Emil Holub: Největší z českých cestovatelů

Emil Holub se stal hrdinou hned několika románů a v roce 1952 byl o něm natočen film Velké dobrodružství s Otomarem Krejčou v hlavní roli. S českým cestovatelem se ostatně na filmovém plátně setkal i „nejslavnější Čech vůbec“. V podání Jiřího Zahajského se totiž Holub objevil ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, doprovázen slavnou větou své filmové manželky: „Doma bude. Už se narajzoval dost.“

Český lékař v Africe

Budoucí cestovatel byl pokřtěn jako Emilian Carl Johann. Pokud bychom chtěli navštívit jeho rodný dům, máme smůlu. Narodil se 7. října 1847 ve východočeských Holicích jako syn místního lékaře Františka Holuba a Anny rozené Ebrtové, a to ve služebním bytě v budově místní radnice, jež byla (i s Holubovou pamětní síní) zničena na konci druhé světové války.

Roku 1857 se rodina přestěhovala do severočeského Pátku nad Ohří. Už tenkrát si malý Emil dělal rozsáhlé, zejména paleontologické a botanické sbírky. Střední školy měl německé, gymnázium studoval v Praze na Malé Straně a později v Žatci, v obou případech s nevalným úspěchem. Maturitu ale nakonec roku 1866 složil. Na otcovo přání pokračoval studiem medicíny na pražské, tehdy ještě nerozdělené univerzitě, a v únoru 1872 získal doktorát medicíny. Dům v Nerudově ulici, kde tehdy bydlel, je od roku 1907 označen pamětní deskou. 

Od mládí mu byl největším vzorem anglický cestovatel a misionář David Livingstone, jehož cestopisy doslova hltal – prvně je přečetl ve třinácti letech. Brzy po studiích se proto rozhodl vycestovat do jižní Afriky. Objevil se tam v červenci 1872 po měsíční plavbě, během níž ho velmi trápila mořská nemoc. Peníze na cestu mu poskytla kromě jiných holická záložna, která přispěla sumou 300 zlatých, a také mecenáš cestovatelů Vojta Náprstek.

Aby se Holub na černém kontinentu uživil, zřídil si s pomocí konzula Adlera lékařskou praxi – nejprve v Port Elisabeth, koncem srpna pak ve městě Dutoitspan v Transvaalu nedaleko Kimberley, v oblasti těžby diamantů. Zpočátku mu pomáhal krajan Čeněk Paclt, po nějaké době se ale nepohodli a Holub se vydal vlastní cestou.

První expedice

Na dalekém jihu Holub rozhodně neměl v úmyslu zůstat jen lékařem mezi zlatokopy, chtěl se vydat na objevitelské výpravy. V březnu 1873 proto s volským potahem zamířil na krátkou „přípravnou expedici“ do Transvaalu, kde prošel městy Christiana a Bloemhof do Potchefstroomu a navrátil se zpět.

Na druhé výpravě v listopadu 1873 (už na koni, potah se neosvědčil) zamířil na sever, do oblastí na okraji pouště Kalahari na území dnešní Botswany, k hornímu toku řeky Limpopo a do Šošongu. Tam se v únoru 1874 obrátil nazpátek a 7. dubna se vrátil do Dutoitspanu s početnými sběratelskými zisky a s novými znalostmi o skutečné podobě těchto krajů.

Cestou opravil a doplnil dosud existující mapy regionu, ale zejména zkoumal a sbíral rytiny zhotovené na skalách a na kamenech v dávné minulosti nejstaršími obyvateli jižní části černého kontinentu – Sany neboli Křováky. Některé z nálezů poslal v rámci celkem dvaceti beden exponátů do Prahy Vojtovi Náprstkovi, který z nich v listopadu 1874 uspořádal výstavu na Staroměstské radnici. Právě zde dostala česká veřejnost první příležitost k seznámení s Holubovou objevitelskou činností.

Český lékař mezitím v jižní Africe zbohatl „díky“ epidemii osypek a v březnu 1875 se znovu vypravil za poznáním afrického vnitrozemí. Z Dutoitspanu šel do Christiany a odtud opět do Šošongu, který znal už z předešlé cesty. Údolím Luaby se dostal do solné jezerní pánve. Pokračoval severně k řece Čobe a k jejímu soutoku s veletokem Zambezi, kam došel 9. srpna 1875. Zastavil se v obchodní stanici Panda-ma-Tenka (v dnešním severním Zimbabwe) a také v osadě Šešeke, kde sídlil vládce jménem Sepopo. Právě na jeho radu se český cestovatel naučil aspoň několik set slov v domorodém jazyce.

Poté český cestovatel odbočil k Viktoriiným vodopádům, a než se vrátil zpět do Šešeke, důkladně je zmapoval. Ačkoliv onemocněl malárií, na počátku prosince vyrazil proti proudu Zambezi. Ztroskotání jednoho z člunů se sbírkami a zásobami, k němuž došlo po několika dnech cesty, ale odvedlo Holuba od původního plánu, jímž bylo dosažení pobřeží Atlantiku. 

Cestovatelův triumf 

Přibližně stejnou cestou, jakou přišel, se Holub počátkem následujícího roku vracel ze Šešeke zpátky k jihu. Od dubna do června se léčil v misionářské stanici v Šošongu a teprve 26. listopadu 1876 se po jedenadvaceti měsících objevil nazpět v oblasti těžby diamantů. Zde, v divadle Varieties v Kimberley, uspořádal vřele přijatou, ale finančně nijak zvlášť úspěšnou výstavu. Rozhodl se tehdy k cestě zpět do Čech, ale než se mu podařilo získat finance na cestu, musel si ještě skoro tři roky vydělávat jako lékař mezi dobrodruhy hledajícími nerostné bohatství.

Teprve 5. srpna 1879 mohl Emil Holub nastoupit na loď German, která ho odvezla zpět do Evropy. Vezl s sebou bečuánskou dívku Bellu a asi padesát beden sbírek. Návrat na starý kontinent se proměnil téměř v triumf. V Praze na Střeleckém ostrově a ve vídeňském Prateru uspořádal úspěšné výstavy, na nichž představoval své africké „úlovky“. Výdělečné bylo i vydání dvoudílného cestopisu Sedm let v Jižní Africe (1880–1881), který vyšel souběžně německy i česky. Protože největší český cestovatel po letech pobytu v cizině příliš dobře neovládal svou mateřštinu (jakkoli s rodiči po celou dobu korespondoval česky), české zpracování provedl tehdejší středoškolský suplent a pozdější významný geograf Jindřich Metelka.

S africkými zážitky seznamoval Holub veřejnost na početných přednáškách nejen v rodné zemi, ale i v Německu či v Anglii. Zároveň se dále teoreticky vzdělával v geografii a dalších oborech. Služeb českého cestovatele chtěl využít belgický král Leopold, budující koloniální říši v Kongu, ale Holub jeho nabídku zdvořile odmítl.

Rakousko-uherská výprava

Na Dušičky roku 1883 se Holub ve Vídni oženil s teprve osmnáctiletou Rosou Hofovou (v českých textech je obvykle užíváno jméno Růžena). Předtím opustil svou snoubenku Bertu Novákovou, dceru pražského zlatníka, která na něj zamilovaná čekala celých sedm let a ještě při pražské výstavě se starala o jeho peníze.

V listopadu 1883 se Emil Holub oženil s osmnáctiletou dívkou Rosou (Růženou) Hofovou. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Hned tři týdny po sňatku, koncem listopadu 1883, se Holub vydal na druhou cestu do Afriky. Tato jeho výprava se konala s podporou císařského dvora ve Vídni a byla přísně „c. a k.“. Při výběru svých spolupracovníků Holub hleděl více na jejich národnostní původ než na jejich schopnosti. Proto byli ve výpravě Češi (Josef Špilar a vídeňský Čech Karel Bukač), Moravan (Antonín Halouzek z Rajhradu), dva Rakušané (Osvald Söllner a Ignaz Leeb) a jeden Maďar (János Fekete). Expedice se zúčastnila i Holubova mladičká manželka. Mezi průvodci ovšem nebyl (pravděpodobně úmyslně) nikdo, kdo by měl výraznější vědecké ambice nebo odborné vzdělání.

Rakousko-uherská africká výprava, jak zněl její oficiální název, přistála v prosinci 1883 v Kapském Městě s cílem projít černý kontinent od jihu na sever. Kdyby to nešlo, mimo jiné kvůli probíhajícímu Mahdího povstání v Súdánu, měl Holub záložní plán v podobě zkrácené cesty z oblasti Velkých jezer k východoafrickému pobřeží. Britské koloniální úřady ovšem vůči výpravě vystupovaly s neuvěřitelnou a zřejmě záměrnou byrokracií. Kromě jiného musel Holub zaplatit clo za vybavení expedice a sešlo také z přislíbené bezplatné dopravy po místních železnicích. 

Malárie a nepřátelé

V září 1884 se výprava dostala na diamantová pole v Transvaalu a teprve po dalším roce, mimo jiné kvůli nemocem tažného skotu, dosáhla osady Panda-ma-tenka. Tady se Holub rozhodl k více než 200 kilometrů dlouhé odbočce k Viktoriiným vodopádům, kde setrval pět týdnů, zjevně nadšený africkou přírodou, ale i touhou ukázat manželce jedinečné místo svých dřívějších výzkumů.

Cestu komplikovaly i politické události, neboť král Sepopo zemřel a v jeho zemi, kterou chtěl Holub projít, zuřila občanská válka. Po návratu na sklonku roku 1885 navíc museli zůstat dalšího půl roku v Panda-ma-tence. Všechny účastníky postihla malárie, na kterou zemřeli Špilar a Bukač, jejichž hroby jsou na místě dosud zachovány. Nemocí oslabený Halouzek se vrátil s dosavadními sběry do jižní Afriky. Neúměrné zpomalení výpravy bylo zřejmé – tímto tempem by průzkumník zamýšlenou cestu Afrikou dokončil až téměř za 20 let.

Na další cestu na sever se Holub vydal až 24. května 1886. Počátkem června překročil při ústí řeky Čobe Zambezi a dále mířil k severu, podél řeky Luenge (v dnešní Zambii). Pohyboval se v oblasti, která už byla Evropanům v hrubých rysech známa, ale vědeckému popsání dosud unikala.

K obávaným domorodým Mašukulumbům, tedy kmenům Ila, se expedice dostala až v polovině července 1886. Cestou si museli najmout nespolehlivé nosiče z místních kmenů, kteří jim dokonce několikrát vykradli zavazadla. Holub se usadil v osadě Bosango-Kasenda a mapoval okolní pohoří, jež pojmenoval podle svého císaře Františka Josefa I. a která byste v dnešních mapách nalezli pod názvem Bulala Hills. Jenže již 2. srpna 1886 nalezli při návratu z průzkumné cesty u osady Galulonga vypleněné tábořiště a v něm smrtelně raněného Osvalda Söllnera. Ostatní členové výpravy se zachránili jen střelbou. Ztratily se některé Holubovy deníky, podstatná část zásob a sběratelské úlovky. Výpravě nezbylo než ustoupit.

Zpáteční cesta

Objevitelská část expedice skončila po necelých třech týdnech a zubožená výprava se vracela zpátky k jihu, na území Matoků. Dne 23. srpna její zbylí členové dorazili do Gazunguly na řece Zambezi, sídla jim nakloněného náčelníka, kde se jim podařilo dát se (zejména po zdravotní stránce) dohromady. Bylo načase – Holub onemocněl tyfem a projevilo se u něj také astma, zatímco Leeba zranil levhart. Až po dlouhém pochodu dorazili účastníci rakousko-uherské expedice 11. února 1887 do Šošongu. Po krátkém zotavení se mohli vydat do Linokamy, kde se Holub pokoušel doplnit vypleněné sbírky. S finanční pomocí, kterou obdržel z Rakouska, se v červnu 1887 poslední členové expedice vypravili přes Kimberley do Kapského Města a odtud do Evropy. Začátkem září 1887 jejich loď zakotvila v anglickém Southamptonu. 

Po krátkém pobytu v Anglii čekala manžele Holubovy triumfální cesta do Prahy. Následoval kolotoč přednášek (například v Praze na Žofíně roku 1887, organizovaná Klubem přírodovědeckým, jehož byl Holub čestným členem) a zpracování cestopisu Druhá cesta po Jižní Africe, jehož německá verze vyšla v renomovaném Brockhausově nakladatelství v Lipsku.

Opět byly uspořádány dvě výstavy, ve Vídni a v Průmyslovém paláci v Praze, tentokrát se ovšem přes velký zájem diváků ukázaly jako finančně prodělečné. Holub pak rozdal či rozprodal své sbírky čítající téměř 13 000 položek po téměř celé Evropě; uvádí se, že je získalo celkem 586 institucí. Jen malá část z nich zůstala v Praze. Národní muzeum je totiž odmítlo, zřejmě kvůli Holubově rivalitě s tehdejším správcem zoologických sbírek Antonínem Fričem, pocházejícím z významné pražské vlastenecké rodiny. 

Cestovatelská celebrita

V letech 1894–1895 Holub podnikl přednáškové turné po USA. Věnoval se i odborné publicistice, například ve Sborníku České společnosti zeměvědné. Byl ostatně jedním z prvních členů této geografické společnosti, založené roku 1894. Obdobně se angažoval i ve vídeňských institucích. Úvahy o jeho povolání na českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu k přednáškám ze zeměpisu (profesorem na pražské německé univerzitě, oddělené roku 1882, byl v té době další africký cestovatel Oskar Lenz) zřejmě nebyly míněny vážně, jakkoli se o nich referovalo na stránkách dobového tisku.

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Veškeré své úsilí Holub soustřeďoval na uspořádání třetí africké výpravy. I napodruhé odmítl nabídku belgického krále a zvažoval požádat o pomoc amerického prezidenta, nakonec se k tomu ale neodhodlal. Vedle nedostatku financí ho limitoval zhoršující se zdravotní stav. Ozývaly se následky malárie, kterou prodělal během afrických cest, a jeho kondici zhoršovalo vypětí z nekonečného kolotoče přednášek, které pro něj v té době představovaly hlavní zdroj příjmů. 

Již koncem osmdesátých let se Holub usadil ve Vídni, kde také 21. února 1902 skonal – paradoxně krátce poté, co se dočkal aspoň malé penze od císaře pána. S výjimkou Leeba přežil všechny další mužské účastníky druhé výpravy – Fekete zemřel roku 1894, Halouzek v roce 1901. Jeho žena Rosa ho přečkala o celých 56 let.