Hlava říše římské: Proč bylo lepší být císařem než králem?
Středověký stát v žádném případě nefungoval na národním principu. Vedle Itálie patřila k říši i další území obývaná jiným etnikem než německým. Platilo to například pro Burgundské království (v říši 1033–1378), typickými Němci nebyli ani Frísové či Holanďané, ale pro nás je samozřejmě nejzajímavější postavení českého knížete (později krále), případně dalších Slovanů v říši.
Proč se vlastně tito vládci k „německému“ státu přidávali? Rozhodně to nemůžeme chápat jako nějaké podmanění Čechů Němci. Členství v říši bylo pro českého knížete poměrně výhodné. Neztrácel tím svou faktickou samostatnost a naopak z pozice říšského knížete mohl výhodně zasahovat do říšské politiky. Navíc český král z pozice říšského arcičíšníka získal i výhodný post jednoho z kurfiřtů, volitelů římského krále.
Panovník symbolický i faktický
Titul římského krále nebyl na rozdíl od většiny šlechtických titulů dědičný, ale volitelný. Zpočátku volil krále říšský sjezd všech knížat z německé části říše, tedy severně od Alp. Římský král měl pak být korunován mohučským arcibiskupem v cášském paláci, tedy na místě spojeném s prvním císařem Karlem Velikým. Od 13. století se pak volba zúžila na sedm kurfiřtů. Ani v případě všeobecného sjezdu, ani v případě kurfiřtů, však volba nemusela být jednotná a docházelo i k volbě dvou králů, kteří pak mezi sebou bojovali za podpory svých příznivců z řad říšských knížat. Pak se často stávalo, že král byl třeba korunován na jiném místě, nemohl-li se dostat do Cách. Třeba Karel IV. musel svou první korunovaci absolvovat v Bonnu. Navíc ho zvolilo pouze pět kurfiřtů.
Panovníci se často snažili zajistit nástupnictví svého syna tím, že ho nechali zvolit ještě za svého života. Designovat svého syna jako nástupce však obvykle mohl až římský císař, nikoliv pouze král – pak byl v říši jeden král a jeden císař, nikoliv dva králové, což mohlo působit zmatky.
Zvolený a korunovaný římský král se navíc ve skutečnosti stal pouze králem Němců (resp. zemí severně od Alp), jenž pak z toho titulu měl nárok na italskou korunu (železnou korunu Langobardů) a od roku 1033 do 1378 i na korunu burgundskou (či arelatskou). Hlavně však mohl být korunován císařem. Tuto pravomoc měl od počátku pouze papež a z toho důvodu se musel král snažit vycházet s hlavou církve v dobrém. Případně se nechal korunovat „svým“ protipapežem, nebo od 14. století jiným hodnostářem.
TIP: Slavná císařská korunovace: Co čekalo Karla IV. v Římě?
Za účelem císařské korunovace musel římský král podniknout cestu z centra říše v Německu až do dalekého Říma, což nebývalo snadné. Teprve císař se stal skutečnou hlavou celé Svaté říše římské.
-
Zdroj textu
Živá historie
-
Zdroj fotografiíWikipedie