Egon Schiele: Kvůli nahým modelkám musel opustit milovaný Krumlov

Tato prorocká slova napsal Egon Schiele, umělec s českými kořeny, krátce před svou smrtí v dopise svému příteli, výtvarnému kritikovi Arthuru Roesslerovi. Ač pečlivě zabarikádován ve svém vídeňském ateliéru, posledního říjnového dne roku 1918 podlehl epidemii španělské chřipky, která kosila obyvatelstvo Evropy stejně nelítostně jako právě skončená válka. Následoval svou ženu Edith, která zemřela v šestém měsíci těhotenství přesně v den, kdy padla monarchie. Bylo mu pouhých 28 let, ale přesto dokázal během jednoho desetiletí vytvořit zralé dílo, jímž se zařadil mezi prvořadé světové umělce. A erotické kresby, za které ho krumlovští vyobcovali a neulengbachští uvěznili, do něj nedílně patří. 

V péči žen

Egon Schiele se narodil 12. června 1890 v Tullnu, malém městě nedaleko Vídně, do rodiny přednosty stanice. Babička z otcovy strany a její předkové ale pocházeli z Bechyně a umělcova matka, Marie Soukupová, byla z Českého Krumlova. Toto město svou zvláštní atmosférou Egonovi učarovalo zřejmě už během návštěv v dětství a v jeho díle později sehrálo úlohu jako žádné jiné. Egon měl tři sestry – Elvíru, Melanii a Gertrudu. Elvíra ale v deseti letech zemřela a v roce 1905 opustil svět také jeho otec, jenž trpěl duševní chorobou, související snad se syfilidou. Smrt Egon důvěrně znal a měla významnou roli i v jeho tvorbě.

Někteří kunsthistorici vznášejí otázku, zda v excentrickém a duchovně složitém Schielem nezanechala otcova nemoc genetickou stopu. Odpověď může být jen spekulativní. Schiele také vyfasoval nálepku psychopata, pedofila a bůh ví koho ještě. Ale například uměnímilovný průmyslník August Lederer, který Schieleho obdivoval, o něm prohlásil: „Za celý život jsem nepoznal nikoho normálnějšího.“

Pravda leží myslím někde tady: Egonovi bylo patnáct a obklopoval ho jen ženský svět se všemi jeho intimnostmi. Byl evidentně vnímavý a zvídavý. Sestry ho už od malička hýčkaly jako jediného chlapce a zvlášť Gerti, o tři roky mladší děvče s čertíky v očích, byla Egonovi velmi blízká. Gerti byla také jeho prvním modelem, a to i v aktech. Mladý muž zkrátka posedle maloval nahotu, která k jeho věku patří, která ale, připusťme, může na jeho kresbách někdy působit agresivně.

Věčné dítě

Egon od mala rád kreslil. Sedával prý v okně železničního domku a zaznamenával všechno, co viděl. Kreslení byl jediný školní předmět, který Schieleho bavil. A tak, zřejmě ne matce pro radost, ale nakonec s podporou poručníka, strýce Leopolda Czihaczeka, jenž byl vyšším úředníkem státních drah a holdoval kultuře, si mladík v roce 1906 prosadil studium na malířské akademii ve Vídni. Kdyby otec žil, sotva by se mu to povedlo.

Byl přijat na rozdíl od jiného uchazeče – Adolfa Hitlera. Dalo se však čekat, že nezkrotnému duchu nebude konzervativní akademismus vyhovovat, a traduje se, že Schieleho profesor Christian Griepenkerl, ctící „poctivou“ malbu 19. století, na něj jednou zahřměl: „Schiele, sám ďábel mi vás sem přivedl.“ Nicméně tři roky úmorného kreslení, které na akademii strávil, byly velmi důležité. Mladý tvůrce získal jistotu kresby a v 19 letech uzrál – příštích deset let se jeho rukopis příliš nezmění. Měl skutečně výjimečný talent.

Rozruch v Krumlově

Schiele zpočátku tvořil pod vlivem secese a dekorativního stylu Gustava Klimta, s nímž se od roku 1907 přátelil. Ale v roce 1910 tvrdí: „Do března jsem prošel Klimtem. Dnes myslím, že jsem zcela jiný.“ A byl, protože tíhl k expresivní tvorbě, pro kterou – jak to bývá – kritika zpočátku neměla pochopení.

Tehdy také Schiele opustil Neukunstgruppe, Skupinu nového umění, kterou založil se spolužáky z Akademie, a vydal se cestou solitéra, na které už zůstal. Svému příteli, malíři Antonu Peschkovi, píše: „Chtěl bych pryč z Vídně […]. Jak je to tady ošklivé. Všichni jsou závistiví a pokrytečtí, bývalí kolegové mne sledují falešnými pohledy […]. Chci být sám. Chtěl bych na Šumavu […], chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad […]; pak vytvořím krásné barevné obrazy.“ 

V květnu 1910 dorazil Schiele do Českého Krumlova, aby tady začal nový umělecký život. Nebyl sám. Přijel s ním výstřední kamarád Erwin Dominik Osen, malíř divadelních dekorací, scénograf a virtuózní mim. A zakrátko se v bytě v Masné ulici 133 objevil i Peschka.

Tři umělci z velkoměsta budili svým nekonvenčním chováním v malém Krumlově rozruch. Schiele, přestože neměl často peníze ani na kreslící potřeby, vždy dbal na svůj módní vzhled a korzoval po ulicích v bílém obleku s buřinkou a vycházkovou holí, vedl provokativní řeči o šosácích a v Café Fink, jediné kavárně ve městě, si dával nohy na stůl. Tu a tam přesvědčil mladou dívku, aby mu seděla modelem. V Krumlově neprodal snad ani jednu kresbu, natož olej. Zakázky mu ve Vídni zprostředkovával umělecký kritik Roessler, jeho první životopisec, ale i sběratel Heinrich Benesch, který měl sám o Schieleho práce velký zájem. 

Skandál s aktem

Schiele se v Krumlově cítil dobře a rozhodl se zůstat natrvalo. V tom mu pomohl gymnazista Willy Lidl, který z místních studentů Egona nejvíce obdivoval. Zatímco byl malíř přes zimu ve Vídni, sehnal pro něj v Krumlově jednak byt pro návštěvy v ulici na Parkánu 111, ale hlavně domek se zahradou, aby mohl malovat i venku, a to zcela zdarma. Dům i pozemky vlastnil Max Tschunko, obchodník s textilním zbožím a majitel hostince, který měl nebývalé pochopení pro umělce, neboť sám ryl medaile a modeloval ze sádry. Přešťastný Schiele se sem nastěhoval v květnu 1911 s rusovlasou, zelenookou přítelkyní Wally Neuzilovou, někdejší modelkou Gustava Klimta. 

Idyla ale neměla dlouhé trvání. 6. srpna se Schiele musel vystěhovat. „Lidé nás prostě bojkotují, protože jsme rudí,“ to je vše, co o tom sám říká. Nemělo to však nic společného s politikou, ale se svobodomyslností. Vlna pohoršení nad Schieleho volným způsobem života a kresbami aktů mladých dívek byla stále mocnější a jednoho dne se převalila.

Ten den popisuje v knize Schiele a Krumlov Franz E. Wischin zhruba takto: Byl konec července a Schiele maloval v zahradě mladou dívku – nahou. Pohled na tuto scenerii se naskytl dceři majitelů poštovních koní, kteří měli od Tschunka pronajatou zahradu na terase nad domem. Co ji tak šokovalo, nebylo nahé tělo, ale zjištění, že ona dívka je sousedova dcera. Skandál byl na světě a okolí majitele dotlačilo k tomu, aby Schieleho vystěhoval. 

Svaté erotické umění

„Umělci budou žít navěky! – Také erotické umění má svou svatost…“ Takovými aforismy se Schiele vzpamatovával z aféry. Ale zatímco v Krumlově se věc obešla bez policejního zásahu, v Neulengbachu, dalším Schieleho působišti, už nikoli. V dubnu 1912 bylo při domovní prohlídce zabaveno 125 kreseb a Schiele skončil ve vězení. Původní obvinění z únosu a znásilnění nezletilé dívky soud v St. Pölten sice odvolal, ale obvinil mladého muže z „nemravnosti“, která spočívala v kresbě dívenky oblečené jen od pasu nahoru, jež mu visela na stěně. Šuškání ne zcela nevinných dětí, které k němu chodily, se doneslo až k uším rodičů, a ti zasáhli. Soudce kresbu demonstrativně spálil a odsoudil malíře ke třem dnům vězení, Schiele si jich odseděl i s vazbou 24 a byl zcela zdrcen. Proč společnost trestá to, co on pokládá za přirozené?

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Schiele byl ale tehdy už vyhledávaným a oceňovaným umělcem: vystavoval v Mnichově, Kolíně, těsně před válkou v Římě, Bruselu i v Paříži. Než v červnu 1915 v Praze narukoval, oženil se narychlo s Edith Harmsovou, jíž dal možná jako dívce z lepší rodiny přednost před Wally. Naštěstí nemusel být řadovým vojákem a získal místo ve vojenské administrativě ve Vídni, takže mohl ve volných chvílích pobývat i v ateliéru. O válce říkal: „Škoda každé hodiny, kterou trvá.“ Schieleho smrt v době, kdy byla střední Evropa vzhůru nohama, znamenala na dlouhá desetiletí zapomenutí. Až výstava ve Spojených státech za druhé světové války byla počátkem jeho cesty na vrchol.