Fridrich Falcký v exilu: Pobělohorské osudy „Zimního krále“

Po pobělohorské porážce zamířil Fridrich do slezské Vratislavi. Zde se snažil zachraňovat, co se jen dalo. Saská vojska nicméně ve jménu císaře obsadila Horní a Dolní Lužici, a když začala Morava vyjednávat s Vídní, začali ohledně podpory uprchlého krále váhat i slezští stavové. V neblahé předzvěsti věcí příštích se Fridrich rozhodl radši uchýlit do Braniborska a nadobro opustil své království, aby se už nikdy nevrátil.

Od královské koruny ke klatbě

Císař vyhlásil nad uprchlíkem říšskou klatbu a pro královský pár již nebylo v Německu bezpečno. Nejbližší spolehlivé útočiště se jim naskýtalo v kalvinistickém Nizozemí – kromě věroučné spřízněnosti hlavně díky dynastickým kontaktům, Fridrichova matka totiž pocházela z oranžského rodu, jenž v Nizozemí vládl. Poté, co katolická vojska dobyla Falc a císař toto území i s kurfiřtským volebním hlasem přiřkl bavorskému vévodovi, proměnil se dočasný haagský exil v trvalé místo pobytu. Fridrich se vedle četných zábav věnoval svému oblíbenému lovu a občas zastal v rámci nizozemského zřízení nějakou ceremoniální funkci. Hned několikrát se navíc během probíhající třicetileté války pokoušel o naplnění svého českého nároku, leč bez valných úspěchů.

Poslední zadostiučinění

Právě během cestování po středoevropských bojištích se Fridrich nakazil vážnou chorobou, patrně tehdy rozšířenou morovou horečkou, na jejíž následky ve věku pouhých 36 let zemřel. Ještě předtím, několik měsíců před osudným onemocněním, se mu však přece jen dostalo částečného zadostiučinění. Mohl totiž po boku bojovného švédského krále Gustava Adolfa vstoupit do dobytého Mnichova, sídelního města vévody Maxmiliána Bavorského, muže, který jej připravil o rodovou Falc a v bitvě na Bílé hoře i o českou korunu.