Dvě korunovace Lucemburka Zikmunda (2): Proč se dal uvést na trůn dvakrát?

Zikmundovou zpupností pohněvaní čeští předáci bez jeho vůle a účasti svolali v červnu 1421 zemský sněm do Čáslavi. Zde se usnesli, že Lucemburka jako krále odmítají, a jeho korunovaci označili za neplatnou. Českou korunu namísto něho nabídli polsko-litevskému knížeti Zikmundu Korybutovi a prozatím vytvořili 20člennou zemskou stavovskou vládu. Naproti tomu moravští zástupci Lucemburka za krále přijali. Bylo mezi nimi mnohem více Němců, odpůrců kalicha, a Morava obecně nebyla reformací zdaleka tak nasáklá. Na katolické, tedy Zikmundově straně zůstaly též vedlejší země Koruny české – Slezsko a obě Lužice.

Zhrzený vladař se daný stav pokusil ještě zvrátit novou křížovou výpravou následujícího roku, ale byl u Německého Brodu znovu na hlavu poražen. Tehdy pochopil, že české vzbouřence vojensky nezničí, stáhl se a české země po dalších 14 let nenavštívil. Všechny zbývající křížové výpravy proti husitům se odehrávaly již bez jeho účasti. O to víc se ovšem snažil v rovině zákulisního jednání a diplomacie. Trpělivě navazoval kontakty s katolickou i umírněnou kališnickou stranou a vyčkával na svou chvíli. 

Návrat klenotů

Na konci dvacátých let 15. století se začalo hovořit o potřebě uspořádat nový církevní koncil. Zájem zúčastnit se projevili i husité, kteří tu hodlali katolické představitele přesvědčit o správnosti svých teologických výkladů. Zikmund zavětřil příležitost. Pokud se do věci vloží coby zprostředkovatel mezi oběma tábory, mohl by z toho pro sebe mnohé vyzískat. Proto se počínaje rokem 1429 s husitskou stranou opakovaně setkával při jednáních, jichž se často účastnili také zástupci koncilu, jenž byl svolán do Basileje. Také husitská strana již byla unavena nekonečnými boji a faktickým bezvládím, a přála si nalézt východisko. Proti zůstávali pouze kališničtí radikálové. Když však v roce 1434 utrpěli porážku u Lipan, dohodě s Lucemburkem již nestálo nic v cestě. 

Vše vyústilo v setkání zástupců koncilu, českých stavů obou konfesí a Zikmunda Lucemburského v létě 1436 v Jihlavě, kde dospěli k slavnému kompromisu v podobě takzvaných kompaktát. Ta husitům přiznávala právo na přijímání pod obojí způsobou a začlenila je do církve. Jednalo se o kompromis, který dosud neměl obdoby.

Nebývalé ústupky učinil také Zikmund, od roku 1433 římský císař. Vydal privilegium, v němž na úkor vlastní moci potvrdil českým stavům vše, co si během revoluce vydobyly, a slíbil navrácení korunovačních klenotů a zemských desek. Když několik dní nato tyto drahocennosti do Jihlavy opravdu doputovaly, nic už nebránilo tomu, aby zemští předáci oficiálně uznali Zikmunda českým králem. 

Triumf v metropoli

Z Jihlavy tak římský císař nastoupil vítěznou cestu do Prahy, tentokrát za zcela jiné atmosféry než před 16 lety. Tehdy jako nepřítel a uzurpátor, nyní coby očekávaný král. V úterý 23. srpna 1436 po druhé odpolední po boku své manželky Barbory Celjské triumfálně vstoupil do pražských bran za doprovodu téměř čtyřtisícové družiny. Jeho první zastávkou byl symbolicky chrám Matky Boží před Týnem, jenž se stal během revoluce hlavní husitskou svatyní. Zde vyslechl uvítací řeč pražského utrakvistického arcibiskupa Jana Rokycany.

Vrchol slavnosti pak nadešel 26. srpna, kdy Zikmund na Staroměstském náměstí usedl na vyvýšené pódium se svatováclavskou korunou na hlavě. Přední čeští šlechtici vedle něj třímali další odznaky jeho královské moci: žezlo, jablko a meč. Na výzvu arcibiskupa přítomný lid zvedl dva prsty pravé ruky a volal: „Ať žije Zikmund, náš český král!“ 

TIP: Liška pod znamením kříže: První vladařské měsíce Zikmunda Lucemburského

Do císařových rukou byly symbolicky odevzdány klíče od královských hradů. Poté Zikmund pronesl slavnostní řeč, v níž zdůraznil, že do Čech přijel v míru bez použití síly. Shromážděné vyzval, aby se vyslovili, zda ho jako krále přijímají, protože bez jejich vůle se vlády zmocnit nehodlá. Odpovědí mu bylo jednohlasné a nadšené „Ano!“. Na závěr zaznělo slavnostní Te Deum, čímž skončil velkolepý obřad, jejž veřejnost vnímala jako skutečnou korunovaci. Tu pak ještě zpečetilo korunování Barbory Celjské ve svatovítské katedrále v únoru následujícího roku. 

Tak Zikmund završil své vladařské dílo, jímž nezůstal nic dlužen památce svého slavného otce. Zemřel v prosinci následujícího roku 1437 jako jediný, dvojnásob korunovaný český král.