Hans Christian Andersen: Jeho vlastní život byl bezútěšnou temnou pohádkou

Úsloví o tom, že nikdo slavný se doma nestal prorokem, doslova naplňuje dánský spisovatel Hans Christian Andersen. Nejprve jej totiž docenili zahraniční čtenáři, k těm domácím si cestu nenašel. Uznání literárních kvalit se za svého života prakticky nedočkal a jen nelibě nesl, že veřejností jsou obdivovány jen jeho poněkud depresivní pohádky. Tedy tvorba, ve které nacházel únik od strastí toho velkého zlého světa a temné bažiny života, která jej obklopovala.

Chtěl být dramatikem a básníkem, ale neprorazil. A tak mu zbyly jen ty pohádky… Přitom zrovna on nikdy nebyl ten hodný strýček, kterého byste nechali svým dětem předčítat pohádky na dobrou noc. Tenhle „největší z Dánů“ byl vlastně dost nesnesitelný chlap. Co o něm můžeme prozradit? 

Chudý původ

Že pocházel z velmi chudých poměrů a této „skvrny na svém původu,“ jak ji sám vnímal, se nikdy nezbavil. Jeho otcem byl švec, stižený nejrůznějšími nemocemi, matkou byla pradlena se sklony k psychickým poruchám a alkoholismu. Jeho děd byl blázen, pomatený žebrák. Nevlastní sestra se stala prostitukou, kmotrem mu byl vrátný z chudobince. Prostě taková ne zrovna šťastná rodinka z Odense. 

Jeho neradostné dětství pro něj bylo velmi citlivým a bolavým místem. Nesnášel boháče, protože jeho rodině nikdy nepomohli. Přitom se ale chronicky snažil stát jedním z nich, zapadnout do vybrané společnosti. Rozhodně nechtěl dopadnout tak, jako jeho četní příbuzní. Záchvat paniky proto prožíval pokaždé, když se ho někdo zeptal na jeho původ. Stejně jako boháče ale nesnášel i chudáky, protože mu připomínali, odkud vzešel. 

Všechno a všechny

Seznam toho, co se mu protivilo, je ale třeba značně rozšířit. Stranil se rodinného života, protože žádný v dětství neprožil. Opovrhoval intimitou, neboť v dětství spal ve stejné posteli s rodiči a to, co zahlédl, se mu hnusilo. Vadil mu alkohol, ten jed duše, který ničil životy jeho blízkých. Nesnášel školství, protože právo na vzdělání mu bylo upřeno v šestnácti letech, když po smrti otce musel nastoupit do práce. Nenáviděl továrny a fabriky, protože právě ty mu sebraly dětství. A nesnášel samotné dětství, tu dobu útlaku a bezbrannosti. Tyhle vnitřní rozpory se pak odráží na jeho psychickém rozpoložení, ve kterém vlastně nesnáší všechno a všechny. Konkrétně třeba Dány a celé Dánsko, které považuje za zlé, sadistické, satanské a proradné. 

Pokud byste se s ním dali do řeči, a on se s vámi náhodou bavil, brzy zjistili byste, že nesnáší i vás. Buď proto, že se ho vyptáváte, nebo zrovna tak proto, že nikoliv. Ano, vyjít s ním opravdu nebylo lehké. Navíc byl až do extrému přepjatý a přecitlivělý. Každou poznámku bral jako výtku. Hluboce se ho dotýkala každá kritika a vše vnímal jako útok na svou osobu nebo urážku. Měl pocit, že proti němu stojí v celý nepřátelský svět a on se s ním dost nehrdinsky potýká. 

Čím chtěl být? Nejprve zpěvákem. Ale ve skutečnosti na to neměl hlas, což bral jako další nespravedlnost osudu. Má snad být trestán za to, že mu jeho rodiče nemohli zaplatit drahé lekce zpěvu? 

Umanutý dyslektik

Když v Kodani zkoušel jiné formy umění, pohořel. Vydal se třeba na dráhu loutkoherce, ale jeho inscenace byly po stránce kumštu prostě mizerné. Štěstí v neštěstí? V roce 1821 potkává ředitele kodaňského divadla Jonase Collina. Ten mu zajistil školu i stipendium. Ale Andersen neumí být vděčný. Studium považuje za nejtemnější roky svého života. Prý proto, že je tu „ubíjen řádem a pravidelností“. Problém je spíš v tom, že se neumí a nechce učit a neuznává kritické autority. Navíc tu až příliš vyjde najevo jeho porucha: trpí totiž výraznou dyslexií, a naprosto nesnáší, když jeho chyby někdo opravuje.

Cítil se být spíš zneuznaným dramatikem a nepochopeným poetou. Ty stovky svých pohádkových příběhů, díky kterým si vydobyl pověst pohádkáře světového formátu, vlastně neměl rád. Ostatně, s jejich autorstvím je to složitější. Dyslexie totiž dost zásadně ovlivňovala podobu jeho dílek. V Dánsku zkrátka moc čtivé nebyly. Teprve když byly přeložené do cizích jazyků a přitom také zásadně stylisticky úpravené, tehdy se Dánové dozvěděli, že mají doma tak schopného autora. 

Podivín k pohledání

Co mu dělalo radost? Ne, z lidské společnosti se netěšil. Ale bavily jej hodinové strojky a do sebe zapadající ozubená kolečka. Nejrůznější časoměřiče dokázal sledovat s hlubokým vytržením celé hodiny. A zbožňoval také knihy. Shakespeara si pamatoval téměř doslovně, stejně jako svou vůbec první knížku, kterou četl: Pohádky tisíce a jedné noci.

Neurózy nejrůznějšího typu se na něj nalepily jak kočičí chlupy na novou pohovku. Obával se všudypřítomných bakterií a mikrobů, byť se toho o nich zatím ještě moc nevědělo. Rozhodně odmítal jíst vepřové a pít jinou, než převařenou vodu. Bál se parazitů. Kliky dveří, před tím, než je otevřel, otíral kapesníkem. Špína se mu zkrátka hnusí. A pokud je okolnostmi přinucen cestovat, má vždy v kufříku smotané lano. Proč? Aby mohl oknem uniknout z pokoje, kdyby v něm náhodou začalo hořet! Má také panickou obavu z toho, že jej pohřbí za živa. Proto nikdy neusne dříve, než si na pelest připevní cedulku: „Já jen vypadám jako mrtvý.“

V roce 1847 se setkává se svým „vzorem“ Charlesem Dickensem. Slavný spisovatel o 10 let později učiní tu neopatrnost, že Andersena pozve k sobě do Anglie. Ten v rámci pobytu přestěhuje nábytek v celé domácnosti a dožaduje se nejroztodivnějších službiček – například si přeje, aby jej Dickensovi synové každé ráno holili. Odpolední četbu knih prokládá pláčem a záchvaty vzteku, při kterém vybíhá do zahrady a boří tvář do trávníku. A když je taktně vyzván, že doba dvoutýdenního pobytu již uplynula, zabarikáduje se na další tři týdny v pokoji pro hosty. Odejde bez rozloučení a krutě uražen, že jej ani Dickens nedocenil. „Byl tu pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky.“ komentoval to zmožený Dickens. Jejich přátelství tím skončilo.

Sexualita? Neznámá

Svět lidských emocí Andersen buď nevnímá, nebo je úplně ignoruje. Jako by byl příliš pohlcen sám sebou. I proto dnes odhadujeme, že mohl mít poruchu autistického spektra a žil si jen ve své vlastní malé bublině. Problémy měl i se sexualitou. O ženy zájem absolutně nejevil – připomínaly mu buď nemocnou matku-alkoholičku, nebo sestru-prostitutku.

Půl roku si pronajímal pokoj v nevěstinci, aniž by si všiml, co se kolem něj děje. Jednou si takovou ale lehkou ženu dokonce zaplatil. Svých 12 franků ale neproměnil v očekáváný zážitek, jen svlékající se dívku pozoroval a pak zmateně odešel. Pokus po deseti letech zopakoval ještě jednou, v Paříži. Se stejným průběhem. Jeho životopisci se shodují na tom, že až do svých jednašedesáti let zůstal panicem.

Byl to asexuál? Ne zcela, respektive, jistá sexuální puzení pociťoval. Věren úsloví o tom, že nejlepší pomoc můžete nalézt jen na konci své paže, se Andersen sám sobě věnoval víc než dostatečně. Masturbací trávil spoustu svého volného času – samozřejmě v soukromí. Jak něco tak intimního můžeme vědět? Spisovatel si vedl velmi podrobný deník a tyto své každodenní kratochvíle zde uváděl též. Pokaždé si udělal křížek. A že jich bylo!

Temné hlubiny

A kdo se mu vlastně líbil? To je také hádanka. Evidentně preferoval ženy, které fyzicky připomínaly spíše muže (třeba operní zpěvačku Jenny Lindovou) a muže, kteří se zase podobali  ženám (třeba tanečníka Haralda Scharffa). Zdá se, že ve svém specifickém rozpoložení nevyhledával u potenciálních protějšků přítomnost druhotných pohlavních znaků. Líbil se mu „neutrální a nevyjádřený“ model. I proto se o něm někdy uvažuje jako o asexuálně fungujícím společensky úspěšném pedofilovi. Ještě nedorostlé děti, které nebyly ani muži ani ženy, mu totiž seděly nejvíce. Dětské duši zjevně rozuměl. A možná sám sebe za jedno takové zmatené, nedospělé dítě považoval.

TIP: Z podfukáře rytířem spravedlnosti: Životní cesta spisovatele Karla Maye

Pravda, byl občas schopen docenit kvality muže, ale nedá se říct, že by byl vyloženě homosexuálem. Diplomaticky můžeme říct jen to, že k heterosexualitě měl daleko. Své fantazie a sbírky podobenek baletních tanečníků si nechával pro sebe, nikdy nic hlubšího nerealizoval. Zdá se, že si vyměnil pár důvěrnějších listů s Karlem Augustem Sasko-Výmarsko-Eisenašským, ale záhy se jejich obsahem sám vylekal. Bojí se své odlišnosti, kterou si neumí vysvětlit jinak, než nemilosrdným osudem. Zůstává tedy latentním a nevyjádřeným, sexuálně nevyhraněným a nemilovaným. „Narodil jsem se jen proto, abych zemřel,“ napsal si do deníku. A to asi nejlépe demonstruje jeho psychické rozpoložení a postoj k životu.