Exotická kořist Plzeňanů: Jak se dostal velbloud do městského znaku?

Počátky erbovních pověstí spadají do 15. nebo 16. století, kdy se prosazovalo výsadní právo panovníka udílet a polepšovat erby, jež nahrazovalo původní praxi prostého osvojování erbů jejich držiteli. Šlechtici nebo města, která se nemohla pochlubit starší erbovní listinou, si tak často vytvořila pověst, s jejíž pomocí dokládala starobylost svého erbu, a pokud možno i jeho udělení některým z českých či římských králů. Tehdy také vzniklo několik vyprávění o minulosti plzeňského znaku.

Asi nejznámější z nich pochází z pera katolického preláta a humanistického učence Hilaria Litoměřického, který roku 1467 v katolické Plzni při příležitosti 33. výročí osvobození města z husitského obležení pronesl slavnostní kázání. Hilarius v něm sice hovořil o minulosti, avšak mířilo především k současnosti. Roku 1467 totiž vrcholil konflikt husitského krále Jiřího z Poděbrad s katolickou církví. V této situaci chtěl Hilarius posílit katolickou identitu Plzeňanů a povzbudit je v odboji proti panovníkovi kališnické konfese.

Symbol vítězství

Ve svém kázání Hilarius neopomněl zmínit osud velblouda, který byl jedním ze symbolů plzeňského vítězství nad husity. Velbloud přišel do vojenského ležení před Plzní spolu se sirotčím vojskem pod velením Jana Čapka ze Sán, které se právě vrátilo z tažení k Baltu. Sirotci si exotického zvířete považovali, a tak těžce nesli, když se ho obráncům města podařilo při jednom z výpadů ukořistit. Husité prý za velblouda nabídli vysoké výkupné 50 kop pražských grošů, a pak dokonce i významného zajatce, kterého si cenili na 200 kop, ale Plzeňští obojí odmítli. Když se nakonec dokázali obyvatelé Plzně polním vojskům ubránit, měl je císař Zikmund odměnit mimo jiné tím, že jim do městského znaku, ve kterém dosud měli pouze chrtici, přidal právě velblouda.

Na první pohled Hilariovo vyprávění o velbloudovi velmi připomíná žánr erbovních pověstí, avšak má reálný základ. Jednak by si Hilarius příhodu stěží mohl vymyslet, když ji ve svém kázání přednesl mnohým pamětníkům události, jednak ji zaznamenali i další současníci.

TIP: Krásně smyšlené dějiny: Hájkova Kronika česká je plná výmyslů

V utrakvistickém prostředí to byl především autor jedné z verzí Starých letopisů českých, v katolickém pak španělský učenec Jan ze Segovie, autor kroniky basilejského koncilu. Janovo vyprávění dokládá, že zpráva o ukořistění sirotčího velblouda Plzeňskými došla až na koncil do Basileje. Oproti Hilariovi koncilní kronikář navíc uvádí, že velblouda Janu Čapkovi daroval polský král Vladislav II. Jagello, který se mu tím odměnil za vojenskou pomoc proti řádu německých rytířů v Prusku. Čapek si prý zvířete velmi cenil, a proto po jeho ukořistění nechal useknout ruce dvěma plzeňským zajatcům. Plzeňští se obdobně pomstili na třech zajatcích husitských. Nelze vyloučit, že i tento brutální detail se zakládá na pravdě – do Hilariova kázání by se samozřejmě nehodil, a tak jej nahradila poznámka o výkupném.

Mimo další kronikářské zmínky je potřeba uvést ještě jednu soudobou úřední zprávu, která pochází přímo z roku 1434. Jedná se o oficiální dopis norimberské městské rady adresovaný radě města Plzně. Norimberští v něm děkují za neobvyklý dar, který měl vyjádřit vděčnost Plzeňanů za pomoc v boji proti husitům – velblouda. V norimberských městských účtech je pak zanesen i finanční dar plzeňskému služebníkovi, který zvíře do Norimberku přivedl.

Z rozhodnutí císaře?

Osudy plzeňského velblouda můžeme tedy poměrně přesně rekonstruovat z několika nezávislých zdrojů. Jak tomu ale bylo s polepšením plzeňského erbu císařem Zikmundem, o kterém se vedle Hilaria Litoměřického zmiňují ještě Staré letopisy české, a pak několik kronikářů 16. století?

Pro vládu Zikmunda Lucemburského je typický výrazný nárůst počtu panovnických erbovních listin, ze kterých se dodnes zachovala jen část. Jenže v Plzni, kde byla městská privilegia v minulosti uschována ve věži kostela sv. Bartoloměje a přečkala zde všechny války a živelné pohromy, se žádná erbovní listina nenachází a není evidována ani v nejstarších soupisech plzeňských privilegií. Mezi plzeňskými privilegii je přitom dodnes uloženo významné privilegium císaře Zikmunda z roku 1434, které představovalo hlavní odměnu za vytrvalost Plzeňanů při husitském obležení a městu přiznalo daňovou a celní svobodu v celé Svaté říši římské.

Jak si absenci Zikmundova znakového privilegia vysvětlit? Možnost, že taková listina existovala, ale ještě v 15. století se ztratila, je vzhledem k dobrému dochování ostatních městských listin málo pravděpodobná. Je tedy část kronikářských zpráv, která hovoří o polepšení plzeňského znaku císařem Zikmundem, vymyšlená? Anebo Zikmund v rozporu se svou praxí polepšil plzeňský erb pouze ústním rozhodnutím?

TIP: Stříbrný kůň z Milána: Jak přišli páni z Pardubic ke svému erbu?

Posledně uvedená varianta se jeví jako nejpravděpodobnější, i když to sotva bylo Zikmundovým záměrem. Je možné, že Zikmund v září 1434 při jednání s vyslanci města Plzně souhlasil s tím, že Plzeňany za jejich vytrvalost odmění zmíněnou daňovou a celní svobodou a také polepšením městského znaku o figuru velblouda. Když pak ale vyslanci jednali s úředníky císařské kanceláře o expedici příslušných listin, nechali si nakonec vystavit jen uvedené hospodářské privilegium pod zlatou bulou a od vyhotovení nákladného znakového privilegia, kde by bylo kromě poplatků kanceláři potřeba platit ještě iluminátorovi za barevné vyobrazení znaku, raději upustili. Přesto Plzeň začala polepšený erb užívat a budovat ústní tradici o tom, že jej městu polepšil císař Zikmund.