Fantom moravských archivů: Proč se Antonín Boček rozhodl padělat listiny?

Pokud se začteme do některého z přehledů národních dějin, získáme záhy pocit, že vlastně čteme historii Prahy. Morava většinou vykoukne díky přívlastku „Velká“ a faktu, že zde byl nějaký ten markrabě, ale dále se objevuje, jako by šlo o nějaký daleký orient.

Jedním z počinů, které měly tento stav změnit, byl monstrózní projekt s názvem Moravský diplomatář, který vycházel mezi léty 1836 a 1903. Jde o svod moravských pramenů v plném znění, které jsou díky tomu přístupné každému čtenáři. Dílo má 15 svazků a je dovedeno až k roku 1411. Jenže, není všechno zlato, co se třpytí. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae je totiž plný padělků, jež pochází přímo z dílny jeho hlavního tvůrce Antonína Bočka (1802–1847). Proč tento historik znehodnocoval vlastní dílo? Důvodů je hned několik.

Padělatel s dobrým srdcem?

V 19. století se mladý český národ postupně snažil o emancipaci a bylo nutné vyzdvihnout jeho význam a slavnou minulost. Politická situace si to jednoznačně žádala i za tu cenu, že by se dějinám mělo trošku pomoci. Musíme si uvědomit, že šlo o dobu, kdy bylo padělání téměř veřejným zvykem. Kustod Václav Hanka (1791–1861) neváhal dobarvovat středověké iluminace, aby byly hezčí. Josef Mocker (1835– 1899) postavil nový a správnější Karlštejn, aniž by se nechal znervóznit původním charakterem stavby, a tak podobně. Doba byla taková. A právě v kontextu řečeného se objevuje náš falzátor, který doplňuje listiny tam, kde je přesvědčen, že se nedochovaly.

Lesk měla Moravě dodat třeba rozsáhlá činnost chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu neboli templářů. Tento výběr samozřejmě není náhodný, vždyť celá řada zdejších pověstí řád zmiňuje. Například na hradě Veveří má být ukryt jejich poklad s dvanácti stříbrnými sochami apoštolů v životní velikosti a s Kristem z ryzího zlata. Někteří templáři na Moravě prokazatelně vlastnili pozemky, ale toto suché konstatování má do romantického rozmachu zatraceně daleko. Boček toužil po obsáhlém listinném materiálu, který by jasně dokázal jejich působnost, i když by ho měl sám vyrobit.

Jiné důvody pramení z hlubin padělatelovy složité povahy. Falzátor pracoval jako vychovatel v rodině Mitrovských (hrabě mu pak v mnohém nesmírně pomohl), stal se profesorem českého jazyka a literatury na stavovské akademii v Olomouci a získal hodnost moravského stavovského historiografa a archiváře. Charakter jeho práce však plynule směšoval vědecké bádání s téměř fantaskními prvky a to navzdory tomu, že v dané době již existovala skutečná vědecká škola, která učila kriticky myslet.

Boček tedy v podstatě nebyl historikem v dnešním smyslu slova, avšak uchovával si pevné přesvědčení o svých mimořádných kvalitách a měl za to, že se mu nedostává adekvátní pozornosti. Navíc potřeboval uspokojit svého urozeného zastánce, který toužil po velké syntéze moravských dějin. Aby zůstával spokojen, potřeboval mu v pravidelných intervalech dokládat nové a nové objevy a „nacházet“ vlastní padělky se jevilo samozřejmě jako nepoměrně snazší.

Jak se dělá historie

A tak Antonín tvořil. Falšoval zlomky kronik, klášterní anály a listiny. Využíval k tomu rozsáhlé obraty z existujících dokumentů nebo si jen bohapustě vymýšlel. Postupně tak budoval obrovitý kolos, který však stál na křehoučkých hliněných nohách.

Přišel například se senzačním tvrzením, že templáři byli na Moravě už v roce 1235 a že má pramen, který to dokazuje. Nezačlenil ho však do svého diplomatáře. Jindy zase tvrdil, že si jistý dokument půjčil v Olomouci, kde však nic podobného neměli. Situaci mu neusnadnil ani zvyk krást listiny a odnášet je v tajných kapsách svého pláště, který vedl až k tomu, že mu některé archivy odmítly půjčovat originály k opisování. 

TIP: Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad?

To však neznamená, že šlo o nějakou podivnou polokomickou figurku lokálního charakteru. Naopak. Boček si získal také důvěru Františka Palackého (1798–1876), se kterým se domluvil na oboustranné spolupráci. Otce národa nadchly zejména zlomky z jistého olomouckého kodexu, které prý objevil profesor Josef Vratislav Monse (1733–1793). Plný radosti je použil ve svém díle, aniž by měl byť jen stín podezření, že se jedná o podvrhy.

Sémě nedůvěry bylo zaseto až ve chvíli, kdy Boček opakovaně odmítal vydat prameny z doby po smrti krále Přemysla Otakara II., ať se jich Palacký domáhal sebevíc. Důvodem této neochoty samozřejmě bylo, že v je ještě moravský padělatel neměl hotové. Palacký začal ztrácet trpělivost. Nejprve apeloval pomocí Časopisu Českého musea, kde veřejně vyzval k vydání pramenů. Když to nepomohlo, veřejně Bočka obžaloval z falšování. Sám pak nevydal připravený Český diplomatář, protože se obával, že je zaplevelený padělky.

Nečekaný konec

Dramatická situace neměla postupné vyústění. Správná filmová postava totiž musí odejít nenadále a přesně to se Bočkovi povedlo. V zimě roku 1847 zakopl doma na schodech a zlomil si nohu. Banální zranění se dramaticky zkomplikovalo a vyústilo až v záchvat mrtvice (diagnóza však není jistá). Antonín Boček zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech, aniž by stihl zahladit stopy své činnosti. Na některých listinách tak zůstala znamení, jimiž si svá falza označoval, a která napomohla jeho definitivnímu odhalení.