Gustav na Veveří: Pohřeb švédského krále v katolické kapli způsobil pozdvižení

Opera Giuseppe Verdiho Maškarní ples z roku 1859 zachycuje dramatické okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III. (vládl 1771–1792), jehož následkům panovník 29. března 1792 podlehl. Po jeho trýznivé smrti se novým králem stal třináctiletý, nepříliš duchaplný, sentimentální a nekulturní syn Gustav IV. Adolf (vládl 1792–1809). Jako zanícený bigotní luterán označil otcovo zavraždění za důsledek mravního úpadku a bezbožnosti vyvolané osvícenci a revolucionáři. Po dosažení plnoletosti vládl v rámci „svatého“ boje proti revoluci despoticky a zavedl policejní systém.

Krkavčí otec

Stejně jako jeho manželka Frederika Dorotea, původem z jihoněmeckého Bádenska, nenáviděl i Gustav IV. Napoleona Bonaparta, kterého označil za jezdce z Apokalypsy, jemuž byl „dán věnec dobyvatele, aby vyjel a dobýval“. Přidal se k nepřátelům francouzského císaře a sám se postavil do čela špatně vycvičené a zanedbané armády.

Projevil se však jako neschopný velitel a diplomat. Ve válečném konfliktu s Rusy a Dány v letech 1808–1809 umírali jeho vojáci hladem a zimou, Finsko bylo ztraceno a ve vnitrozemí propukaly nepokoje. Dezorientovaný Gustav IV. nebyl schopen krizi zvládnout, zejména když jeho duševní rovnováhu narušovaly časté výbuchy zlosti, nedůvěřivost a exaltovanost. Důstojníci v něj přestali věřit a rozhodli se ho sesadit.

Dne 13. března 1809 v ranních hodinách byl jednatřicetiletý Gustav IV. Adolf zatčen, donucen abdikovat a vzdát se nároků na trůn i za svého jediného syna a dědice, devítiletého Gustava. Na Štědrý večer roku 1809 odplula královská rodina do exilu. Neradostný život vyhnance se podepsal na panovníkově manželství, jež se rozpadlo. Po rozvodu ponechal král výchovu syna Gustava a tří dcer manželce.

Spokojený syn

Bývalý švédský následník Gustav vyrostl v Bádensku, po studiu ve Skotsku cestoval po Evropě a oslňoval urozenou společnost svou duchaplností, vzdělaností a elegancí. Vstoupil do rakouské armády a přijal titul „princ Vasa“. Rok 1830 přinesl třicetiletému prominentovi mnoho radosti. Nejdříve koupil za 620 000 zlatých hrad a panství Veveří včetně obcí Říčany u Brna, Hvozdec, Komín, Bosonohy a Veverské Knínice (pro představu uveďme, že nádeník si ročně vydělal 100 zlatých), poté se princ oženil se svou sestřenicí, hudebně velmi nadanou princeznou Luisou Bádenskou. A na konci tohoto požehnaného roku získal jako zdatný, přičinlivý a disciplinovaný důstojník generálskou hodnost.

Šťastní novomanželé si užívali spokojeného života v blahobytu a luxusu. Od jara do podzimu pobývali na hradě Veveří, zbytek roku ve vídeňské rezidenci. Princ se o správu panství nestaral, ale vítal dobročinné aktivity své manželky a podporoval stavbu silnic, školy a cukrovaru. V roce 1832 se jim narodil syn Ludvík, který však po několika dnech zemřel.

Gustavova rodina byla protestantského augsburského vyznání, takže pohřeb maličkého prince způsobil na katolickém panství potíže. Truchlící rodiče si pro místo posledního spočinutí vyhlédli románsko-gotickou kapli Nanebevzetí Panny Marie v předhradí, pyšnící se obrazem Madony Veverské, připisované Mistru vyšebrodského oltáře. Farář nakonec svolil, aby ostatky vnuka švédského krále Gustava IV. Adolfa v kapli skutečně spočinuly, a Morava se tak vůbec poprvé stala pohřebním místem člena cizí královské rodiny. Připomeňme, že v té době příslušníci holštýnsko-gottorpského rodu sice ve Švédsku již nepanovali, ale udrželi se na trůnech Oldenburského velkovévodství a Ruského impéria. 

Protestanta nechceme

V únoru 1837 zemřel ve švýcarském městečku St. Gallen bývalý král Gustav IV. Adolf. České země navštívil ještě jako panovník, když v roce 1804 inkognito pobýval v Praze, Teplicích a Karlových Varech, nyní se měl na jejich území opět vrátit. Novou hlavou rodiny se totiž stal rakouský generál a vlastník panství Veveří, princ Gustav. Ten nechal otcovy ostatky převézt na Moravu s tím, že budou uloženy též do veverské kaple.

Jakmile ale představitelé brněnské diecéze zjistili, že by v posvátné půdě v kapli Nanebevzetí Panny Marie měly být pohřbeny také ostatky korunovaného luterána, spustili velký povyk. Argumentovali tím, že dle církevních zákonů by došlo ke znesvěcení božího stánku. Navíc se odvolávali na zákaz pohřbů v kostelích a jejich kryptách a tvrdili, že nejde o soukromou kapli majitelů panství. Do sporu se musel vložit krajský úřad, který rozhodl ve prospěch prince Gustava.

Dne 5. března 1837 byl bývalý švédský král Gustav IV. Adolf pohřben ve veverské kapli „na nepříliš čestném místě“ ve výklenku předsíně pod schody vedoucími na kůr. Katolická církev byla uklidněna tím, že rakev se nenacházela v hlavní lodi kaple a že se majitel panství zavázal postavit samostatnou hrobku. Jenže uplynul rok a po staveništi nebylo ani památky. Farář o tom hlásil: „V únoru bylo asi 8000 cihel na hrobku určených doveženo ke kapli, avšak zdá se, že vrchnosť nebude stavět nic. Viděl jsem několik plánů hotových u zdejšího zednického mistra, nebude však žádný z nich proveden.“

Preláti, kteří si nepřáli hrobku na bývalém hřbitově u kaple, dosáhli u úřadů nařízení, aby nebyla bezprostředně spojena s kaplí a měla vlastní vchod z pole. Současně ale rozkázaly: „Proti použití nepatrné plochy hřbitovní ku kryptě nelze však nesnází činiti.“

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

V roce 1843 správa panství informovala, že se princ vzdal práva stavit hrobku u kaple s tím, že si pro ni vyhlédl místo v lese u zámku. Jenže Gustav přišel na burze o spoustu peněz a v roce 1844 prodal panství Veveří bankéři řeckého původu baronu Georgovi Simonovi von Sinovi za 710 000 zlatých. O rok později, v březnu 1845, byly ostatky Gustava IV. Adolfa a prince Ludvíka vyzvednuty z veverské kaple a převezeny do rodinné hrobky v Oldenburgu. Tím přestala být Morava po osmi letech místem posledního spočinutí korunovaného panovníka. Pro úplnost dodejme, že ostatky otce, syna i vnuka se roku 1884 sešly k poslednímu odpočinku v hrobce stockholmského kostela Riddarholmskyrkan.