Fascinující nechutnosti: Vášní Honorého Fragonarda byly preparace mrtvých těl

Honoré Fragonard se narodil roku 1732 v městečku Grasse, tehdy provoněném klimatem blízké Riviéry a také proslavenými parfumeriemi. Nedá se říci, že by už od dětství nějak vnitřně tíhnul k umění, byť jeho bratranec Jean-Honoré platil za uznávaného tvůrce barvotisků, leptů i tapet. Honoré se považoval spíše za praktika, a proto si se souhlasem rodičů vyvolil respektované povolání ranhojiče, profesně tedy spíše chirurga. Licenci k provozování této živnosti obdržel ve svých sedmadvaceti letech, a byť zrovna probíhala sedmiletá válka, nezdálo se, že by bylo práce a pacientů nazbyt. Proto vzal zavděk nabídkou stálého místa v Lyonu, na škole Clauda Bourgelata, jedné z vůbec prvních univerzit soustředících se výhradně na veterinární studia.

Vidět dovnitř

A tady se plně vyjevil první Fragonardův talent. Měl cit pro jemnou mechaniku, smysl pro věrnost detailu, hodinářskou přesnost a k tomu ruce šikovného chirurga. A protože zvířecí anatomie byla dosud nepříliš popsaným oborem, vytvářel tu pro potřeby nové vědy, profesorů i studentů, první názorné anatomické atlasy. Z kadáverů pitvaných zvířat odstranil skalpelem kůži, a pak sval po svalu rozkrýval tajemství jejich těl. Vše dopodrobna zakresloval a plně přitom zúročil postupy umělecké školy tzv. écorchés. Tak byly nazývány anatomické rozkresy těl, lidských i zvířecích, tvořených jen kostmi a svaly bez kůže. Fragonard sice nebyl žádný Leonardo da Vinci, ale šikovnost mu nechyběla.

Podobně zdařile se mu vedlo i při vytváření trvalých vzorků – preparátů. Vyjmul konkrétní zvířecí orgán, postižený například nějakou vadou nebo anomálií, a naložil jej do konzervačního činidla. Škoda jen, že se nedochovalo více podrobností o chemikáliích, v nichž tyto části těl maceroval. Fragonardova mysl totiž zjevně často těkala, počínal si nesystematicky a s poznámkami svého tvůrčího procesu se většinou neobtěžoval. Nebylo nic neobvyklého, že měl rozpracováno i několik desítek vzorků současně, každý rozpitvaný a rozebraný v trochu jiné fázi. Ano, v jeho kabinetu, osobním laboratoriu i pracovně to vypadalo a zapáchalo jako na jatkách za horkého letního dne. 

Ředitel 

Nejen kolegové a studenti proto sledovali jeho počínání s určitými rozpaky. Bylo to současně odpudivé a nechutné a zároveň fascinující. Fragonard například vytvořil kolekci zvířecích srdcí – od nepatrného rejska či veverky až po jelena a medvěda. Takovou „oživlou“ kapitolu anatomie prostě studenti veterinární medicíny potřebovali a zkrátka museli snést i výstřední chování tvůrce takové sbírky. Honoré si preparace, pitvy a prospekce sešlých těl vyloženě užíval. Doslova si s nimi hrál. A představený lyonské školy Claude Bourgelat se toho rozhodl využít. V roce 1765 zorganizoval pro platící veřejnost první přehlídku Fragonardových exponátů. Mělo to sice sloužit k propagaci veterinární medicíny, ale stala se z toho především šťavnatá senzace.

Výstavka způsobila nemalý rozruch a reputace „zvráceného“ Fragonarda se donesla až k uším Ludvíka XV. Ten by rád otevřel veterinární školu i v Paříži a proslaveného chirurga-veterináře by jmenoval jejím prvním profesorem a ředitelem. Slavná École nationale vétérinaire v roce 1766 skutečně vznikla a Fragonard tu pět let přednášel o anatomii.

Na ředitelském postu se ale dlouho neudržel. Jeho práce i výstřelky se zkrátka nesetkávaly s dostatečnou tolerancí. Zanedbával vlastní lekce a místo toho prováděl svými sbírkami bohaté měšťany lačné extrémních zážitků. Sbírky preparátů nijak nově neobohacoval, spíš využíval zázemí školy k tomu, aby vytvářel nejrůznější makabrózní výjevy a skulptury. A ty pak pod rukou prodával.

Nejlepší materiál

Přitom metody konzervace a plastinace écorchés, které Fragonard zkoušel, nepatřila k nejlevnějším. A jeho zaměstnavatelé z výsledku neměli pražádný profit. Exponáty přitom mohl vytvářet z vosku metodou moulage, tak jako kolegové v Německu. Fragonard ale zásadně preferoval mrtvá těla. Do sporu s vedením i s kolegy se opakovaně dostával kvůli svým hygienickým návykům a odpornému puchu linoucímu se z jeho kabinetu. 

Lidé na ulici se ho stranili. O jeho „pokusech“ se šeptaly hrůzné historky. „Je pravda, že kromě zvířat si ten zvrhlý nemrava hraje i s lidskými těly? Že jim snímá obličeje a nahrazuje je rozšklebenými zvířecími tvářemi? Dřív by takového neznaboha upálili a teď jej nechají přednášet historii přírodních vět a srovnávací biologii!“ Když jej po četných stížnostech v roce 1771 navštívila školní inspekce, důvodů k ukončení pracovního poměru našla víc než dost. 

Vyhnání šílence

Desetinohé jehně naložené v láku a neidentifikovatelné ostatky v pokročilém stupni rozkladu by nejspíš ještě prošly. Co mělo ale s veterinární vědou a anatomií společného „výjev“ dvou vypreparovaných makaků bez kůže, kteří se kamarádsky drží kolem ramen a společně nesou oříšek? Jak vyšinutá musela být mysl, když několik nedonošených lidských plodů vystavila jakoby ve vzájemném tanci? Nacházely se tu samozřejmě ryze „vědecké“ a názorné vzorky. Lebky a končetiny potažené svalovinou a protkané cévami a tepnami naplněnými barevným voskem. Ale většina exponátů měla čistě „umělecké“ ladění, vytvářené nejspíš s úmyslem vyděsit a šokovat. A nejhorší byl samozřejmě Jezdec Apokalypsy. 

Jezdec Apokalypsy inspirovaný dřevořezem Albrechta Dürera – do žil vstřikoval Fragonard modrý vosk, do tepen červený. (foto: Wikimedia Commons, Jebulon, CC0)

Torzo koně, na němž seděl lidský jezdec, obklopovala nemluvňata coby zpodobnění poletujících andělských cherubů. Všechna těla byla samozřejmě stažená z kůže. Šlo vlastně o trojrozměrné tvárnění obrazu Albrechta Dürera – ovšem v naprosto nepřístojné a nevhodné podobě. Podobných nechutností se v kabinetu Honorého Fragonarda nacházelo na pět stovek. Není úplně jisté, jaká slova tehdy padla, ale pravděpodobně bylo „umělci“ vytknuto, že úctyhodná vzdělávací instituce není žádným pokleslým panoptikem. Často citována bývá informace, že z veterinárního ústavu Fragonarda vyhnali s nálepkou: „Naprostý šílenec.“

Věda a umění

Honoré Fragonard byl tedy vyštván z akademického světa, ale na vědu, tedy to, co za ni ve svém osobitém podání považoval, rozhodně nezanevřel. Dál na soukromé bázi produkoval extrémní výjevy z nejrůznějších ostatků – především pro movitou klientelu z řad aristokracie. Práci si užíval – ať už šlo o milovanou kočičku paní hraběnky nebo létající opici do pánského klubu. Pověsti podivína se sice nezbavil, ale stále častěji se o něm hovořilo už jen jako o extravagantním umělci. A protože nové směry a odvážné vize táhly, v roce 1793 jej jmenovali do Národní rady pro umění – spolu s jeho slavnějším bratrancem.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Plány měl velké, ale slávy umělce si naplno neužil. Umřel už v dubnu 1799. Z mnohovýznamových trojrozměrných écorchés, jež za život vytvořil přes sedm stovek, přežila do současnosti jen hrstka. Badatel, umělec, nebo šílenec? Honoré Fragonard měl v sobě nejspíš od každého pořádnou porci.