Eleonora a Eleonora: Dvě Italky na českém trůnu

Zatímco Ferdinand II. a Ferdinand III. byli otec a syn, jejich „Eleanory“ už tak blízké příbuzenství nepoutalo – jednalo se o pratetu s praneteří. Díky jejich manželům je později pojil také vztah tchyně se snachou. Zajímavostí je, že obě Eleonory Toskánské zemřely ve stejném věku – ve svých šestapadesáti letech. 

Oba Ferdinandové už manželství zažili a ženili se jako vdovci – Ferdinand III. dokonce potřetí. Svým ženám však zůstávali věrní a oddaní. Není známo, že by měli milenky a nemanželské děti, či si snad milence našly jejich manželky, což bylo v té době běžné například na francouzském dvoře. Ostatně, těžko by se to snášelo s jejich náturami.

První Eleonora

Když se čtyřiadvacetiletá Eleonora v roce 1622 vdávala, řešil její císařský manžel Ferdinand II. vážné politické problémy. V Evropě se rozhořela třicetiletá válka, a právě v průběhu prvních válečných let potřeboval Ferdinand II. upevnit svou moc. V roce 1621 se vypořádal se svými odpůrci v Čechách proslulou popravou dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí, pak následovalo období konfiskací a tvrdé rekatolizace. Kvůli tomu získal přídomek Krvavý, ale jinak ho historikové charakterizují jako člověka mírné povahy, laskavého, důvěřivého, štědrého až marnotratného. Drastická opatření k potlačení českého stavovského povstání prý nepocházela z jeho hlavy, stáli za tím jeho političtí rádcové. Traduje se, že předtím, než podepsal rozsudky smrti, údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem.

Se svou první ženou Marií Annou Bavorskou měl sedm dětí. Po její smrti zůstal šest let vdovcem a v tomto období se prý svým sexuálním choutkám bránil tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami. I když jeho druhá manželka Eleonora, nejmladší dcera mantovského vévody Vicenza I., nebyla českou šlechtou považovaná za extra partii pro císaře, Ferdinand II. se do ní zamiloval. Cenil si jejího mládí, krásy, noblesy a zbožnosti. Dvůr Gonzagů v Mantově patřil v té době ke kulturním centrům Itálie. Eleonora získala katolickou výchovu v mantovském klášteře sv. Uršuly, kde se jí dostalo nejen širokého vzdělání, ale i velkého kulturního přehledu. 

Prudérní dáma

Právě ona ovlivnila a povznesla vídeňský dvůr nejen po kulturní, ale především po mravní stránce. Největší důraz kladla na manželskou věrnost, nevěru považovala za největší hřích. Nesnášela intimity a v logice svého katolického vychování vnímala sex jako poněkud nepříjemnou manželskou povinnost. Podle historiků tento postoj vedl až k jakémusi psychickému bloku. Nedokázala se uvolnit a děti, jediný důvod k sexuálním interakcím, navíc nepřicházely (nejspíš právě proto). Toto téma se však v její době považovalo za tabu, takže není vyloučeno ani to, že byla zkrátka neplodná. 

Přesto se svým mužem prožila harmonické patnáctileté manželství. Oba byli velmi prudérní, a tak si skvěle rozuměli v náboženských otázkách  i v každodenním životě. Eleonora jako korunovaná česká královna často manžela doprovázela na cestách do Čech. Považovala za svou povinnost stát po jeho boku v té kacířské zemi, která mu nadělala tolik problémů a kde nebyl ani trochu oblíbený. 

Podobně jako jiné královny či císařovny se i Eleonora věnovala charitativním a veřejně prospěšným činnostem. Založila ženské karmelitánské kláštery ve Štýrském Hradci a ve Vídni. Na svou předchůdkyni Annu Tyrolskou, která iniciovala založení vídeňské kapucínské hrobky, navázala ustanovením zvláštní kaple v augustiniánském kostele, určenou k pohřbívání srdcí zesnulých Habsburků. Svého manžela přežila o osmnáct let, ale i po jeho smrti si udržovala významné místo na vídeňském dvoře. Vycházela velmi dobře se svým nevlastním synem a manželovým nástupcem Ferdinandem III. S největší pravděpodobností se zasloužila o to, aby se v roce 1651 oženil s její stejnojmennou praneteří. Zemřela v roce 1655 a její ostatky spočinuly ve vídeňském klášteře karmelitánek, u jehož založení stála.

Druhá Eleonora

Když uprostřed třicetileté války Ferdinand II. zemřel, svému synovi sice zanechal Svatou říši římskou ve značně zdevastovaném stavu, nicméně rozsahem nyní Habsburkové ovládali území, o jakém se jejich předchůdcům ani nesnilo. Ferdinand III. měl vojenské nadání i diplomatické schopnosti a podobně jako jeho otec i on upřednostňoval poklidný rodinný život. Poprvé se oženil se svou sestřenicí, která však zemřela na otravu krátce po porodu sedmého dítěte. Ještě nešťastnější bylo manželství druhé. Mladinká, teprve šestnáctiletá novomanželka zemřela rovněž při porodu. Štěstí ho potkalo teprve se třetí manželkou, která byla praneteří jeho nevlastní matky. Tak přichází do Vídně na konci dubna 1651 Eleonora II.

Díky ní se na výsluní znovu dostala italská kultura. Mladá císařovna byla totiž velmi vzdělaná žena, jež se intenzivně zajímala o literaturu a hudbu. Pokoušela se dokonce o vlastní básnickou tvorbu, která měla převážně náboženský charakter. Velmi dobře si rozuměla se svým intelektuálně založeným manželem. 

Ferdinand III. totiž ovládal sedm jazyků, překládal do italštiny a italsky psal i básně. Oblíbil si divadlo a výtvarné umění, zajímal se o přírodní vědy a filozofii.  Proslul jako sběratel obrazů soudobých italských a nizozemských mistrů. Z iniciativy své manželky založil italskou literární akademii, v jejímž čele stála právě císařovna Eleonora. 

Nejvíc ale Ferdinand vynikal v hudbě. Nejen jako pasivní posluchač – složil také několik duchovních i světských skladeb. Na vídeňském dvoře se čile muzicírovalo, oba císařští manželé ovládali hru na několik hudebních nástrojů. Hudební nadání zdědil i Ferdinandův syn a nástupce Leopold I.

Šest let života

Škoda, že toto harmonické manželství trvalo pouhých šest let. Během nich Eleonora zvládla porodit čtyři děti – tři dcery a syna. Jen dvě dcerky ovšem přežily dětský věk.

Smrt manžela a jejích dvou dětí určitě patřily k nejtěžším momentům Eleonořina života. Ovdověla příliš brzy, už v sedmadvaceti letech. Na další život ale nerezignovala. Zřídila několik klášterů, založila i Řád služebnic ctnosti a Řád hvězdového kříže. Zachovala si mimořádné postavení i na dvoře svého nevlastního syna, rovněž uměnímilovného císaře Leopolda I., s nímž si dokázala vytvořit velice blízký vztah. 

TIP: Nerovnorodý sňatek císařova syna: Tajná svatba Ferdinanda a Filipíny

Stejně jako její jmenovkyně Eleonora I. byla velmi nekonfliktní, a proto mohla i coby pouhá vdova zůstat na rakouském císařském dvoře. Jak byla zvyklá z dřívějších dob, iniciovala četné slavnosti, divadelní a baletní představení, ráda se účastnila císařských honů. Svého císařského manžela sice přežila o téměř tři desítky let, ale ani jí osud nedopřál dlouhý život. Zemřela v pouhých šestapadesáti letech a podle tradice spočinuly i její ostatky po boku manžela v habsburské hrobce kapucínského kostela.