Impérium v úpadku: Ani osvícení sultáni nedokázali osmanské říši pomoci
Osmanská říše se z nepatrného anatolského státečku, kterým byla na konci 13. století, rychle vyvinula v ohromnou velmoc rozprostírající se na třech kontinentech, se kterou muselo její okolí počítat. Turci při správě země zaujímali neotřelé a poměrně pokrokové postoje, které jim umožnily ji efektivně ovládat a udržet. Co však fungovalo v ranném novověku, bylo po třech staletích už nepoužitelné, neboť stát se příliš nemodernizoval a postupně zaostával za Evropou. Z obávaného protivníka se stal kolos na hliněných nohou, který přestával být postrachem pro okolí.
V 18. století si mnozí sultáni uvědomovali nutnost provedení alespoň dílčích změn, aby měla říše šanci obstát a nestala se potravou sousedních zemí. Veškeré snahy o reformy ale narazily na odpor, a to především ze strany sboru janičárů. Tato kdysi nepřemožitelná elitní složka osmanské armády nyní tvořila jen zdegenerovanou kastu obyvatel, kteří se věnovali svému občanskému řemeslu, občas působili nepokoje, aby se procvičili v boji, a především se bouřili proti všem novotám, takže si před nimi nemohl být jistý ani sám sultán.
Vstříc Evropě
Když se na počátku 19. století pokusil Selim III. (1789–1807) reformovat armádu podle západního modelu, janičáři povstali, svrhli jej a na jeho místo dosadili jeho konzervativního bratrance Mustafu IV. (1807–1808). Nespokojenost s novým pádišáhem však vedla vojenského velitele Bayraktara Mustafu Pašu k pokusu vrátit Selima na trůn, oblehl proto palác Topkapi. Mustafa na to zareagoval příkazem zabít jak Selima, tak i svého bratra Mahmuda, aby zůstal jediným dědicem trůnu. Zatímco Selim byl zavražděn, Mahmudovi se podařilo skrýt v paláci, kde se dočkal osvobození od Bayraktara, který jej prohlásil novým sultánem Mahmudem II. (1808–1839).
Janičáři se brzy pokusili o reakci: Bayraktar zahynul, Mahmud ještě stihl nechat odpravit Mustafu, ale aby si zachránil kůži, musel janičáry naoko respektovat. Projevil se tehdy jako prozíravý státník. Dlouho se choval submisivně, přičemž si nenápadně budoval okruh příznivců, které dosazoval do strategických pozic a trpělivě čekal na příležitost. Ta přišla v květnu 1826, kdy Mahmud obvinil janičáry z neúspěchu při potlačování řeckého povstání a vyhlásil jejich rozpuštění. Janičáři se podle očekávání vzbouřili. Mahmud proti nim vytáhl pod relikvií Prorokova praporu s významně početnějším vojskem a v Istanbulu je zmasakroval, což znamenalo definitivní konec janičárského sboru. Nyní měl Mahmud otevřenou cestu pro své změny a vývoj říše začal směřovat vstříc Evropě, byť země při tom stále krvácela. Uprostřed rozdělané práce však Mahmud roku 1839 podlehl tuberkulóze.
Novým sultánem se poté stal Mahmudův šestnáctiletý syn Abdul Medžid (1839–1861). Navzdory svému mládí se energicky ujal otcova odkazu a pokračoval v reformách. Již na samém počátku vlády vydal Vznešený dekret gülhanský, zásadní dokument, který mimo jiné přiznával všem obyvatelům říše rovná práva. Tím začal takzvaný tanzimat (přestavba), velké období reforem, díky nimž se odstranily mnohé léta trvající křivdy.
Řada záměrů nicméně zůstala jen na papíře a leckteré nápravy nedokázal zprostředkovat ani sultán. Přesto došlo ke zřetelnému pokroku a Evropa začala vnímat Osmanskou říši jako rozvíjejícího se rovnocenného partnera. To se ukázalo zejména za krymské války (1853–1856), kdy se prakticky celá Evropa neváhala přidat na stranu Turků proti Rusku.
Prvorozený syn
Abdul Medžid nezanedbával ani ostatní panovnické povinnosti, známá je například jeho vášeň k ženám. Měl 27 manželek, což bylo dost i na poměry osmanského sultána, a desítky potomků. Dne 21. září 1840 se mu a jeho čtvrté choti Şevkefze Kadın narodil jeho první syn, který dostal jméno Mehmed Murad.
Chlapcovo dětství se nelišilo od dětství ostatních princů. V sedmi letech byl spolu se svým mladším bratrem Abdul Hamidem při tradičním obřadu obřezán. Dostalo se mu solidního vzdělání od tureckých i zahraničních učitelů jak v tradičních předmětech (korán, právo, dějiny, arabština, poezie, kaligrafie), tak i v odvětvích, která vyžadovala moderní doba jako byly přírodní vědy, francouzština nebo hra na klavír. Zejména ve dvou posledně uvedených oblastech Murad jevil zřejmé nadání. Hudba jej zajímala po celý život a sám také skládal dodnes oceňované skladby v osmansko-evropském duchu. Z Francie si nechával posílat knihy a časopisy, které v něm vzbudily nelíčený obdiv k západní kultuře.
Z Murada se stal přesvědčený liberál, který otevřeně podporoval tanzimat. Byl také jediným osmanským sultánem, o němž je známo, že se stal (od roku 1872) členem zednářské lóže. Po žebříčku zednářských stupňů rychle stoupal a víme, že usiloval i o zřízení čistě turecké lóže jménem Envar-ı Şarkiye (Světla východu), jejíž ritus by probíhal výhradně v turečtině.
Pokrok z nutnosti
Po krymské válce v druhé polovině 19. století se však v říši opět začaly projevovat staré problémy. Abdul Medžid, roztrpčený dílčími neúspěchy, již poněkud rezignoval na jejich řešení a snažil se demonstrovat vyspělost země výstavbou nákladných paláců (Palác Dolmabahce) a jinými projekty, na které si od evropských velmocí půjčoval horentní, dodnes nesplacené sumy peněz. Když roku 1861 podlehl tuberkulóze, zřejmě se tak vyhnul všeobecné averzi, která již pomalu začínala prostupovat společností.
V Osmanské říši platilo pro nástupnictví pravidlo seniorátu, novým sultánem se proto stal nejstarší žijící mužský člen Osmanova rodu. Tím byl bratr Abdul Medžida Abdul Azíz. I on se zpočátku snažil pokračovat v reformách, avšak na rozdíl od Medžida mu chybělo opravdové nadšení z výdobytků západní civilizace. K novotám i Evropě choval nedůvěru, takže pokud už s nějakou reformou souhlasil, byly jeho hlavní motivací objektivní výhody, které zaváděný pokrok přinesl.
Na druhou stranu se není čemu divit, země byla ve srovnání s Evropou značně zaostalá. Naději představovala urychlená modernizace podle evropského vzoru, která vyžadovala přítomnost evropských odborníků a investic. Dotyčné velmoci často dávaly nepokrytě najevo, že Osmanská říše existuje především díky jejich benevolenci, a pokud ony budou chtít, snadno a rády „nemocného muže na Bosporu“ zlikvidují a jeho území a bohatství si rozdělí. Turci sice budovali diplomatické vztahy, zároveň ale také často válčili, jenom aby zachovali původní územní celistvost.
V létě 1867 se Abdul Azíz se svou svitou vydal na velkou cestu po Evropě, aby posílil dobré vztahy s velmocemi. Přítomen byl i princ Murad, který si svou dobrosrdečností a laskavostí získával okolí více než protivný panovník. Okouzlil Napoleona III. i královnu Viktorii a spřátelil se s budoucím králem Eduardem VII., což Azíze natolik rozčilovalo, že dokonce uvažoval o tom, že Murada pošle zpátky do Istanbulu.
Letní sultán
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemřeli krátce po sobě velkovezíři Mehmed Fuad Paša a Mehmed Emin Ali Paša, dva významní architekti osmanských reforem. Prusko-francouzská válka připravila Turky o hlavního spojence a sultán se při hledání nového obrátil k tradičnímu nepříteli říše, k Rusku. Všeobecná neúroda a krach na vídeňské burze roku 1873 přivedly zemi na pokraj státního bankrotu, kterému se vláda snažila vyhnout neúměrným zvyšováním daní. Navíc se opět rozhořely staré konflikty na Balkáně.
Vždy konzervativní Abdul Azíz se nyní stal vysloveným odpůrcem reforem, přesto se mu podařilo proti sobě popudit konzervativní část společnosti, neboť neustále usiloval o změnu tradičního systému seniorátu na primogenituru ve prospěch svého syna.
Roku 1875 navíc vypuklo povstání v Hercegovině, které se následujícího roku přelilo i do Bulharska. Turci se je snažili krutě a nepříliš úspěšně potlačit. V této atmosféře sílila vůči Abdul Azízovi opozice, která by raději na jeho místě viděla liberála Murada. V noci na 30. května 1876 byl Abdul Azíz konečně zbaven trůnu a novým sultánem se stal Mehmed Murad coby Murad V. Následující tři dny a noci trvala všelidová slavnost a elektřinou osvětlený Istanbul vítal nového „sultána oprav“.
Uzlíček nervů
Už v době nástupu se u Murada začala projevovat slabé nervy a podivné chování. Z té příčiny se ani neuskutečnila tradiční ceremonie v Eyüpově mešitě, obdoba evropských korunovací, při níž by obdržel Osmanův meč a stal se oficiálně 33. sultánem říše. Zpráva o strýcově smrti byla nejspíš poslední kapkou, tím spíše, že byl považován za jejího objednavatele. Po Azízově skonu se Murad definitivně zhroutil. Neustále zvracel nebo omdléval, jindy celé hodiny proseděl na pohovce s pohledem upřeným do prázdna a rukou si mnul bradu.
Týden po Azízově smrti zemřela (snad při porodu) rovněž jedna z Muradových manželek. Její bratr, podplukovník Hasan, se domníval, že byla zavražděna. Vtrhl proto na poradu ministrů a několik jich zabil. Murad na tyto zprávy reagoval depresemi a mdlobami, takže se nemohl ani účastnit pátečních modliteb a modlil se v soukromí. Jednou šel po obřadu spát, aniž se převlékl, a v noci se pokusil podřezat si žíly skleněným střepem. Říše se však nacházela v situaci, kdy potřebovala především silného a rozhodného vůdce, ne uzlíček nervů. Válčilo se na několika frontách, v červnu vyhlásily Turkům válku také Srbsko a Černá Hora. Když přišli za sultánem ministři probrat aktuální situaci, vrhl se jim prý k nohám a žadonil o slitování. Jindy měl po nich zase házet talíře.
TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?
Psychické problémy se snažil Murad řešit alkoholem, což jen budilo posměch, neboť jeho alkoholismus byl vnímán jako příčina, nikoliv následek duševních potíží. Z Vídně byl k sultánovi povolán psychiatr Max Leidesdorf, který jej vyšetřil a navrhl, že by mu prospěly tři měsíce v klidném sanatoriu. To vládní představitelé za dané situace odmítli a již se poohlíželi po Muradovu bratrovi Abdul Hamidovi, který se jevil být po tělesné i duševní stránce zcela fit. Když se Muradův stav nezlepšoval, byl sultán 31. srpna po pouhých 93 dnech vlády sesazen a novým vládcem se stal Abdul Hamid, toho jména druhý (1876–1909). Mírně rozpačití obyvatelé Istanbulu opět vítali nového „sultána oprav“.
Nenaplněná očekávání
Stejně jako do Murada V. i do Abdul Hamida II. vkládali liberálové velké naděje. Ještě na konci roku byla vydána první osmanská ústava, čímž skončil tanzimat. Vyřešit Velkou východní krizi (1875–1878) a nekonečné války se však stále nedařilo, roku 1877 navíc Osmanské říši vyhlásilo válku i Rusko. Porážka Turků v březnu 1878 sice přinesla ukončení Velké východní krize, zároveň však podstatným způsobem omezila vliv Osmanů na Balkáně. Berlínský kongres ukázal, že Evropa si konec osmanského impéria zatím nepřeje, neboť vytvářelo nárazník vůči Rusku. Zklamaný a roztrpčený Abdul Hamid rozpustil parlament, odvolal ústavu a nadále vládl jako absolutní monarcha.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií