Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku (2)

Filmografie režiséra Martina Friče (1902–1968) je unikátní nejen co do množství snímků. Jen málokdo totiž dokázal lépe „ukočírovat” svérázné a osobité herce, ať už šlo o Oldřicha Nového, Huga Haase nebo Vlastu Buriana. Z těchto hvězd dokázal dostat vždy to nejlepší, ale současně je držet při zemi, a sice díky způsobu vedení i dramaturgii, která jejich kreativitě dávala opěrné body i hranice.

Předchozí část: Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku (1)

Voskovec a Werich začali s Fričem spolupracovat už při psaní scénáře nového filmu, který dostal název Hej-rup! (1934). Přizvali též zkušeného scénáristu a režiséra Václava Wassermana (1898–1967), přičemž jejich uskupení Formen (dle anglického four men), jak si říkali, vtisklo snímku řád. Výsledek dokázal spojit angažovanost známou z Osvobozeného divadla s rozvernou lehkostí grotesek i dadaistických hříček. Uměl vzbudit celou škálu emocí, aniž by se rozpadal nebo působil příliš křečovitě.

Do Hej-rup! se sice z dnešního pohledu promítla až přílišná „plakátovost” zpracování tématu nezaměstnanosti, na poměry tehdejší kinematografie však šlo o počin smělý. Možná díky komediálnímu žánru, možná díky schopnostem V+W je film odvážný a burcující, přesto zároveň sociálně citlivý a lidský. Tentokrát má pevnou dramaturgii a kvalitu výstavby demonstruje už samotná expozice, představení obou hlavních postav a propojení jejich linií. Nadto snímek obsahuje tolik famózních scén (například z noclehárny nebo stříhání živého plotu), že se mu dají odpustit i ona ideologicky zabarvená zjednodušení, korunovaná zlotřilým podnikatelem Wurstem, spíše křečovitou karikaturou, nežli adekvátním antagonistou příběhu. 

Živit se filmem?

Hej-rup! zaznamenal velký úspěch a Voskovec s Werichem znovu zvažovali odchod z jeviště. Vrhli se do přípravy filmu z exotického prostředí, v němž měli vytvořit postavy Robinsona a Pátka, a také koprodukčního snímku Dobrý kumpán Golem, který by režíroval Julien Duvivier, jenž se později prosadil v Hollywoodu. Vysněné filmové projekty skutečně dvojici V+W vyvedly z divadla. A to doslova. V roce 1935 se vzdali prostor v paláci U Nováků, do nichž se nastěhoval Antonín Fencl s operetou, a Osvobozené divadlo, tak jako ho diváci znali, na čas zaniklo.

Fakt, že nešlo o rozumné rozhodnutí, si autorská dvojice uvědomila celkem záhy. Sliby filmových producentů totiž začaly rychle blednout, Duvivier sice film o Golemovi natočil, ale na Barrandově a obešel se při tom bez Voskovce a Wericha. Navíc ve společnosti podle vlivných umělců a intelektuálů Vladislava Vančury či Karla Čapka začal scházet kritický hlas a inteligentní ostrá satira Osvobozeného divadla.

V+W proto pomyslně zatáhli za brzdu, přehodnotili své záměry a k divadlu se vrátili. Našli si nové prostory v divadle Rokoko, které se nacházelo nedaleko paláce U Nováků, a pro sezonu 1935/36 přejmenovali soubor na Spoutané divadlo. Nový název reflektoval depresivní atmosféru velké hospodářské krize a vyhrocených konfliktů mezi pravicí a levicí a také horší technické i ekonomické zázemí mnohem menšího sálu v Rokoku.

Svět v krizi

Politika a významné úspěchy dalších her však V+W přivedly do světa kinematografie ještě jednou. Přípravy filmu Svět patří nám se sice museli obejít bez Wassermana, ale zbylé trio V+W+F doplnil inspicient Osvobozeného divadla Karel Steklý (1903–1987), který si zahrál inspicienta v Pudru a benzínu. Také tentokrát tvůrci vycházeli z divadelních představení, především ze hry Rub a líc, která v závěru roku 1936 spojila sociální otázku s politickým bojem. Konflikty mezi bídně ohodnocenými manuálně pracujícími a jejich zaměstnavateli v časech krize kapitalismu V+W doplnili o téma boje proti fašismu. Výsledek byl ještě angažovanější než v případě Hej-rup!. Filmaři se nebáli tnout do živého, aniž by se vzdali práce s „béčkovými” žánry a vpravdě absurdního humoru. Mac Frič navíc nechal snímat prostředí v duchu německého expresionismu a kameraman Otto Heller, který o rok později natočil i další protifašistický film, Haasovu Bílou nemoc, proto musel pracovat s ostrým svícením a vrhaným stínem. 

Na Svět patří nám se můžete dívat jako na další z děl V+W a upřímně se bavit třeba při scénce s ručními granáty, mylně pokládanými za konzervy s kroupami, když označení německého koncernu Krupp Essen hlavní protagonisté mylně přeloží jako „kroupy jísti“. Tyto a další eskapády odkazovaly na Chaplinovu Moderní dobu (1936) a dost možná ji v lecčems i překonávaly. Jde ale též o film, který si výrazovými prostředky a až troufalým smíšením humoru s bojem proti sociálním nerovnostem a nebezpečí nacismu nezadá s předními tituly tehdejší světové kinematografie. Frič držel režisérské otěže naprosto suverénně a V+W zase o stupínek výš posunuly hereckou polohu, která jim začala fungovat v Hej-rup!. 

TIP: Jiří Voskovec: komik s nelehkým osudem

Další film už spolu V+W nikdy nenatočili, avšak Jiří Voskovec během dlouhého života v emigraci ve Spojených státech i Jan Werich v komunistickém Československu stáli před kamerami ještě mnohokrát. Mohlo by se zdát, že čtyři filmy jsou málo na to, aby se v záplavě filmové produkce neztratily. Opak je pravdou. Přes všechny zmíněné omyly a nedotažené věci patří každý ze snímků nesmazatelně do historie české kinematografie. Tvůrčí duo V+W bylo rozpustilé, troufalé i kritické, a když své síly spojili s fenomenálním Martinem Fričem, dokázali s filmovým médiem pracovat takřka mistrovsky.