Image na prvním místě: Proč se Alžběta I. neobešla bez okázalých šatů a doplňků?

Každá chtěla být jako ona. Stačil nepatrný detail – stejný vzor nebo barva šatů, odstín rtěnky, matnost pudru, či imitace jejího šperku. Dámy doufaly, že i jim napodobování Alžbětina stylu přinese úspěch, bohatství a moc.

Skromná, nebo marnivá?

Královna Alžběta, ač velká milovnice okázalé módy, upřednostňovala v soukromí spíše jednoduchý a pohodlný oděv a nevadilo jí dva nebo tři dny chodit ve stejných šatech. Vše si vynahrazovala při oficiálních příležitostech, kdy se měnila v symbol země a tomu měl odpovídat i její zevnějšek. Nákladné, rozměrné šaty ušité z drahých látek a vyzdobené delikátní výšivkou z drahých nití, šperky ze zlata a stříbra s drahými kameny a samozřejmě make-up, to vše z obyčejné ženy dělalo královnu.

Oblečením se zkrátka prezentovalo společenské postavení. Každý se oblékal tak, aby bylo na první pohled zřejmé, ke které sociální vrstvě náleží. I ten, kdo královnu nikdy neviděl, si mohl být jistý, že ji ihned pozná. Královna svými šaty totiž natolik vybočovala ze standardu běžného odívání a v honosnosti oděvů stála tak vysoko nad svými dvořany, že bylo téměř nemožné si ji s někým splést. Panovnice byla v Anglii jen jedna a jedinečný byl i způsob její sebeprezentace.

Královské barvy

Barvy hrály v Alžbětině šatníku důležitou roli. Právě jimi se Alžběta odlišovala od svých služek a dvorních dam. Ženy a dívky, které ji obklopovaly, si vybírat nemohly, ať už se jim to líbilo, či ne. Mezi barvy povolené pro služebnictvo a královnin ženský personál patřily neutrální, spíše nevýrazné odstíny jako bílá nebo stříbrná.

Naopak královna nechávala bělosti své pleti a ohnivosti vlasů vyniknout v široké škále tónů. Nevyhýbala se žluté, rudé, zelené nebo modré, i když mezi její nejoblíbenější patřily černá a bílá. Jednobarevné šaty byly vyšity zlatem nebo pošity smaragdy a rubíny, takže ani v jednoduchém oděvu královna nevypadala jako některá z méně urozených šlechtičen.

Detail, který pozvedne celek

Marnivá královna si byla dobře vědoma toho, že kouzlo je schováno v detailu, a proto nikdy nepodcenila výběr doplňků. Hojně se zdobila vějíři, různými druhy šperků včetně náušnic, broží, náhrdelníků, prstenů, náramků. Na jejím dvoře se nosil i takzvaný pomander – duté ozdobné pouzdro, které se zavěšovalo buď přímo na náhrdelník, nebo se připínalo na ozdobný opasek. Pomander kromě estetické funkce, plnil hlavně tu praktickou – vkládaly se do něj totiž vonné esence, nebo textilie napuštěné vonnou látkou. Suploval parfém a ocenili ho převážně ti, kdo se v blízkosti jeho nositelky zdržovali. Přestože naše představa o hygieně v 16. století často naráží na předsudky, v některých případech ani častá tělesná hygiena nestačila. Hojně zdobené a rozměrné šaty bylo totiž náročné vůbec vyprat a v sychravém anglickém počasí se také špatně sušily. Proto byl pomander tak oblíbeným pomocníkem.

Žena mnoha tváří

Královna nebyla se svým zevnějškem nikdy zcela spokojena, nenanesla-li si na obličej i silnou vrstvu líčidla. Teprve s obličejem zabíleným směsí olovnaté běloby a octu a se rtěnkou a tvářenkou vyrobenými z červeného barviva a vaječných bílků považovala svůj make-up za dokončený. Alžběta se začala líčit až poté, co v roce 1562 zanechaly neštovice na její tváři nehezké jizvy. A líčila se hodně a často. Což vzhledem k ingrediencím, ze kterých se zkrášlovací přípravky vyráběly, nebylo vůbec zdravé. Královna si pomalu otravovala tělo olovem.

TIP: Od špiček k podpatkům: 10 000 let evoluce obuvi

Ale „pomáhat“ si musela mnohem víc. O nějakou dentální péči si mohlo 16. století jen zdát, a tak i Alžběta přišla o několik zubů. Mezery po nich si vycpávala kousky látky, aby neměla propadlé tváře. Protože tehdy bylo velmi módní nosit paruku, nasazovala si ji panenská královna již od mládí, přestože měla svých vlasů dost. Později s její pomocí zase zakrývala lysá místa na hlavě.