Francouzský rozparovač: Vrah Joseph Vacher děsil Francii celé tři roky

Když se v roce 1893 podíval chirurg z nemocnice ve francouzském Bisanconu na pacienta, kterého právě dostal na stůl, viděl před sebou pouze další beznadějný případ. Dvě kulky vypálené z těsné blízkosti roztříštily muži spánek, jedna z nich zůstala nevratně vězet v lebce. Již to, že byl pacient stále naživu, byl vlastně malý zázrak. Stačilo, aby se kterákoliv ze střel vychýlila pouze o pár centimetrů a všechno mohlo být jinak. Byl by mrtev a dalších jedenáct lidí mohlo žít dál.

To ale tehdy ještě nikdo nemohl vědět. Muž se brzy po zákroku začal zázračně zotavovat. Nikdo z osazenstva nemocnice nemohl tušit, že se zanedlouho stane postrachem celé Francie a zanechá na její tváři nesmazatelný krvavý šrám.

Samotářský podivín

Joseph Vacher je již od malička jiný, než ostatní z jeho vrstevníků. Vznětlivá povaha, panovačnost a záliba v trápení zvířat ho rychle vyčleňují z kruhu ostatních. Ani rodiče si s ním nevědí rady. Ostatně, mají na starosti ještě dalších patnáct potomků. Rozhodnou se proto Josepha poslat do katolické školy proslulé tvrdou disciplínou.

Pro samotářského kluka se tam však situace nevyvíjí ideálně. Spolužáky je již po pár týdnech nařčen ze sexuálního obtěžování a musí školu opustit. Chvíli se protlouká na vlastní pěst, poté se rozhodne zkusit štěstí v armádě. Ani v té se však neprosadí. Poté, co si na důkaz své nespokojenosti s pomalým tempem povyšování podřízne krk, musí odejít definitivně. Nadřízení ho už tehdy popisují jako „psychicky labilního”.

Zhrzený a výbušný

Incident z vojny se ve světle následujících událostí ukáže být pouhou předehrou nadcházející tragédie. Vacherovo šílení však nakonec odstartuje až jeho nešťastná aféra se služkou jménem Louisa Barrand. S pohlednou dívkou se Joseph seznámí v době své vojenské služby. Okouzlí ho natolik, že ji po svém propuštění z armády vyhledá a požádá o ruku. Louisu ale, jak se ukáže, podivný mladík neokouzlil ani trochu. Jeho návrhu se pouze vysměje.

Zhrzený nápadník takové odmítnutí nestráví. Vytáhne proto pistoli a vypálí z ní do své vyvolené několik kulek. Poté obrací zbraň proti sobě. Louisa i Joseph se z utržených zranění jakoby zázrakem zotaví. Louisa naštěstí, Joseph spíš bohužel. Jeho zločin z vášně se pro něj totiž stává počátkem pádu do propasti šílenství. Propasti, na jejímž dně čeká gilotina.

Rozparovač útočí

Psychiatrická léčebna ve městě Dole se pak stane na rok Josephovým domovem. Hospitalizován s paranoií a halucinacemi se několikrát neúspěšně pokouší o útěk. Na svobodu je nakonec propuštěn hlavní branou. Diagnóza: zcela vyléčen. Jak se něco takového mohlo stát? Tuto otázku si nejspíš kladl Vacherův ošetřující lékař do konce svého života.

Krátce poté se totiž „zcela vyléčený“ Joseph vydává na svou krvavou křížovou výpravu napříč Francií. Jako tulák s brašnou, akordeonem a bílou kožešinovou čepicí brázdí kraj a črtá za sebou krvavou stopu lemovanou mrtvými těly. Ve vražedném amoku přepadává, podřezává a znásilňuje chlapce, dívky, muže i ženy. Znetvořená těla nechává ležet, aby je nacházeli náhodní kolemjdoucí. Ačkoliv za ním zůstává nevídaná spoušť, trvá nakonec celé tři roky, než ho konečně dopadnou.

Chladnokrevný lhář

Proč jej nezarazili dřív? Je neustále v pohybu a útočí na odlehlých místech. Policii ztěžuje pátrání i způsobem, jakým od sebe dokáže po dlouhé měsíce odvracet podezření. Jako poté, co zavraždí a na kousky rozřeže pasáka ovcí nedaleko Lyonu. Vacher se tehdy legitimuje strážníkovi na bicyklu, pátrajícímu v okolí po pachateli hrůzostrašného činu. Chladnokrevný rozparovač si nejdřív získá jeho důvěru tím, že mu předloží svůj průkaz armádního důstojníka. Poté jej nasměruje na falešnou stopu. Když se ho totiž policista zeptá, zda-li nezpozoroval v okolí podezřelá individua, je Vacher úslužnost sama. „Viděl jsem podezřelého muže běžet přes pole směrem na sever, asi míli odsud.“

Zatímco se policista žene za imaginárním vrahem, ten skutečný mu s klidem odkráčí přímo před nosem. Štěstěna stojí Vacherovi po boku ještě poměrně dlouho. Opustí ho až v roce 1897 v departmentu Ardèche. Žena pracující na poli vypadá jako snadný cíl. Jenže ona se dokáže překvapivě úspěšně bránit až do chvíle, než jí na pomoc přispěchají manžel a syn. Ti nakonec útočníka přemůžou, zneškodní a odevzdají policii. Ve vězení se Vacher přizná k jedenácti vraždám.

Gilotina úřaduje

Po zatčení se kolem Vachera rozpoutá divoký mediální kolotoč. Francouzské i světové deníky o něm informují na titulních stranách, porovnávají ho s anglickým Jackem Rozparovačem. Všechny ale zajímá hlavně jedno. Proč vlastně „Francouzský rozparovač“ vraždil? „Jsem anarchista a jsem proti společnosti bez ohledu na to, jaká forma vlády v ní existuje,“ nechává se slyšet sám masový vrah. Později, v průběhu soudního projednávání, však otočí a odvolává se na nepříčetnost.

Na jeho odsouzení se pak velkou měrou podepíše posudek doktora Lacassagneho, proslulého francouzského soudního lékaře. Ten několik měsíců zkoumá dostupné důkazy a rekonstruuje průběh vražd. Podle jeho analýzy se útočník k oběti vždy připlížil zezadu, jedním tahem jí podřízl krk, análně ji znásilnil, rozpitval a někdy i rozřezal na kusy. Takto metodicky a chladnokrevně si nemůže počínat nikdo, kdo by nebyl při smyslech, zní Lacassagnův závěr. Na základě tohoto posudku Vachera prohlašují za příčetného. Následuje rozsudek smrti. Poprava je vykonána 31. prosince 1898 stětím gilotinou. Joseph Vacher má tehdy pouze 29 let a k popravišti musí být dovlečen násilím.