Historie rusko-ukrajinských vztahů: Rozhovor s historikem a etnologem Janem Rychlíkem

Jak vnímat slova hlavy Ruské federace? Profesor Jan Rychlík, přední odborník na moderní dějiny slovanských národů, s nímž jsem se tématu věnovala podrobněji, uvádí: „Co říká Putin, nemůžeme brát vážně. Vždyť kolik je dnes v Evropě států, které nemají hlubokou tradici vlastní státnosti? Znamená to snad, že nemají právo na existenci?“ 

Ukážeme, že jsme bratři z kozáckého rodu

Můžeme prvopočátky ukrajinského státu spatřovat už v Kyjevské Rusi?

Pro Ukrajince je to první ukrajinský stát, pro Rusy zase první ruský. Ve skutečnosti ale nešlo ani o jedno z toho, protože ve středověku nenajdeme předobraz moderních národních států. Národy tehdy neexistovaly. Ostatně ani Velkou Moravu nelze chápat jako český, moravský nebo slovenský státní útvar.

A kdy tedy vzniká ukrajinský národ? 

Jako všechny národy v této oblasti v 19. století. 

Kozáky nemůžeme vnímat jako jakýsi předstupeň?

Ukrajinská historiografie je tak sice vnímá, ale je to sporné. Těžko se považovali za Ukrajince. Národy, které známe dnes ve střední a východní Evropě – v západní Evropě je to jiné – vznikají všechny na přelomu 18. a 19. století. 

Kam sahají snahy Ukrajinců o emancipaci?

Započaly rovněž v 19. století. První pokusy psát v ukrajinštině jsou na takzvané Velké Ukrajině (čili v té části, která se nacházela v Rusku) spjaty s kyjevským Cyrilometodějským bratrstvem. Můžeme tu pozorovat proces obdobný našemu národnímu obrození. Ruská carská politika v něm ovšem od počátku spatřovala nebezpečný směr, a proto proti němu vystupovala a protagonisty perzekvovala. Naproti tomu v Haliči, která patřila Rakousku, měli Ukrajinci tak jako všechny národy habsburské monarchie možnost rozvíjet se už v druhé polovině 19. století. Vybudovali si svůj vzdělávací systém, zakládali vlastní školy i kulturní instituce. Ukrajinština, respektive maloruština, jak se jí tehdy říkalo, tu byla dokonce zavedena do úřadů.

Maloruština byla jazykem Malorusů, jak byli Ukrajinci dříve nazýváni. Od kdy se vlastně používá nám dnes zažitý název?

Název Ukrajinci byl propagován zhruba od osmdesátých a devadesátých let 19. století ve snaze vymezit se negativně vůči ruské teorii o trojjediném ruském národu, který se skládá z Velkorusů, Malorusů a Bělorusů. Obyvatelé Ukrajiny tak chtěli deklarovat, že Rusy nejsou. Samotný název Ukrajina je podstatně staršího data a znamená „země na okraji“. Od raného novověku jím byla označována území na okraji polsko-litevského státu a současně na okraji Ruska.

Sláva Ukrajiny stane mezi národy

Po první světové válce se Ukrajincům podařilo vytvořit svůj první stát. Vedlo k němu podobné úsilí politické elity jako v případě Československa?

Samozřejmě, naprosto stejné. Jejich situace však byla o to složitější, že se ukrajinské území rozprostíralo mezi dvěma soupeřícími velmocemi – Rakouskem a Ruskem. V první světové válce bojovali Ukrajinci na obou stranách fronty, a museli se proto rozhodnout, o koho se s požadavky na získání samostatnosti opřou, zda o německo-rakouský, anebo dohodový blok. Většina se nakonec přiklonila k německému, protože dohodové státy si s tím nechtěly pálit prsty.

Už tak jim dost komplikací způsobovala polská otázka, kvůli níž musely vyvinout velký tlak na Rusko, aby uznalo nárok Poláků na vlastní stát. Z hlediska Dohody se jevilo nemožné něco takového požadovat po Rusku i pro Ukrajinu. Zato Němcům a Rakušanům nepůsobil vznik státu na ruské Ukrajině žádný problém, proto jej podpořili. A právě to byla příčina, proč první ukrajinský stát brzy zanikl. Když Německo kapitulovalo, nedokázali Ukrajinci včas získat podporu Dohody a pohltili je bolševici.

Bolševici deklarovali právo národů na sebeurčení. Platilo to i v případě Ukrajinců?

Vždy je rozdíl mezi deklarací a realitou. Začlenění Ukrajiny do Sovětského svazu bylo provedeno tak, že se samostatná Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) stala jedním z jeho zakladatelských států. Její státnost v rámci svazu tak byla uznávána a zprvu to mělo pro Ukrajince i určité výhody – až do počátku třicátých let probíhala takzvaná korenizace, tedy podpora ukrajinského národního hnutí. Právě na to narážel Putin ve svém vyjádření, kdy zploštěně označil ukrajinismus a Ukrajinu za výmysl bolševiků. Nemá ovšem pravdu.

Bolševici sice z čistě kulturního jazykového hlediska měli mnohem větší pochopení než protibolševici, ale od třicátých let v rámci boje proti ukrajinskému buržoaznímu nacionalismu nastává rusifikace. Ta vycházela z teze, která se vlastně nijak zásadně nelišila od ideje z doby carismu, že Ukrajina a Rusko jsou osudově spjaty kulturně a jazykově. Postupně měl v rámci takzvané teorie splývání národů vzniknout jeden národ, jenž by používal Leninův jazyk – ruštinu.

Na počátku třicátých let vypukl Velký hladomor. Poznamenal rusko-ukrajinské vztahy?

Tehdy je nepoznamenal, jedná se spíše o záležitost současných debat ohledně toho, do jaké míry byl vyvolán s cílem decimovat Ukrajince. V tomto případě musím dát za pravdu ruským historikům, podle nichž nebyl namířen proti Ukrajincům jako národu, ale proti selskému stavu. Hladomor totiž zasáhl rovněž Kubáň a jiné oblasti, kde se Ukrajinci nevyskytují. Z tohoto důvodu se domnívám, že primární záměr nebyl nacionální, byť i tento náboj měl.

Právě na Ukrajině coby nejbohatší zemědělské části SSSR žili nejmajetnější, a tudíž také nejsebevědomější sedláci. Bolševici chtěli zkrátka zlikvidovat takzvané kulaky, podobně jako v Československu v padesátých letech, jen s tím rozdílem, že u nás metody nebyly tak drastické.

Velký hladomor ještě neodezněl a nastoupily represe stalinistického režimu známé jako Velký teror. Co to pro Ukrajinu znamenalo? 

Pogrom proti ukrajinské inteligenci, která byla obviňována ze zmiňovaného buržoazního nacionalismu, tedy že se pod záminkou národní jednoty obrací proti ostatním národům Sovětského svazu, primárně proti Rusům. Ačkoliv šlo velmi často o naprosto neodůvodněná obvinění, čistka, která postihla ukrajinské politbyro, byla skutečně generální. 

Ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje

Promítly se zmíněné tragédie při napadení SSSR nacistickým Německem roku 1941?

Tady si musíme uvědomit, že je obrovský rozdíl ve zkušenosti, již získali v letech 1939–1941 Ukrajinci, kteří před válkou žili v Polsku a v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop se dostali do Sovětského svazu, a těmi z USSR. Jakkoliv bylo jejich postavení v meziválečné Polské republice špatné – po roce 1931 nabrala národnostní politika vyloženě polonizační směr –, nebylo to zdaleka tak hrozné.

Po připojení k SSSR došlo sice k depolonizaci, ale zároveň nastoupila rusifikace a byly likvidovány veškeré majetné třídy. A když řeknu majetné, nemůžeme si představovat velkopodnikatele, nýbrž běžné živnostníky. V národnostním ohledu pak postihlo zrušení kulturní organizace, které existovaly od dob Rakouska. 

Není divu, že když vypukla druhá světová válka, Ukrajinci německou armádu vítali. A nejen oni, ale celé Pobaltí. Díky tomu, že se obyvatelstvo nebránilo, dorazili Němci už v září 1941 za Kyjev a po šesti nedělích se blížili k Leningradu. NKVD (centrální represivní orgán Lidový komisariát vnitra – pozn. redakce) na to reagovalo nařízením postřílet před evakuací politické vězně v pohraničních oblastech. Uvádí se, že bylo zabito asi 15 000 osob.

V některých případech však došlo k paradoxním situacím. Například když vedli na popravu vězně v Somboru, vrhli se tito nešťastníci s vědomím, že nemají, co ztratit, holýma rukama na stráže. Za normálních okolností by byli zmasakrováni, avšak v tu chvíli vstoupila do města německá armáda, takže příslušníci NKVD utekli a vězně nechali být. Němci je tedy skutečně zachránili. Nemůžeme pochopitelně tvrdit, že Wehrmacht přišel osvobodit Ukrajince, přestože to zpočátku tvrdil.

Jaké měl Hitler s Ukrajinou plány?

Nadšení Ukrajinců vzalo brzy za své, Hitler měl ideologické vidění Slovanů jakožto podřadné rasy, chtěl proto z Ukrajiny udělat zásobárnu levné pracovní síly, obilnici Evropy s německou kolonizací. Poštval si tím Ukrajince proti sobě a fakticky prohrál válku, protože mu začal hořet týl. Za špatnou politiku Hitlera kritizovali i lidé z jeho okolí, kteří znali místní poměry. 

K eskalaci nespokojenosti značně přispívala osobnost říšského komisaře na Velké Ukrajině, jímž se stal Erich Koch. Byl to jednak fanatický nacista, jednak hlupák, což je velmi třaskavá a nebezpečná kombinace. Jeho porovnání například s říšským protektorem Reinhardem Heydrichem mluví samo za sebe. Heydrich sice prohlašoval, že je třeba na Čechy být tvrdý, ale zároveň upozorňoval, že je nutné znát míru, aby se nerozzuřili a nechtěli dělat revoluci, která by poškodila říši. Na Ukrajině ale žádné limity nefungovaly.

Koch nechal ze země odvážet všechny zásoby, takže vypukl hlad, a obyvatele posílal na nucené práce do Německa. Nadto nedošlo k přislíbenému rozpuštění kolchozů, které naopak pod německou správou fungovaly dál. Když tedy ukrajinskému rolníkovi všechno sebrali, nezbylo mu nic jiného než utéct do lesa, kde rozmnožil nejbližší partyzánskou jednotku o dalšího člena.

Proč po druhé světové válce nevznikla samostatná Ukrajina? 

Protože by to Sovětský svaz jako jeden z hlavních Spojenců nedovolil. Pravidla hry určují vítězové, takže právo národů na sebeurčení platilo potud, pokud s tím vítězové souhlasili. 

Začneme konečně vládnout v naší zemi

Po druhé světové válce sice nevznikla samostatná Ukrajina, ale zato došlo ke spojení ukrajinských zemí. Co k tomu vedlo?

Byla to sovětská politika, o níž moc nevíme. Zdá se, že si Stalin a komunistické vedení chtěli získat Ukrajince realizací velkoukrajinského programu „soborná Ukrajina“ (sjednocená Ukrajina), o nějž usilovala organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda. Proto zřejmě byla do USSR včleněna Podkarpatská Rus a Bukovina, a z toho důvodu také Rusko v roce 1954 Ukrajině symbolicky odevzdalo Krym. Jednalo se o gesto, které v podmínkách Sovětského svazu prvního tajemníka Chruščova téměř nic nestálo, zato po roce 1991, když se SSSR rozpadl, vypadala situace jinak.

Za Chruščovovy vlády došlo i k odsouzení stalinismu. Přispělo to ke zlepšení situace Ukrajiny? 

Přispělo to ke zlepšení situace obecně, ve smyslu propuštění politických vězňů a podobně. Zároveň se však objevila ona teorie splývání národů jednoznačně namířená proti Ukrajincům. V praxi znamenala pohlcení Ukrajinců, ale i Bělorusů Rusy. V tomto směru nedošlo k žádnému zlepšení, spíše naopak. Jednalo se o podporu plíživé rusifikace, která se lišila od té carské, jež odmítala existenci Ukrajinců, nutila je psát a číst rusky nebo zakazovala ukrajinské knihy, v tom, že nebyla patrná na první pohled. Ve školách se učila ukrajinština, vycházely ukrajinské knihy, ale zároveň se kladl důraz na to, že každý Ukrajinec musí znát a měl by adekvátně používat jazyk svého většího bratra – Ruska.

Za jakých okolností dosáhla země konečně nezávislosti?

V rámci přestavby Sovětského svazu za Gorbačova ve všech republikách vznikla demokratická národní hnutí. Na rozdíl od Československa, Polska a Maďarska byla v dalších zemích objektivně namířena proti SSSR alespoň v té podobě, v jaké existoval. Na Ukrajině tak bylo založeno hnutí za přestavbu Ruch, jež se změnilo v demokratickou širokospektrální protikomunistickou opozici. Ta s rozvolňováním Sovětského svazu od roku 1989 postupně získala silné postavení v ukrajinském parlamentu – Nejvyšší radě. Rozpadem SSSR roku 1991 se pak staly republiky včetně Ukrajiny samostatné.

Jaký měla podíl na jeho zániku?

Rozpadl se ze stejného důvodu, jako všechny mnohonárodnostní státy – neměl žádnou ideu, která by držela národy pohromadě. V Sovětském svazu to původně měla být myšlenka komunismu, ale když už komunismus nebyl, co dál? Co mají společného Ukrajinec a Kazach nebo Tatar a Estonec? Nic. Proč by tedy měli žít v jednom státě? Rozpad představoval přirozený proces, který by nastal nepochybně i bez Gorbačova. Ukrajinci se na tom nepochybně určitou měrou aktivně podíleli, ale percentuálně se to vyjádřit nedá.

Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda 

Rusové o Ukrajincích stále hovoří jako o bratrech. Jedná se o vhodný příměr? 

Když se mluví o bratrech a sestrách, jsem vždy opatrný, ostatně Slováci byli také naši bratři… Nejedná se o dobré přirovnání, je paternalistické. Národy nejsou jako bratři a sestry, těmi mohou být jen fyzické osoby. Rodinné vazby tam samozřejmě existovaly a stále jsou, ale na základě toho se nevytváří vědomí blízkosti, to bychom byli na úrovni teorie splývání národů.

Faktem ale je, že vztah Ukrajinců a Rusů na východní Ukrajině byl dvouznačný, protože jde o ruskojazyčnou oblast, která měla kulturně k Rusku vždy blíže. To se ale Putinovi podařilo zničit, takže nyní i ruskojazyční Ukrajinci vítají „bratry“ Rusy nikoliv květinami, ale samopaly. Někdejší blízkost zmizela. Východní Ukrajinci naopak získali silnou ukrajinskou identitu, kterou dřív neměli. Putin Ukrajince velice sjednotil a vykopal mezi nimi a Rusy hluboký příkop, který se hned tak nezacelí.

Nejednou zaznělo přirovnání aktuální situace k invazi vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém. Domníváte se, že to je důvod, proč se nás konflikt tak dotýká? 

Podle mě tady hraje roli frustrace, že nám v roce 1938 ani v roce 1968 nebylo dovoleno se bránit. Ačkoliv by v obou případech následoval masakr, morální význam by byl obrovský. I Maďaři si v roce 1956, když se bránili sovětské invazi, uvědomovali, že nemají vojensky šanci, ale jejich obrana je dodnes symbolem. Trochu pateticky řečeno, společně prolitá krev vytvořila pouto.