Frida Kahlo a Diego Rivera: Dvě svatby, vášnivá láska i bolestné nevěry

Frida celý život snášela nepředstavitelné bolesti, které dost možná způsobily, že její obrazy bez ohledu na čas promlouvají nebývale sugestivně. „Celý můj svět prostupuje zlatozelená krajina tvých očí. Jsem prázdná, ty mě naplňuješ. Vesmír pro mne existuje v jediném pokoji, zde vychází z tebe a vrací se zpět do tebe.“

I po patnácti letech vztahu píše tato malířka svému Diegovi milostné dopisy, v nichž se vášeň násobí, místo aby uvadala. Oba umělci se vzájemně milovali, obdivovali a podporovali, ale nedovedli být trvale spolu. Intenzita jejich propojení nebyla závislá na prostoru ani času – přesto Fridiny obrazy prozrazují, že jí nejen bolest, ale i osamělost provázela celým životem. 

Krásná chromá milenka

Zamilují se do sebe, když je Fridě dvacet jedna a Diegovi o dvacet víc. Berou se na žádost Fridina otce, dochází mu peníze, je třeba, aby se o dceru postaral její movitý milenec. Seznamují se ale mnohem dříve, symbolicky zrovna když Diego pracuje na své úplně první nástěnné malbě: „Stojím na žebříku a maluji, když se za mnou zpoza sloupoví ozve ženský hlas. Otočím se, ale není nikoho vidět. Ženský hlas křičí: Diego, přichází k tobě Nahui. Nahui bylo jméno velmi talentované indiánské malířky. Tehdy jsem nezjistil, kdo na mě pokřikoval. Později si upamatuji, jak pracuji na fresce, v místnosti je se mnou také má první žena Lupe, a v tom vtrhá do dveří hlučná skupinka studentů. Je mezi nimi také dívka, může jí být tak dvanáct let. Postaví se ke mně a velmi zpříma se mi zahledí do očí a zeptá se, jestli se může dívat, jak maluji. Souhlasím. Dívka na mě upřeně hledí několik hodin.“ 

„Brzy se dovídám, že se tato dívka se jmenuje Frida Kahlo a že to byla ona, kdo na mne předtím zpoza sloupů povykoval, aniž by se ukázal. Tehdy jsem ale opravdu netušil, že se jednou stane mou ženou a osudovou láskou,“ píše ve svých pamětech Diego.

Život bez vzduchu a slunce

„Diego, slez, musím s tebou probrat něco důležitého,“ křičí Frida na buclatého malíře, opět když maluje fresku, ale o deset let později. „Otáčím se a spatřím štíhlou dívku s velmi jemnou, ale uhrančivou tváří. Na ramena jí padají dlouhé husté černá vlasy, nad očima se klenou silné oblouky tmavého obočí, které se stýkají přesně uprostřed kořene jejího nosu. Má vznešené, ale lehce pokřivené držení těla způsobené nehodou a množstvím operací, které prodělala od doby, co jsem ji spatřil poprvé.“  Tak si osudové setkání zaznamenal Diego do  deníku.

I přesto, jako moc Diego Fridu miluje, věrný jí být nedovede. Ostatně byl vždy pověstný nekonečnou nenasytností svých smyslů, jak ve vztahu k jídlu, tak ve vztahu k ženám. Ani velká láska ho v tom nezmění. Frida je však na rány osudu zvyklá. Po překonání dětské obrny ji srazila na kolena dopravní nehoda, která učinila bolest jejím denním chlebem. Frida prodělala asi třicet operací, přesto se lékařům nepodařilo dát její křehké tělo už nikdy plně do pořádku. Nedostatek čerstvého vzduchu, slunce a pohybu u ní způsobuje deprese, které Frida rozpouští nejen v slzách, ale v alkoholu, cigaretách a barvách... 

Svatba, rozvod, svatba, smrt

Rivera Fridu podvádí i s její vlastní sestrou, což malířku posléze inspiruje k románku s ruským komunistickým revolucionářem Lvem Trockým. Následuje odloučení, poté rozvod, Rivera takovou nevěru nedovede přenést přes srdce. S kýmkoliv jiným ano, ale s Trockým?

Frida se dlouho trápí, spí s muži i ženami, pije čím dál víc, ohrožuje své okolí zbraní a poté se dostává do vězení, odkud se s výrazně zhoršeným zdravotním stavem stěhuje k sestře. Tam ji přichází Rivera opět požádat o ruku. Co na to Frida? Souhlasí...

TIP: Osudové setkání: Z románku Dorothey Tanningové se stal vztah na celý život

Poslední léta stráví u Diega. Bolesti se stupňují, je třeba si píchat silné dávky morfia. Přesto se Frida dočká ještě jedné obrovské životní radosti. Na posteli se nechá převést na vernisáž své velké souborné výstavy. Brzy na to umírá. Při kremaci čeká její rodinu, přátele a příznivce děsivé překvapení. Výbuch v peci způsobí, že se Fridino mrtvé tělo v otevřené rakvi zvedá. Okolo hlavy hoří hustý věnec jejích vlasů jako děsivá svatozář. Tak a ne jinak se loučí velká mexická umělkyně se světem bolesti, vášně a utrpení...