Historická detektivka: Špionážní aféra v plzeňské Škodovce

Hlavními postavami plzeňské aféry byli technik Škodových závodů František Kábela a velitel 3. pěší brigády (pluky 18. a 35.), brigádní generál Karel Mejstřík. Vyšetřování mířilo v první řadě proti komunistům. Plzeň i Škodovka patřily mezi tradiční bašty sociální demokracie a očernění ze špionáže ve prospěch bolševiků mělo zdejší již tak slabou KSČ zcela eliminovat. Druhá linie mířila proti „změkčilému panstvu“ a měla homofobní rozměr. Představivost veřejnosti rozdmýchávala též aféra plukovníka Alfreda Redla z roku 1913, na jejíž zfilmovanou verzi chodili lidé právě tehdy do kin.

Celou kauzu přiživoval i tisk přinášející nafouknuté neověřené zprávy. V listopadu 1933, kdy konečně proběhl soud, noviny psaly, že počtem obžalovaných jde o „největší špionážní proces za republiky“. Obsáhlý trestní spis se sice nedochoval, ale vše nasvědčuje tomu, že údajní špioni jednali z mnohem prostších pohnutek. 

Oběti hospodářské krize

Velká hospodářská krize tvrdě zasáhla nejen Škodovy závody, ale protože se jednalo největšího zdejšího zaměstnavatele tak i celé Plzeňsko. V době nejhlubšího propadu na přelomu let 1932 a 1933 si práci udrželo pouze 20 % úředníků a 30 % dělníků Škodovky. Atmosféra v západočeské metropoli byla napjatá, komunisté organizovali četné demonstrace, šířila se bída, protože na jakousi sociální podporu dosáhla jen část nezaměstnaných, ostatní zůstali odkázáni na charitu. Nouzí trpěla zhruba pětina Plzeňanů a mezi nimi i František Kábela (1898–1986), kterého podnik propustil koncem října 1932. 

Kábela do Škodovky přešel v roce 1927 z brněnské Zbrojovky, působil zde jako technický úředník-konstruktér, a po dvou letech dokonce jako zástupce šéfa dílny v oddělení Opravna děl. Propustili ho s jednorázovou odměnou ve výši měsíčního platu, musel ovšem vyživovat 76letou matku a hlavně nebyl spokojen vystaveným pracovním vysvědčením. Dne 10. listopadu 1932, druhý den po odeslání stížnosti podniku, ho náhle zatkli pro podezření ze špionáže. Plzeňská policie totiž už od června vyšetřovala, jak se do pražského komunistického konspiračního bytu dostaly kopie technických výkresů děl vyráběných ve Škodovce. Při tom zjistila, že Kábela udržoval styky s plzeňskými předáky KSČ, z nichž frézař Josef Hrdlička byl zaměstnán do února 1932 právě v Kábelově oddělení. 

Razie u komunistů

Po třech dnech tvrdých výslechů na policejním ředitelství a domovní prohlídce vyšetřovatelé Kábelu vinili z toho, že disponoval zbrojními technickými výkresy a napsal na obchodní zastoupení Sovětského svazu (adresu získal od komunisty Hrdličky). V SSSR probíhala masová industrializace a „o Rusku se mezi zaměstnanci mluvilo (…) že jsou tam technici hledáni, takže by se tam mohlo najít zaměstnání.“ Prostřednictvím komunistů se o práci v SSSR zajímali i další propuštění zaměstnanci, přičemž někteří chtěli sovětským agentům prodávat zbrojní výkresy. Kábelovi pak přitížilo, že roku 1919 zběhl z armády a že se přiznal k sexuálním vztahům s muži, z nichž jeden byl vyšetřován v rámci plzeňské homosexuální aféry, která městem hýbala jen o devět měsíců dříve.

Kábela ještě vypověděl, že se v únoru 1932 pokusil využít protekce generála Karla Mejstříka (1886–1945), a protože během velké vlny propouštění na jaře 1932 o práci skutečně nepřišel, policie nabyla podezření, že do špionáže je zapleten i generál (a možná i plzeňská vyšší společnost) a že v tom hraje roli homosexualita. Kábela totiž nebyl příliš šikovným konstruktérem, ale snažil se prodrat mezi městskou smetánkou včetně například policejního ředitele Jaroslava Hubera.

Na konci listopadu 1932 pak proběhla razie v komunistických organizacích, přičemž bylo zatčeno šest již vícekrát zadržených funkcionářů člena plzeňského zastupitelstva Josef Hrdličku nevyjímaje. Dobře informovaná sociálnědemokratická Nová doba hospodářskou krizí naštvaným čtenářům pak s chutí servírovala skandální směs složenou z rudého nebezpečí, zhýralých gayů a nespolehlivého „panstva“ i generality: „Ve Škodovce uplatnili všelijací takoví Kábelové, kteří ve stínu přátelství s velkými pány kryli svou nečistou činnost, směřující proti vlastnímu závodu.“ 

Uklizený generál

Policie se neodhodlala rozplétat linii plzeňské smetánky a soustředila se na komunisty, kteří v továrně prováděli zbrojní špionáž, a generála Mejstříka. Do Plzně přijel zkušený referent zpravodajského oddělení Ministerstva národní obrany štábní kapitán Bártík. I díky jeho práci v terénu mohlo v polovině prosince ministerstvo dospět k závěru „že ve věci vlastní špionáže Mejstřík je úplně čistý (…) je však přesvědčeno, že úchylnost Mejstříkova tu je.“ Ani Kábela nebyl agent nějaké zpravodajské sítě. Pokud se pokusil o průmyslovou špionáž, tak ve snaze nalézt práci v SSSR. Jenže jím zvolená cesta k obstarání pracovního místa byla podle zákona na ochranu republiky trestná a pravdou také je, že se snažil těžit z blízkosti vysoké společnosti. 

Ačkoliv žádný špionážní, ba ani homosexuální styk mezi Kábelou a Mejstříkem není prameny doložen, generálův „úchylný život“ propíral tisk od komunistického Rudého práva až po Lidové noviny a kolportéři v Plzni vyvolávali, že Mejstřík byl usvědčen ze špionáže. To ministerstvo obrany 15. prosince dementovalo, ale tehdy trestnou homosexualitu potvrdilo.

Historici vojenských dějin sice píší o váženém onemocnění a vysokém věku, ale doboví aktéři se shodovali v tom, že případná generálova homosexualita by představovala bezpečnostní riziko. Sám brigádní generál se nejprve snažil hájit, ale po skandalizaci v tisku podal žádost o dovolenou a na ministerstvu se též domluvil, že „požádá o povolení k sňatku, které mu bude uděleno.“ Oficiální armádní dokumenty uvádějí, že po zdravotní dovolené odešel k 31. květnu 1933 do výslužby ze zdravotních důvodů a ještě předtím mu ministerstvo udělilo povolení k sňatku s Marií Mejstříkovou, rozenou Bolardtovou – oženil se tedy ve svých 46 letech.

Bývalý legionář a absolvent prestižní francouzské válečné školy dostal výslužné a usadil se ve svém rodném kraji ve Zbraslavi. Později se zapojil do protinacistického odboje a padl jako hrdina druhý den Pražského povstání v květnu 1945 – posmrtně byl povýšen do hodnosti divizního generála.

Smutný antihrdina 

Přelíčení se skupinou 14 Škodováků proběhlo před pražským Krajským soudem trestním v listopadu 1933. Až na dva byli obžalováni podle § 6 (Vojenská zrada) zákona na ochranu republiky, a sice že vyzvídali skutečnosti, opatření a předměty, jež mají zůstat utajeny pro obranu republiky, aby je vyzradili cizí moci. Dva obžalované soud osvobodil, ostatní museli nastoupit k trestům těžkého žaláře od tří měsíců do sedmi let a ztratili čestná občanská práva. Všichni se odvolali, ale některým soud tresty ještě zvýšil, Františku Kábelovi konkrétně ze 3 na 5 let. O dva měsíce později dostal bývalý škodovácký technik navíc podle § 129 trestního zákoníků tři měsíce nepodmíněně za konsenzuální homosexuální styk – šlo o podjaté rozhodnutí, neboť prvorepublikové soudy za tyto činy udílely podmíněné tresty. Kábela si odpykal téměř celý trest a propuštěn byl až začátkem listopadu 1938 amnestií nového prezidenta Emila Háchy. 

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

František Kábela stanul před soudem jak zlomený člověk po 15 měsících samovazby. Pro veřejnost sehrál roli obětního beránka, protože vynášením výkresů byla narušena dobrá pověst Škodovky – strategické čs. zbrojovky. Po propuštění se vrátil do Zbrojovky Brno, roku 1939 se přihlásil k německé národnosti, avšak uprostřed války byl zatčen gestapem za poslech cizího rozhlasu, opět přišel o práci a skončil v koncentračním táboře Mauthausen.

Protože se ho po válce zastali spoluvězni, nebyl vysídlen, naopak později po přestěhování do Svitav byl veden jako agent Státní bezpečnosti pod krycím jménem Richard. Kábela zkrátka v krizových situacích volil ze zpětného pohledu vždy tu špatnou stranu: dezertér, „špion“, Němec či agent StB.