánovi I. uzavřít tajnou dohodu o tom, že Anna Jagellonská by si měla v budoucnosti vzít jeho vnuka Ferdinanda. A dále, pokud by se Vladislavově manželce Anně z Foix narodil syn, měl se stát manželem Ferdinandovy sestry Marie. Na tuto dohodu posléze navazovala další jednání, z nichž vyplynuly další závazky. V roce 1511 se obě strany mimo jiné dohodly, že v případě Ludvíkovy smrti bude Anna uznána za Vladislavovu dědičku. Takto postupně si Maxmilián I. připravoval půdu k budoucí dvojnásobné svatbě. 

Tajná a důvěrná jednání vyústila ve známé svatební smlouvy mezi Habsburky a Jagellonci, které získaly konečný tvar roku 1515. Představovaly ale jen určité principy, jež nebyly dovedeny tak daleko, aby spojovaly tu kterou princeznu s určitým princem. Ne snad proto, že by šlo o podružný detail, ale zdá se, že už tehdy nebylo vhodné svěřovat takovou informaci papíru. Mohlo to být ovšem ještě poněkud jinak: konečné slovo měla možná mít hlava habsburského domu, tedy Karel V.

Jestliže v otázce římské a španělské koruny bylo dávno jasno, docela jinak tomu bylo na teritoriu střední Evropy. Maxmilián připravil svým vnukům dosti složitý problém: v poslední vůli z roku 1518 jim odkázal rakouské země nerozdělené. A aby to opravdu nebylo jasné a jednoduché, podle svatebních smluv mezi Jagellonci a Habsburky z roku 1515 se měl stát vládcem rakouských zemí budoucí manžel české a uherské princezny Anny (smlouvy neříkaly výslovně, který z bratří to bude). 

Svatba bez ženicha?

Ale nemysleme si, že habsbursko-jagellonské svatební smlouvy představovaly jen předivo dohod a budoucích příslibů. Hovoříme-li stále o svatebních smlouvách, pak nemůžeme přehlédnout, že na pořadu dne byla i skutečná svatba. Skutečná? Vlastně skoro skutečná. Dne 22. července 1515 se totiž v proslulém chrámu svatého Štěpána ve Vídni odehrávala poněkud neobvyklá podívaná. Opravdu slyšíme zřídka, aby nevěsta blížící se k oltáři nevěděla, kdo se stane jejím manželem. Úvodem jsme si řekli, že ženich do chrámu přišel, a jednalo se dokonce o říšského císaře Maxmiliána Habsburského: ten tu však jen zastupoval svého vnuka. 

TIP: Se středověkem v zádech: Každodenní život za vlády Jagellonců

Jak je možné, že se nevědělo, kdo bude ženichem? Ani to není nic záhadného. V době sňatku ještě nebylo rozhodnuto, zda se stane Anniným manželem Karel, či mladší Ferdinand. To se vyřešilo až poté, co Karel usedl na španělský královský trůn, a bylo jasné, že partnerem Anny se stane Ferdinand. (K dohodě mezi oběma bratřími, týkající se rozdělení rakouských zemí, došlo až roku 1521 na říšském sněmu ve Wormsu a dopadla v neprospěch Ferdinanda, neboť Karel si ponechal Tyroly, přední Rakousy, tedy nejbohatší část rakouského vévodství.)

V chrámu svatého Štěpána byl ale toho dne oddáván ještě jeden pár, totiž Ludvík Jagellonský, tehdy devítiletý, s o rok starší Maxmiliánovou vnučkou Marií Habsburskou. V tomto případě byli snoubenci přítomni osobně. 

Tento dvojnásobný, poněkud atypický sňatek bývá v historické literatuře označován za počátek mnohonárodnostní habsburské monarchie. Podle tohoto výkladu zajistil (přesněji: měl zajistit) Habsburkům nástupnická práva po Jagelloncích jak v Čechách, tak v Uhrách a vytvořit tak první krok k jejich pozdějšímu spojení s rakouskými zeměmi.