Hledá se pravlast Slovanů: Odkud vyrazil praotec Čech?

V učebnicích dějepisu nacházíme zjednodušenou teorii o tom, že Slované sídlili někde mezi řekami Dněprem a Vislou, zhruba na území dnešní Ukrajiny, aby se někdy v 5. až 6. století pod tlakem jiných kmenů rozešli na tři světové strany.

Východní větev měli tvořit předkové dnešních Rusů a Bělorusů, západní pak Čechů, Moravanů, Poláků a Slováků plus Polabští Slované a Lužičtí Srbové. Jižní větev založila sídla na místech dnešního Bulharska, Chorvatska, Srbska a Slovinska.

Takhle to zní velice jednoduše a navozuje to představu obrovského národa (či spíše etnika) shromážděného hustě na jednom místě, který se z náhlého popudu zvedl a jeho jednotlivé části se prostě přesunuly o dům dál. Kéž by byly dějiny tak snadno uchopitelné!

Řeč slovanských kronik

Nechme nyní promluvit staré kronikáře, z nichž jsou nám pochopitelně nejbližší ti čeští. Kosmas v nejstarší české kronice z počátku 12. století nechal otázku, odkud přišel legendární praotec Čech, nezodpovězenou. Spokojil se s tím, že dle svých tehdejší možností popsal geografické umístění naší země, přičemž ji označil za liduprázdnou, a následně nechal přijít praotce Čecha s jeho lidem na Říp, aniž by se zmínil, kde jeho cesta začala. Důležité pro něj bylo, že kmen Čechů o tuto zemi („zvěře a ptactva plnou a sladkým medem a mlékem vlhnoucí“) nemusel s nikým bojovat a nikdo jej zde nebude rušit. To pomohlo k představě nekonfliktních a mírumilovných starých Slovanů, kteří raději dlouho putovali až k prázdné zemi, než aby o svůj životní prostor statečně bojovali. Tato představa je pochopitelně mylná, ale k tomu se ještě dostaneme. 

Poněkud konkrétnější byl o dvě století později další český kronikář známý pod jménem Dalimil, který umístil Čechovo původní sídlo do Chorvatska. V převodu z veršů do prózy napsal: „V srbské zemi je kraj, který má jméno Chorváty. Jeden z lechů tohoto kraje se jmenoval Čech. Ten se dopustil vraždy a pro ni svou zemi ztratil. Měl šest bratří a tím mnoho moci i cti i čeledi. Čech ji jedné noci shromáždil a se vším se odebral z Chorvát pryč.“

Odkud však takzvaný Dalimil tuto informaci vzal, to už se těžko dozvíme. Zajímavé je, že v Chorvatsku existuje velmi podobná pověst o praotci Charvátovi a jeho šesti bratřích, kteří prý přišli do své vlasti ze střední Evropy, tedy zhruba z dnešních Čech.

Stejně tak Poláci považují za svého předka údajného Čechova bratra Lecha. Je jasné, že nemůžeme tyto legendární praotce pokládat za historické postavy, ale pouze za jakési symbolické zakladatele pozdějších národů. Ale když s touto tezí přišel poprvé v 18. století Gelasius Dobner (1719–1790), byl označen málem za zrádce národa. Do té doby byl praotec Čech uznávanou historickou osobností.

Dalimil se ovšem mýlil, protože předchůdci Čechů okliku přes Chorvatsko neabsolvovali. Poněkud blíže pravdě byl zřejmě ruský letopisec Nestor ve své Pověsti dávných let z počátku 12. století, který určil jako místo rozchodu Slovanů dolní tok Dunaje: „Slované se usadili podél Dunaje, kde je nyní maďarská a bulharská země, a od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény podle toho, kde se usadili. Jako třeba přišli a usadili se na řece Morava, i nazvali se Moravané; a jiní se pojmenovali Češi, a stejně i Bílí Chorvati (jejich sídla se původně nacházela severně od Karpat) i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované.“

Předkové Slovanů

Tak jak to tedy bylo? Chorvatsko, Dněpr nebo Dunaj? Je zřejmé, že zprávy starých kronikářů, kteří o těchto událostech psali až se zpožděním několika staletí, je třeba uvést na pravou míru.

Podle archeologických nálezů můžeme téměř s jistotou předpokládat, že předkové Slovanů se velmi řídce vyskytovali někde v jihoruských stepích již od 2. tisíciletí př. n. l. Pod jménem Venedové (či Veneti) je kolem přelomu letopočtu zmínili i někteří starořímští dějepisci, jenže o nich nemůžeme říct nic bližšího.

Navíc je nemůžeme v této době ani nazývat Slovany, a proto se jim říká Praslované. Nemluvili ještě asi typickou staroslověnštinou, jak ji známe z pozdějších pramenů, a jejich víra a zvyky typické pro pozdější Slovany ještě nebyly ustálené. Dokonce můžeme předpokládat, že některé části těchto Praslovanů sídlily i na našem území, kde se stýkaly s Kelty (či spíše Protokelty), ale ve střední Evropě se jim spíš říká Protoveneti. V této fázi je vývoj celého evropského lidu (pozdějších Keltů, Germánů a Slovanů) daleko za hranicemi Řecka a Říma zahalen do závoje tezí, domněnek a teorií stojících na vratkých důkazech.

Teprve v 5. století př. n. l. můžeme mluvit o skutečných Keltech a někdy před přelomem letopočtu o skutečných Germánech. Jako poslední se kolem roku 400 pravděpodobně zformovali Slované. A zároveň s tím se začali výrazně hýbat.

Jejich migraci můžeme zhruba rozdělit do tří zmíněných směrů: západ, východ (či spíše severovýchod směrem na severní pobřeží Ruska) a jih. Prakticky však putovali všude, kam jen bylo možné. Podstatné je, že velkou část své kultury a zvyků utvářeli pravděpodobně až během tohoto pohybu. O východních a západních Slovanech zatím pořád ještě nejsou zprávy, zatímco jižní došli až k hranicím Byzantské (Východořímské) říše, s níž začali válčit. A nemilosrdné válečné výpady vůči této velmoci pak probíhaly se střídavými úspěchy celá staletí. Tolik tedy k holubičí mírumilovné povaze Slovanů, kteří bezpochyby agresivním způsobem v podstatě zaplavili celou východní Evropu a velkou část té střední. 

Stvořili Slovany Byzantinci?

Tím se ovšem dostáváme k zajímavé teorii, jejímž autorem je americký historik Florin Curta, který se narodil v Rumunsku a o dějiny východní Evropy má velký zájem. Ve své knize The Making of the Slavs (Stvoření Slovanů) rozvíjí myšlenku, že původní Slované vlastně neexistovali a teprve Byzantinci, kteří se s nimi v 6. století tvrdě střetli, je ve skutečnosti stvořili, když se o ně začali zajímat a popisovat jejich zvyky a způsoby.

V 6. století také byli poprvé zmíněni jako Slované (Sclavini) gótským historikem Jordanem žijícím v Konstantinopoli: „Dácie se rozprostírá v podobě věnce, obklopená strmými Alpami (Karpaty), podél kterých na levém břehu (svahu), jenž směřuje na sever, a to od pramene řeky Visly, se na nesmírných prostorech usadil početný kmen Venetů. I když se teď jejich jména mění podle rodů a sídlišť, nazývají se především Sclavini a Antové.“ Tak došlo ke ztotožnění již dříve zmiňovaných Venetů se Slovany a Anty. Mezi těmito dvěma větvemi Venetů došlo později ke konfliktům, v nichž zvítězili Slované, zatímco Antové zmizeli z dějin. 

Vraťme se ovšem k oné Curtově teorii. Jak si může dovolit tvrdit, že Slované v podstatě před 6. stoletím neexistovali? Jednoduše proto, že veškeré důkazy o slovanské genezi kvůli nedostatku jiných pramenů vychází z příbuznosti slovanských jazyků a různých dodnes dochovaných názvů. Je samozřejmě nezpochybnitelné, že čeština vychází ze stejného základu jako polština, ruština, bulharština, srbština, ukrajinština či chorvatština, takže logicky tyto národy musely mít nějaké společné předky. Jenže podle Florina Curty je to jako důkaz málo. Dokládá také, že se archeologické nálezy interpretovaly tak, aby tuto jazykovědně vytvořenou teorii podpořily, protože je to snazší, než konstruovat nějakou novou hypotézu. Podle něj se tedy tyto zatím nezformované hordy střetly s Byzancí, byly nazvány Slovany (Sclavini) a teprve pod byzantským vlivem se začaly utvářet do podoby slovanského etnika.

Teorie o pravlasti

Pro naše účely to však představuje poměrně zanedbatelný rozdíl. Podstatné je, že zhruba od 5. století se po obrovském území východní a střední Evropy rozšířil lid, jenž mluvil společným jazykem, staroslověnštinou, a velmi pravděpodobně měl společné i nějaké kulturní rysy. Minimálně můžeme vysledovat společná jména některých bohů (Perun, Veles, Svarožic). Výrazné rozšíření Slovanů po Evropě, z nějž je zaznamenán jen proud směrem do Byzance, je však také důvod, proč se velmi těžce určuje slovanská pravlast. Její lokalizace kolem Dněpru vlastně vychází jako logický střed této oblasti, přičemž na východ směrem do Asie nešli, protože odtud asi přicházely jiné kočovné kmeny. 

Ona teorie zvaná Dněpersko-Viselská je dnes pokládána za nejpravděpodobnější a je vlastně lhostejné, jestli jiné teorie posouvají pravlast Slovanů (či jejich předků) o nějakou tu stovku kilometrů dál na jih nebo na sever. Naopak už se opouští teorie, že by Slované byli už před 5. stoletím usídlení více na západ kolem řeky Odry v dnešním Polsku.

Slované v českých zemích

A jak to bylo s osídlením našich zemí, tedy Čech a Moravy? Slované sem přišli ve dvou vlnách, přičemž ta první se zde objevila zřejmě někdy v první polovině 6. století. Dříve se uvádělo takřka s jistotou, že přišli takzvanou Moravskou branou, což je důležitá komunikační stezka dnes ležící mezi Ostravou a Olomoucí. To by znamenalo směr z Polska. Dnes ale předpokládáme, že putovali i ze směru jihovýchodního, tedy ze Slovenska.

Osídlení bylo každopádně postupné a není vůbec pravděpodobné, že tento prostor byl zcela volný, takže Slované našli panensky neosídlenou půdu. Kdysi výrazná moc Germánů upadla, i díky rozpadu říše Durynků na západě, a zbytky Germánů tak nebyly dostatečně organizované, aby mohly vlně slovanských kolonizátorů vzdorovat. Jestli Germáni se Slovany splynuli, nebo byli vyhnáni na západ, se můžeme jen dohadovat. 

TIP: Krvavé oběti bohům: Jak vypadaly rituály dávných Slovanů

Druhá vlna Slovanů přišla na naše území někdy na přelomu 6. a 7. století, když byli Slované od „původních“ sídel na Dunaji vytlačováni kmenem Avarů. S nimi se sice nejdříve spojili v boji proti Byzanci, ale nakonec se byzantským politikům podařilo obrátit bývalé spojence proti sobě a Avaři začali Slovany zotročovat, takže ti se raději pohnuli dál na západ či severozápad. Odtud pak vytvořili kmenový svaz známý jako Sámova říše (cca 626–658) a společnými silami Avary porazili a zatlačili zpět. To už je však jiný příběh.