Hanebný konec: Popravě Kryštofa Haranta přihlížel i jeho nejlepší přítel

Země Koruny české se jak známo proměnily na přelomu 16. a 17. století v sud plný prachu. Zdánlivý náboženský smír nikoho nepřesvědčil – konflikt mezi katolíky a evangelíky nepřestával doutnat. Císařové z rodu Habsburků patřili k pevným oporám katolicismu. Ne tak česká šlechta. Vše vyvrcholilo defenestrací v roce 1618 a následnými vojenskými konflikty, které se všeobecně považují za začátek třicetileté války.

Do tohoto soukolí se zapletl i český intelektuál Kryštof Harant, který se jinak paradoxně snažil být po většinu života spíše zdrženlivý a rozhodně měl daleko k jakémukoliv radikalismu. Přesto jej po Bílé hoře přišli na jeho hrad Pecka zatknout. Nakonec patřil k těm, kteří za českou rebélii zaplatili hrdlem, ačkoliv on sám se vinen necítil a mezi strůjce stavovského povstání rozhodně nepatřil. 

Přítel Habsburků

Harantovi předci sídlili původně v západních Čechách. Kryštof sám se narodil na hradě Klenová a jeho rodina rozhodně nepatřila k nejurozenějším, nejbohatším či nejmocnějším. Ale talentovanému synkovi se dostalo dobrého vzdělání a dokonce jej poslali na zkušenou ke dvoru Ferdinanda Tyrolského.

Zde se jeho obzor radikálně rozšířil. Nejen, že se zde zřejmě díky kontaktu s předními hudebníky své doby vzdělával v umělecké oblasti, ale především získal ambice. Od této chvíle se už český mladík nespokojil jen tak s něčím. Začal toužit po funkcích, penězích, po společenském životě v nejvyšších kruzích i po vlastní slávě a uznání. Zajímavé je, že muž, který se v budoucnu Habsburkům postaví s nebývalou drzostí, začal jako jejich přítel a věrný služebník. Jím také po většinu života zůstal. 

Dobrodruh

Na kariéru si mladý Harant musel teprve počkat, a tak se jeho touha po životním naplnění vrhla směrem, který v jeho věku neudivuje ani dnes. Zatoužil cestovat a poznávat nové země. K rysům jeho povahy patřilo, že toto své předsevzetí naplňoval důsledně a bez ohledu na nebezpečí. Přestože měl už za sebou vojenskou účast ve válce proti Turkům, rozhodl se vypravit do zemí, které právě Turci a muslimové ovládali. Riskoval, že ho někdo z bývalých nepřátel pozná. Do svaté země putoval raději v převleku a navštívil místa všem křesťanům nejdražší. Nešlo mu ale jen o dobrodružství a o to poznat svět vezdější. 

Systematické cestování po biblických místech ukazuje na to, že Harant patřil mezi renesanční intelektuály, kteří oplývali všestranným nadáním. Vždyť si po celou cestu dělal podrobné poznámky a náčrtky a uvažoval o otázkách víry a odlišnosti mezi národy. Hnala jej stejná touha po vědění, jakou měl třeba Leonardo da Vinci, pracující na svých dílech či vynálezech. Pokud vám toto přirovnání přijde přehnané, máte pravdu. Přesto je na místě.

Harant měl totiž o sobě celoživotně vysoké mínění. To, že převyšuje své současníky či krajany, dával bez okolků najevo. Víme to především díky jeho cestopisu, v němž později zážitky z cest zachytil. A snad věřil i na cosi jako prozřetelnost, jak to lidé dělávají, když svůj talent začnou považovat za poslání. Pokud s ním má bůh či osud veliké plány, jistě přece nedopustí, aby zahynul dřív, než své dílo vykoná. I proto se Harant vrhal do odvážných podniků, ve kterých mu mnohokrát hrozila smrt. Tento povahový rys se mu později stal osudným. 

Tragédie a vzestup

Jak si Harant vedl v soukromém životě? Příliš štěstí ho nepotkalo. Jeho první žena Eva Černínová z Chudenic brzy zemřela a zůstaly po ní dvě malé děti. Neposedný cestovatel dal ovšem před domácím životem přednost výpravě do Svaté země. Když se šťastně vrátil a zdálo se, že nastane rodinná idylka, obě děti několik dní po sobě zemřely. Objevují se teorie, že to zavinil mor, jistě to ale nevíme. Harantovi se každopádně nic nestalo a navíc se před ním konečně otevřela lepší perspektiva. 

Během pobytu císaře Rudolfa II. v Plzni se dostal do těsné panovníkovy blízkosti. A dokonce se mu zřejmě na rozdíl od jiných podařilo prolomit ledy a získat důvěru podivínského císaře, který se jinak lidí stranil. Harant se staral o pokrmy jeho vladařské milosti. Do chuti melancholického vládce, který trpěl střídáním nálad, se jen tak někdo trefit nedokázal. Harant zřejmě ano, i když pravděpodobnějším se jeví, že za jeho úspěchem u dvora stála vzdělanost. Co ho mohlo s habsburským císařem spojovat víc než láska ke vědě a k poznání? Ovládal jazyky, procestoval svět a přečetl mnohem více knih, než jiní dvořané. Rudolf zřejmě uvítal společnost zajímavého diskutéra. Harantovi svítalo na dobré časy. Když mu chyběly peníze, pomohl sňatek. Přiženil se na Pecku, kterou si s ním dnes spojujeme a která se vedle Prahy stává od této chvíle hlavním dějištěm našeho příběhu.

Pod pantoflem

V osobním životě šlechtice žijícího před 400 lety se samozřejmě dostáváme na pole spekulací. Přesto se zdá, že v Barboře Škopkové ze Stropčic našel oporu. A dokonce jím také trochu vládla. Nová paní Harantová projevovala nadání starat se o finanční otázky rodiny. Měla i dostatečně silný žaludek na to, aby vedla o Pecku vleklé soudní spory s vlastními příbuznými. Možná i pod jejím vlivem psal Harant císaři ostré žádosti, v nichž se domáhal dlužných peněz za svoje služby. Rudolf se kupodivu nerozčílil a alespoň částečně dluh u svého dvořana zaplatil. 

Po smrti paní Barbory by se zdálo, že Harant se doma stane pánem. Vždyť tentokrát pojal choť o řadu let mladší – Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic. Jenže do života se mu naopak začala plést tchyně. Když zeť neuspěl, vložila se do vymáhání pohledávek u císaře sama. Harant si to zřejmě nechal líbit, protože tchyně oplývala opravdu mimořádným bohatstvím, které mu mělo po jejím skonu spadnout do klína. A taky že se dočkal. Konečně měl, co chtěl: majetek, vlivný úřad i uznání současníků. K tomu mu pomohlo jak vydání cestopisu, tak i hudební nadání. Coby skladatele jej muzikologové oceňují dodnes. Vynikal především značnou zručností při psaní vícehlasů. Renesanční všuměl zde jako by předznamenal barokní cítění a vkus. Kdo ví, čeho všeho by Harant dosáhl, kdyby jeho život nepřetla osudová politická srážka.

Životní obrat

Ve sporu o trůn zůstával Harant až do poslední chvíle na Rudolfově straně, dokonce i tehdy, kdy jej skoro všichni opustili. Na to, že by se stal českým hrdinou a nepřítelem Habsburků, to v té chvíli opravdu nevypadalo. Ale pomyslným kolem dějin nepootočil. Na trůn se dostal Matyáš. A ten nejen, že mířil ke střetu s českými stavy, ale také se zbavil Rudolfových úředníků. Vlivu pozbyl i Harant. A zde se dostáváme k jedné z nejzáludnějších otázek české historie. Co zapříčinilo Harantův obrat? Uražená ješitnost? Touha po další kariéře? Přesvědčení? 

Víme s jistotou jen to, že celoživotní katolík náhle přestoupil k protestantismu. A přijal funkci, po níž marně toužil už za Rudolfa – titul „prezident české komory“. Na svou počest vydal pamětní minci, na níž velikášsky zvěčnil sebe i svou rodinu. Cítil se být na vrcholu, ačkoliv prozřetelně právě nejednal. Velel dokonce dělostřelectvu během útoku českých vojsk na Vídeň. Tuhle drzost mu Habsburkové neodpustili. 

Musel zaplatit

Po Bílé hoře to šlo rychle. Haranta zatkli přímo na jeho hradě Pecka. Přijel si pro něj pluk Albrechta z Valdštejna. Tušil zatčený, že jde na smrt, nebo věřil, že se mu nemůže nic stát? Roli, kterou sehrál při útoku na Vídeň, se snažil před soudci zlehčovat. Hájil se také tím, že ve funkci se vždy choval ke katolíkům korektně a že v úřadě, který zastával, pouze plnil svoje povinnosti. Habsburkové však potřebovali vzbouřence exemplárně potrestat. A protože některé špičky povstání zmizely včas za hranicemi jako třeba Jindřich Matyáš z Thurnu, odnesl to Harant za ně.

TIP: Veliké theatrum v Městě pražském: Jak probíhala poprava 27 českých pánů? 

Než předstoupil před kata, projevil se jako uvědomělý evangelík a o totéž žádal rodinu. Možná už věděl, že nemá co ztratit. Když prohrál v reálném životě, bojoval aspoň o své místo v pantheonu českých dějin. Manželka ho každopádně neposlechla. I s dětmi rychle přestoupila zpět ke katolicismu. Tím ironie nekončila. Vzala si muže, který Haranta provázel na cestě do Svaté země – Heřmana Černína z Chudenic. To vše tři měsíce po popravě, jíž ostatně náhradník v loži nestálé Anny Salomeny osobně přihlížel. Tento společensky obratný a prozíravý muž si mimochodem celoživotně vedl v kariéře lépe než Harant. Lze soudit, že větší mírou talentu to rozhodně nebylo. Ale tak už to ve vysokých patrech politiky chodí...