Hra králů: Tenis hráli francouzští a angličtí panovníci už od středověku

Novodobá kapitola tenisu se začala psát v roce 1874, kdy si Walter Clopton Wingfield nechal jeho pravidla patentovat přímo u britské královny Viktorie. Winglfield nejprve pracoval s názvem spharistiké (řecké označení pro míčové hry), jeho druhá kniha věnovaná této hře se však již jmenovala The Major´s Game of Lawn Tennis. První vlna obliby této aktivity, provozované na přestavěných kurtech na kroket, vyvrcholila v roce 1877, kdy se konal první ročník turnaje ve Wimbledonu. 

Zábavný trojúhelník

Úplně nejstarší hrou, kterou je možné považovat za prapředka dnešního tenisu, je zřejmě aktivita ze starověkého Říma nazývaná trigonalis. Šlo o jednoduchou hru, při níž bylo možné používat pouze ruce. Tři hráči stojící v trojúhelníku (tedy trianglu) si házeli míč, který nesměl spadnout na zem. S vyobrazením této hry přišel v roce 1569 italský filolog a lékař Girolamo Mercuriale ve vůbec první publikaci věnující se pozitivnímu dopadu sportu na zdraví De Arte Gymnastica.

Další stopy míčových sportů blížících se svou podobou tenisu se začaly objevovat ve středověku, přičemž v různých zemích se hrály různé varianty těchto her. Na italském území dominovalo pallone – ve skutečnosti šlo o označení různých míčových her, z nichž zejména pallone col bracciale se způsobem počítání skóre blížila modernímu tenisu.

Zatímco trigonalis ani pallone se dnes již nehraje, jeden ze středověkých raketových sportů, španělská pelota, je na lokální úrovni stále populární. Podle některých údajů se zde tento squash připomínající sport provozoval již v 8. století. Jisté je, že v raném novověku byl velmi populární napříč všemi společenskými vrstvami a ze Španělska se tehdy rozšířil i na německé a holandské dvory. Zatímco ve velké části své domoviny popularitu v průběhu staletí pozbyl, v Baskicku se hraje dodnes. 

Hra dlaní

I Francie má svého předchůdce tenisu, který narozdíl od výše uvedených sportů vstoupil i do národních dějin. Hra jeu de paume (lze přeložit jako „hra dlaní“) vznikla na přelomu 13. a 14. století. Pochopitelně tehdy ještě neexistovala jednotná striktní pravidla, a tak se podle velikosti hřiště hrála longue paume (dlouhá dlaň) v případě velkého hřiště typického pro otevřené dvorce nižších společenských vrstev, nebo courte paume (krátká dlaň) v uzavřených hernách, takzvaných míčovnách. V nich se samozřejmě scházeli jen ti urození. Rozměr hřiště v míčovnách se v průběhu času ustálil na obvyklých 30×10 metrů, rozdělených po kratším rozměru vedví (nejprve lanem, později již sítí).

Na přelomu 15. a 16. století pak došlo k dalšímu klíčovému posunu – místo dlaněmi se začalo hrát raketami. Pro variantu courte paume, tedy tu hranou na královských dvorech a ve vyšší společnosti, se vžilo retronymum real tennis (pravý tenis). 

Počítání bylo stejné jako v případě italského pallone, tedy 15–30–40–50. Pravděpodobně šlo o analogii k jedné hodině, protože celá hra se orientovala podle průběhu dne: hrálo se do 24 bodů rozdělených na 60 „minut“. Vzhledem k neúměrné délce takových utkání však později došlo ke zkrácení na dnešních 6 her. Nutno dodat, že tuto teorii navázanou na čas se zatím nepodařilo spolehlivě ověřit. 

Smrt číhá na kurtu

Úspěch jeu de paume bezesporu zapříčinilo i to, že se stal preferovaným sportem na královském dvoře. Prvním zdokumentovaným hráčem nejen této hry, ale jakéhokoliv předchůdce tenisu, byl francouzský král Ludvík X. (1314–1316) z dynastie Kapetovců. Právě on dal první podnět ke stavění míčoven, nevyhovovalo mu totiž hraní venku. Jeho vášeň se mu však stala osudnou, když po jedné z vyčerpávajících her (zřejmě se ještě hrálo na 24 bodů) počátkem léta 1316 vypil větší množství chlazeného vína. Způsobil si tím zápal plic, kterému 5. června podlehl. Ani tato nešťastná událost ovšem od hra neodradila jeho následovníky.

Nešťastná náhoda související s jeu de paume potkala o necelá dvě staletí později také krále Karla VIII. (1483–1498) z dynastie Valois. Při jedné z cest ke sledování sportovní partie v dubnu 1498 se silně udeřil do hlavy o kamenný překlad dveří, o několik hodin později upadl do bezvědomí a následně zemřel. 

Navzdory uvedeným tragédiím se jeu de paume těšilo oblibě i u dalších panovníků na francouzském trůnu. František I. (1515–1547) nechal vystavět mnoho míčoven a kurtů a hru osobně podporoval, jak jen to šlo. Byl to ale teprve jeho vnuk Karel IX. (1560–1574), kdo v roce 1571 založil první sdružení profesionálních hráčů, kteří byli rozděleni do tří lig podle výkonnosti. 

Soumrak hry

Popularitu jeu de paume výrazně poškodil fakt, že lékaři doporučili králi Ludvíku XIV. (1645–1715), aby se hry ze zdravotních důvodů vzdal. Panovník uposlechl a začal hrát kulečník, který tak z vyšší společnosti kratochvíli s raketami postupně vytlačil. Úplně začaly míčovny mizet po Velké francouzské revoluci, kdy došlo dočasnému k úpadku sportu jako takového. Dosavadní budovy míčoven se často přestavovaly například na divadla (například slavný Burgtheater ve Vídni), a tak zatímco jich v době největší slávy bylo ve Francii na 1 500, do dnešních dob se dochovaly pouze dvě. Jedna z nich byla roku 1686 ve Versailles vystavěna paradoxně právě Ludvíkem XIV. – nejspíš v době, kdy ještě jeu de paume hrát mohl.

Tato míčovna vstoupila do dějin, když se zde odehrála takzvaná přísaha v míčovně, při které se 20. srpna 1789 zástupci třetího stavu fakticky prohlásili ústavodárným shromážděním. V roce 1883 pak byla míčovna přeměna na muzeum Francouzské revoluce a k tomuto účelu slouží dodnes. 

Za Lamanšským průlivem

Jeu de paume se z Francie záhy rozšířila na Britské ostrovy a údajně zde se v této souvislosti z francouzského tenez („chytejte“) vyvinulo slovo tenis. Prvním doloženým anglickým panovníkem se zájmem o tento sport byl Jindřich V. Plantagenet (1413–1422), což je zřejmě spojeno s jeho úspěšnými vojenskými výboji na kontinent. I Jindřich VIII. Tudor (1509–1547), král nechvalně proslulý svým přístupem k manželství, se zapsal do historie tenisu, když se v roce 1528 prokazatelně účastnil tenisové hry na nejstarším anglickém kurtu v londýnském paláci Hampton Court. Brzy se tenis rozšířil také na skotskou část Britských ostrovů. Tamějšího krále Jakub I. (1406–1437) dostihla skupina atentátníků, protože jeho úniková cesta skrze kanalizaci byla uzavřena, aby do ní nepadaly tenisové míčky.

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

Rozmach tenisu později přibrzdilo puritánství a když se jeho popularita začala koncem 18. století vracet, hrálo se již na trávě v podobě později známé jako lawn tennis. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby Walter Wingfield vytvořil oficiální pravidla. Dlouhá kapitola vývoje tenisu se uzavřela.