Hříšní sodomité: Jaké tresty čekaly homosexuály v raném novověku

V raném novověku přibyla k náboženské argumentaci proti sodomitům také zákonná ustanovení, o něž se opíraly kruté represe. Stejnopohlavní styky nebyly v předmoderní Evropě vnímány jako projevy (menšinové) sexuální orientace, nýbrž jako zavrženíhodné jednání. Tvrdé, často hrdelní tresty směřovaly proti pachatelům „sodomských hříchů“, nikoliv tedy proti homosexuálům v dnešním slova smyslu. Samotný termín homosexuál ostatně vznikl až v šedesátých letech 19. století, kdy sice ve většině evropských právních systémů patřily drakonické zákony proti sodomii minulosti, avšak homosexuály čekala ještě dlouhá cesta k dekriminalizaci.

Čeští homosexuálové

V době soupeření reformačních proudů s katolicismem se podobné ataky stávaly častou součástí boje mezi „konkurenčními“ církevními strukturami, případně provázely osobní řevnivost mezi jednotlivými duchovními. Na prahu čtyřicátých let 16. století byl excentrický kněz Matěj Kozka z Rynárce, který opakovaně přestupoval od katolické k utrakvistické církvi, jedním ze svých rivalů osočen, že „jest neřádný, sodomář hanebný, mládenců mnoho zkazil a že jest v něm satan“. Obvinění však zřejmě nebylo podloženo pádnými důkazy, protože na Kozkovu kariéru nemělo žádný vliv.

Od počátku novověku pronikala ve středoevropském prostoru ustanovení proti sodomitům do zeměpanských zákoníků. Objevila se nejprve v hrdelních řádech Karla V. Habsburského pro Svatou říši římskou z roku 1532 a Ferdinanda III. pro Dolní Rakousy z roku 1656. Ačkoliv teritoriální působnost těchto kodifikací nezahrnovala Čechy, Moravu a Slezsko, až do počátku 18. století k nim přihlížely i orgány vyšetřující a stíhající sodomii na našem území. Nicméně nejstarším právním předpisem s bezprostřední platností pro české země, který řešil otázku stejnopohlavních styků, se stal až trestní zákoník Josefa I. z roku 1707.

Hřešící nelidi

Takzvaná Josefina (Constitutio criminalis Josephina - česky Nové útrpné a hrdelní právo pro Království české, Markrabství moravské a Knížectví slezské) zahrnovala v duchu tradičního širšího chápání sodomie pod příslušné trestné jednání jak vlastní homosexuální praktiky, tak nestandardní formy heterosexuálního styku a zoofilii. Ve všech těchto případech měli být usvědčení pachatelé, označovaní v zákoníku za „nelidi“, zbaveni života – dle závažnosti provinění buď stětím a následným spálením mrtvoly, nebo u těžších deliktů upálením zaživa:

„Sodomský hřích jest hanebná a proti přirození čelící chlípnost, takový se páchá, když muž s mužem neb žena s ženou neb taky žena s mužem proti přirození něco tělesného provozují, takový (k vejstraze jiným, tak proti přirození hřešícím nelidem) podle těžkosti prohřešení buď zaživa spálený, neb nejprv sťatý, pak na hranici uvržený, spáchá-li se pak mezi člověkem a hovadem, zločinec za živa (jak nadřečeno) a hovado spolu s ním spáleno, popel pak buď do řeky, neb do povětří uvržen neb rozházen býti má.“

V podobném duchu přistupoval k sodomii i hrdelní řád Marie Terezie ze sklonku šedesátých let 18. století, jenž platil pro celou západní část habsburské monarchie včetně českých zemí. Výraznou změnu přinesl teprve trestní zákoník Josefa II. z roku 1787, který zrušil trest smrti, a to nejenom ve vztahu k sodomitům. Stejnopohlavní styky sice nadále odsuzoval, nicméně uznával za polehčující okolnost, pokud jejich pachatelé svým konáním nevzbudili veřejné pohoršení. Toto hledisko mělo být bráno v potaz při rozhodování o sankcích, které spočívaly ve věznění a výprasku holí, případně také v povinnosti vykonávat veřejně prospěšné práce. Když na počátku 19. století nový rakouský zákoník trest smrti obnovil, sodomie se již netýkal.

Rozdílné přístupy soudů

Navzdory ostré dikci právních norem nebyli ani v raném novověku všichni lidé usvědčení ze sodomie trestáni smrtí. Mladého učitele Sixta, který si vynucoval homosexuální styky na svých žácích, čekal 2. ledna 1590 v Žehušicích potupný konec na hranici. O poznání lépe však dopadl Zikmund hrabě z Tschirnhausu (1684–1743). Kompetentní soudní orgány se musely opakovaně zabývat aférami tohoto slezského šlechtice, jenž se sice roku 1721 oženil, leč od mládí nepokrytě vyhledával a udržoval vztahy s muži. Sexuální partnery nacházel mimo jiné v řadách svých služebníků a poddaných, na nichž se neváhal domáhat homoerotických radovánek hrubým nátlakem.

V listopadu 1733 byl ve Vídni odsouzen k doživotnímu žaláři, ale o dva roky později se dočkal zmírnění trestu. Napříště mohl obývat městský dům v Nise, pouze nesměl opustit území města. Ve svém příbytku se však opět dopouštěl obtěžování lokajů. V srpnu 1740 byl proto vynesen nový ortel, podle nějž měl hrabě strávit dva roky v klášteře.

O homosexuálních stycích ve vojenském prostředí přinášejí cenné svědectví paměti Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů (1575–1665). Kauza rytmistra Aslborna obviněného při tažení do Uher proti Turkům roku 1603 ze sodomie poté, co měl znásilnit svého mladého služebníka Adlspacha, dokumentuje přísnost vojenského soudu. Ten o provinilci rozhodl, „aby mu jazyk tejlem vytažen a na vohni spálen byl, nebo že jest se sodomství naň dostatečně ukázalo“.

Aslbornovi se sice před vynesením rozsudku podařilo uprchnout, později byl však dopaden a sťat mečem. Nakonec tedy zemřel méně drastickým způsobem popravy, než zněl původní ortel. Případ si zasluhuje pozornost i proto, že vyšetřování prokázalo široký okruh rytmistrových mužských sexuálních partnerů. Lze tak usuzovat na určitou míru tichého trpění homoerotických praktik (nejen) v armádě, pokud ovšem nevybočily z přijatelného rámce skryté intimity.

Cesta k toleranci

Od počátku 18. století se v Amsterodamu, Londýně a dalších západoevropských velkoměstech prokazatelně utvářela trvalá homosexuální subkultura, ve střední Evropě doložená až kolem roku 1800. Spočívala v zavedené síti kontaktních míst a ve smluvených způsobech komunikace, které napomáhaly v navazování stejnopohlavních vztahů. Ty nicméně zůstávaly ve většině Evropy trestné hluboko do 20. století, navzdory sílícím snahám o jejich legalizaci, přičemž v moderních totalitních systémech homosexuálové dokonce čelili dosud nebývalým plošným represím.

TIP: Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

Postupná emancipace homosexuálů byla nedílně spjata s prosazováním názoru, že inklinace k témuž pohlaví není rozmarem, nýbrž v zásadě trvalou orientací. Ve druhé polovině 20. století vedl emancipační proces ve vyspělých zemích nejenom k dekriminalizaci menšinových vztahů, ale také k utvoření novodobé gay a lesbické identity. Současné diskuse ohledně homosexuálních manželství a zapojení stejnopohlavních párů do výchovy dětí však ukazují, že boj za zrovnoprávnění gayů a leseb není ukončenou záležitostí.