Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Nizozemská republika byla od svého vzniku roku 1581 ve válce se španělskou korunou. Tou dobou bylo Španělsko v personální unii s Portugalskem, takže španělský panovník mohl v roce 1598 uvalit embargo na nizozemský obchod s touto zemí. Nizozemci tak ztratili obchodního partnera, který zprostředkoval dovoz cenného koření z Orientu. Rozhodli se proto sami hledat cestu na Ostrovy koření (jak se Moluky tehdy nazývaly), odkud se vyvážel pepř, hřebíček, muškátový ořech, muškátový květ a další koření, jehož prodej přinášel v Evropě velké zisky.

V únoru roku 1605 Steven van der Hagen, admirál nizozemské Spojené východoindické společnosti (Vereenigde Oostindische Compagnie – VOC), dobyl portugalskou pevnost Victoria na ostrově Amboyna a převzal roli, kterou zde Portugalci hráli v obchodu s kořením. Zbraněmi hájil nizozemský monopol a odrážel všechny ostatní obchodníky, především zaměstnance anglické Východoindické společnosti. 

Londýnská smlouva 

Rozbroje v koloniích však nebyly po chuti vládám obou zemí a v roce 1619 donutily znesvářené obchodní společnosti k uzavření smlouvy o obraně. Dokument podepsaný v Londýně rozdělil trhy ve „východních Indiích“ rovným dílem (obě společnosti měly monopol na domácích trzích) a v Batávii (nyní Jakartě) zřídil Radu pro obranu, která měla usměrňovat činnost zaměstnanců obou společností. Angličané tak získali garantovaný podíl na obchodu s kořením na ostrovech Ambon, Ternate a Banda Neira a posunuli své centrum v oblasti z Bantamu na Sumatře do Batávie na Jávě. Obchodníci měli nyní v míru společně využívat obchodní stanice, i když si společnosti podržely právo spravovat kolonie, které získaly.

Nizozemci interpretovali toto ustanovení tak, že každá společnost má právní jurisdikci nad zaměstnanci obou společností v místech, které spravovala. Angličané naopak trvali na tom, že na základě třicátého „arbitrážního“ článku smlouvy mohla jen Rada pro obranu řídit zaměstnance „druhé“ společnosti. Tento rozpor nebyl vyřešen a v následujících událostech sehrál významnou roli.

Navzdory uvedené smlouvě zůstávaly vztahy mezi obchodníky napjaté. Oficiálně v ní šlo o obranu. Zavazovala signatáře k pomoci v podobě lodí, mužů a peněz pro obranu držav obou společností, ale Angličané nikdy nedodali lodě ani peníze. Obě strany si neustále na sebe navzájem stěžovaly kvůli špatnému chování, nedodržování smlouvy a obviňovaly se z pokusů vyloučit jedna druhou při jednání s domorodými vládci.

Herman van Speult, nizozemský guvernér na Amboyně, měl v roce 1622 problém se sultánem ostrova Ternate, protože jevil ochotu přejít na stranu Španělů. Van Speult současně podezíral Angličany, kteří s nimi sdíleli obchodní stanici, že se tajně vměšují do těchto problémů. 

Odhalené spiknutí 

Zlom přinesla noc na 9. února 1623. Japonský žoldnéř v nizozemských službách tehdy překonal nízké valy nizozemské pevnosti na Amboyně a dal se do řeči s nizozemským strážným. Kromě jiného položil strážnému několik otázek týkajících se stavu opevnění. Byl zatčen a na mučidlech vypověděl, že s několika Japonci plánovali povstání a obsazení pevnosti a že účast na spiknutí mají také Angličané. 

V čele anglické faktorie na ostrově byl Gabriel Towerson, kterému podléhalo čtrnáct mužů. Kromě faktorů (obchodních agentů) to byli sloužící, krejčí, chirurg a holič v jedné osobě. Na 15. února 1623 byli pozváni do pevnosti, kde byli zatčeni, obviněni ze zrady a uvězněni. Po celý následující týden byli podrobeni tortuře. 

Utrpení, kterému museli čelit, bylo mimořádné i na tuto brutální dobu. Popis mučení dochovaný ve zprávě sepsané přeživšími není zcela přesný, protože mnohé bylo z propagandistických důvodů zveličeno, avšak dává základní představu.

Na hlavu byla obviněným upevněna látka a válcové pouzdro, ke krku pevně přivázané škrtidlem. Pak „lili vodu pomalu na hlavu, až pouzdro bylo plné k ústům a nosním dírkám a ještě o něco výš, aby (obviněný) nemohl popadnout dech, ale musel současně nasávat vodu; která se stále pomalu lila a vyvolávala nutkání všech jeho vnitřnosti, aby vyšly ven nosem, ušima a očima; a často, protože ho to dusilo, ztratil dech a upadl do mdlob“.

Vězně potom uvolnili, ale tortura pokračovala znovu, třikrát nebo čtyřikrát, až „bylo jeho tělo oteklé tak, že bylo dvakrát až třikrát větší než předtím, jeho tváře byly jako měchýře, a jeho oči byli strnulé a vyvalené před jeho čelo“. Tato metoda byla v nizozemské východní Indii oné doby běžná. Dnes je známá jako waterboarding. 

„Vedený na smrt bez viny“

Někteří se vzdali snadno. Brzy přiznali jakoukoli roli ve spiknutí, z níž byli obviňováni. Jakmile ukázali na Towersona a jeho faktory, byli vráceni do svých cel. Jiní se naopak bránili velmi statečně. Clark, jeden z faktorů, přežil čtyři mučení vodou i pálení svíčkami na chodidlech. Když mu pálili podpaží, „až bylo možno vidět jeho vnitřnosti (…) unaven a zmožen utrpením“ se přiznal. Učinilo tak 10 ze 14 Angličanů. Nakonec byli všichni předvedeni před svého velitele. Konfrontováni s „tím čestným a dobrým mužem, který neudělal nikomu nic špatného, natož aby prováděl jakoukoli činnost, jako je tato (…) padli před ním na kolena a modlili se, aby jim Bůh odpustil.“

Vězni se vrátili do svých cel, aby vypořádali své věci a pomodlili se. Na platební rozkaz na malé množství koření Towerson napsal: „Potvrzuji při plném vědomí, já, Gabriel Towerson, nyní vedený na smrt, bez viny ve všem, co mi může být kladeno za vinu. Bůh jim odpusť a přijmi mě do své náruče. Amen.“ Jiní se svěřili na stránky svých modlitebních knížek: „Nemaje žádnou lepší možnost, jak dát najevo svou nevinu, píšu toto do této knihy v naději, že to nějaký dobrý Angličan uvidí.“ – „Jak myslím a doufám, v odpuštění svých hříchů, nevím o této věci nic víc, než nenarozené dítě“ – „Narodil jsem se v Newcastle-upon-Tyne, kam se snad dostane tato kniha, aby se mí přátelé dověděli o mé nevině.“ 

TIP: Křesťanští misionáři v Japonsku tvrdě narazili: Ti kteří neutekli, skončili na kříži

Ti, kteří se přiznali, byli odsouzeni k smrti. Podle ustanovení římského práva platného v Nizozemsku bylo totiž přiznání k odsouzení nutné. Absurdnost procesu korunoval fakt, že čtyři z Angličanů a dva z Japonců, kteří přiznání odmítli, byli osvobozeni. Popravy se tak dočkalo 10 Angličanů, 9 Japonců a Portugalec. Proběhla 9. března 1623. Všichni byli sťati, jen Gabriel Towerson byl zaživa naražen na kůl a vystaven před oči všech přítomných.