Hrůza v temném středověku: Čeho se naši předkové báli?

Pro středověkého člověka mohl být kterýkoli okamžik tím posledním, a tak není divu, že ho ledacos děsilo. Jedním z mimořádně strašidelných míst byl les, který představoval potenciálně nebezpečný prostor, kde ve stínech číhali démoni a na svou příležitost čekala temná stvoření ovládaná samotným ďáblem.

Tanec nad mrtvolou

Satan na sebe nejčastěji bral podobu hada či draka, což zmiňuje již biblické Zjevení svatého Jana: „Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, (…).“ Poražení tohoto mytického zvířete v přeneseném smyslu znamenalo přemožení zla, a proto se okřídlená bestie stala atributem celé řady světců. Podstatně později se pak cokoli, co mohlo souviset s tímto stvořením, stávalo oblíbenou součástí kabinetů kuriozit. Domněle pravé dračí zuby však zpravidla patřily žralokům, vejce pštrosům a části těl preparovaným rejnokům či krokodýlům.

Nicméně se zdá, že mnohem více se lidé báli jiných zjevení, k nimž měli blíže. Pro běžného vesničana byl totiž sám ďábel přece jen trochu vysoká šarže. Proto vnímali jako větší hrozbu například mrtvé, kteří se vracejí zpět do života.

Podobnému chování měly zamezit rituály. Nebožtíka bylo především nutné pořádně zmást, aby nenašel cestu zpátky. Z toho důvodu vynášeli staří Slované mrtvolu otvorem, který následně zacelili. K ohlídání zesnulého sloužily i některé zdánlivě křesťanské rituály, jako třeba bdění u mrtvoly. To prý navíc někdy provázelo i veselí spojené s tancem, což místní faráře příliš netěšilo.

Mrtvý pastýř 

I na našem území byla nalezena řada koster, které nesly známky posmrtné manipulace se zjevným cílem zabránit mrtvému v návratu mezi živé. Ještě zajímavější jsou zprávy písemné. Například benediktinský opat Jan Neplach (1322–1371) se ve své kronice zmiňuje o pastýři, který i po smrti sužoval lidi v celém okolí: „(…) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy.‘ A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Další případ následoval jen o několik let později: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. (…)“

Zdánlivě živý nebožtík

U obou svědectví uvedl autor mnoho přesných detailů a navíc psal o událostech, které sice sám neprožil, ale jež se udály za jeho života. Není tedy vyloučené, že nejde jen o projev zjitřené fantazie, i když i ta jistě hrála svou nezastupitelnou úlohu.

Svou roli v kauze možná sehrálo i působení sněti plynaté. Ta způsobuje rychle probíhající infekci měkkých tkání vyvolanou takzvanými histotoxickými druhy klostridií, které se vyskytují v zažívacím ústrojí člověka i zvířat. Jejich spory jsou navíc vysoce odolné vůči vnějším vlivům a vydrží i desítky let. Působením těchto toxinů tak tělo zůstává zdánlivě nedotčené, zevnitř se však mění na jasně rudou kapalinu a metan. Ten mohl po probití kůlem prudce uniknout, a to dokonce i s nějakými zvukovými efekty. Natlakované tělo se rovněž mohlo posadit a díky svému obsahu i „krvácet čerstvou krví“.

Drákulův pokračovatel

K „vztyčení“ nebožtíků v hrobě ovšem docházelo i proto, že chudí byli často volně házeni do jam, a když došlo k posunu spodních vrstev, byli ti horní zdánlivě posazeni či přímo vyvrženi z hrobu. Z toho pak vznikaly legendy o proklatcích, které posvěcená země odmítala přijmout. Psychiatr Vladimír Vondráček ve starším titulu Fantastické a magické z hlediska moderní psychiatrie zase hledal vysvětlení vampyrismu v psychické nemoci a popisoval případy pacientů, kteří měli potřebu sát krev.

S tím souvisí i takzvaný Renfieldův syndrom pojmenovaný podle R. M. Renfielda, literární postavy z románu Brama Stokera Drákula. Porucha vzniká nejčastěji tak, že pacient je ve zranitelném dětském věku zanechán s neošetřeným poraněním. V období puberty si pak krev spojuje s libými pocity a aktivně ji vyhledává. K formování podoby moderního upíra však pravděpodobně přispěly nemoci jako tuberkulóza, pelagra či porfýrie, která zároveň formovala i představu o vlkodlacích.

Jiný kraj, jiný „dlak“

Podle legend je vlkodlak člověk schopný proměnit se ve vlka, což je ovšem charakteristika platná pouze pro naše prostředí. V jiných oblastech světa se totiž postižený mění ve zvíře, které budí hrůzu právě tam. V Indii se metamorfuje v tygra a v Africe ve lva, nebo dokonce hyenu. Nejstarší zmínka o vlkodlacích ve slovanském prostředí je v díle Slovo o pluku Igorově z konce 12. století, kde tento osud postihl knížete Všeslava, jenž proměněn běhal z Kyjeva do Tmutarakaně. V české oblasti pak podobný popis nalézáme v Alexandreidě ze 14. století.

Podle pověstí se vlkodlaci rodili nohama napřed, s plodovou blanou na hlavě či s ústy plnými zubů. Další variantou je, že byl takto postižen vždy sedmý syn či že šlo o trest pro ženu, která si čárami chtěla ulevit při porodu. Ve své lidské podobě nebyl prý lykantrop k rozeznání od ostatních lidí, ale jakmile se změnil v šelmu, začal sužovat okolí.

TIP: Kořeny evropské lykantropie: Kde se vzala víra ve vlkodlaky?

Z minulosti jsou známa i jistá davová šílenství, přičemž nejtěžší epidemie vypukla v roce 1598 v pohoří Jura. Nemocní tehdy táhli krajem, hlasitě štěkali a napadali děti. Obětem prý vysávali krev a jedli jejich maso. V našem prostředí přináší zajímavé svědectví Čarovné posílání vlků na dobytek za Viléma z Rožmberka, které mluví o pastýřích údajně nadaných schopností šelmy ovládat.

Karkulka i tři prasátka

Část kořenů hrůzy z vlků není těžké odhalit. Velké šelmy kdysi působily značné škody na domácích zvířatech, lovné zvěři i na lidech, a tak byly nemilosrdně loveny. Dlouhodobé konflikty však zanechaly v lidské kolektivní paměti hlubokou stopu, a tak bychom v našem prostředí jen stěží hledali starou památku, v níž by byl vlk zmiňován v pozitivním významu. Pozůstatky se dochovaly i v lidovém vyprávění, které dnes známe z pohádek O Karkulce, O třech prasátkách, O kůzlátkách a mnohých dalších.

Význam tohoto zvířete jasně naznačuje už to, jak často se objevuje v místních názvech. Například Vlčnov, Vlčice, Vlkov nebo Vlčí hora. Název Přestavlky prý dokonce vznikl z toho, že zde žilo „přes sta vlků“. Dalším důležitým aspektem, který formoval představu o vlkodlacích, je obava z vlastní bestiality.

Strašidelná polednice

Rejdištěm lykantropů byl především hluboký les. Jakmile tedy křesťan zaslechl hlas zvonu, mohl si volně vydechnout. Kovový zvuk totiž hlásal, že je nablízku kostel (či alespoň kaplička) a v něm dobří lidé. Přesto mohlo i zvonění vzbudit obavy, protože existovala celá řada démonů vázaných na poledne, půlnoc a soumrak. Tyto časy totiž zásadním způsobem dělily den, a byly tudíž považovány za magické.

Po celé Evropě byl rozšířen daemon meridianus, u nás známý jako polednice, u jiných Slovanů pak jako poludnica, południowka, přezpołnica či připolnica. Ta bývá nejčastěji zpodobňována jako ošklivá žena, někdy ovšem i jako krásná panna v bílém plášti. Výraz je poprvé zaznamenán mezi českými glosami v latinském slovníku Mater verborum z 9. století, další zmínka pochází od Bartoloměje z Chlumce (1320–1370) známého jako Klaret.

Nicméně zdá se, že tato mátoha caparty původně nekradla. Strašení její existencí snad mělo vést k tomu, aby se na poli nepracovalo přes poledne, což skutečně bylo zdraví nebezpečné. Pozdější přílepek k vyprávění pak měl děti nahnat včas ke stolu. A právě s ratolestmi souvisí ještě jeden zásadní rys společný jak pro polednici, tak pro klekánici, která chodila večer. Dvanáct i šest hodin jsou totiž časy, kdy bývají malé děti již unavené, a bylo třeba je umravnit pomocí strašení.

TIP: Jak krvavý byl středověk? Rozhovor s historikem Archivu hlavního města Prahy

To však neznamená, že si středověké přízraky zaslouží jen lehké pousmání. Naši předkové žili v každodenní hrůze z vnějšího světa, což církev rozšířila o děs z vlastní hříšnosti. Obojí bylo samozřejmě ideální živnou půdou pro rozličné přízraky a bestie, což ze středověku dělá skutečný věk strachu.