Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

Dějiny Římského impéria byly nepřetržitým sledem bojů, dobyvačných válek a násilné snahy o rozšiřování území. Zdaleka ne každá bitva ale dopadla pro výbojné Římany dobře. V raných počátcích, kdy se budoucí rozlehlá říše teprve plošně prosazovala proti ostatním italickým kmenům, bylo co do počtu drastických proher téměř tolik jako slavných vítězství.

Co následovalo po dobytí a vyplenění samotného Říma Kelty, a po 150 letech nekonečných konfliktů se Samnity, Sarmaty, Etrusky a jihořeckými státy? Římané bojovali o moc znovu, v Punských válkách s Kartaginci. V roce 216 př. n. l. jim u městečka Kanny naservíroval kartaginský stratég Hanibal Barkas takovou porážku, že římské vojsko, složené dosud především z placených vyzbrojených obyvatel měst, přestalo prakticky existovat. 

Z drastických proher se uměl Řím poučit. Pokud chtěl i nadále usilovat o nadvládu nad Středozemím, musel nutně upravit celý koncept své dobrovolnické armády. Rozsáhlé reformy, které dotáhl do konce v roce 107 př. n. l. státník Gaius Marius, pak úplně změnily tvář ozbrojené síly Římské říše.

„Kdyby nebylo Kanny, nebylo by legií,“ budou později psát historikové. A je třeba jim dát za pravdu. Teprve speciálně vyčleněné legie, dokonale secvičené a dobře vyzbrojené oddíly stálé armády vedené profesionály, položily základ pověstné „neporazitelnosti“ Říma. Paradoxně, k udržení jejich zásobování, vyzbrojení, výplat a žoldů bylo zapotřebí vést stále další výbojné války, generující zisk, aby se pokladnice země jejich existencí sama nezruinovala.

Velitel, který ochotně vlezl do pasti

Legie jsou ale jen tak schopné, jak dobrý je jejich velitel. A Publius Quinctil Varus mezi ty kvalitní skutečně nepatří. Je tělem i duší aristokrat, který sice má vystupování patricije a ví, koho podporovat v politice, ale o vedení armády nebo správě provincií moc netuší. Patří spíše mezi povolané, než vyvolené. Rok je správcem provincie Afrika, poté se uvede v Sýrii. Například masakrem 2000 Židů. A protože se uměl podruhé dobře oženit, je mu sedmého roku našeho letopočtu svěřena správa nad dalším nově dobytým územím „mezi Rýnem a Labem“, provincií Germánie.

Jenže na rozdíl od již „umravněné“ Sýrie a Afriky v Germánii touha po vzpouře proti Římu ještě nevychladla. A Varus, opírající se o sílu tří elitních legií, není s to se vypořádat s odporem místních obyvatel. Považuje je jen za rozhádané barbary. Aby toho nebylo málo, jednoho takového „barbara“ učiní svým poradcem a důvěrníkem. 

Je jím Arminius, vůdce kmene germánského Cherusků. A to je muž činu. Své mládí nedobrovolně strávil jako živá jistina smíru v Římě, a proto dobře ví, jak římské legie fungují. Zřetelně vidí i slabosti nového správce. Nenápadně tak za jeho zády tedy připravuje velké povstání, na kterém se budou podílet ještě další „barbarské kmeny Germánie“, Marsové, Chattové a Brukterové. Zdá se až neuvěřitelné, že dokázal pletichařit přímo z tábora, kde sídlil Varus. Ale tento římský patricij skutečně nepatřil mezi nejbystřejší.

V devátém roce našeho letopočtu připraví Arminius kulisy dějinného představení, které bude pro impérium tragédií. Kdesi na severu Germánie prý vypuklo povstání, a je na Varovi dokázat, jak silná je ruka Říma. Sám Arminius ho pobízí k rychlé akci. A tak kvapně a bez větších příprav vyráží voj 36 000 římských ozbrojenců a jejich doprovodu na cestu.

Masakr v lese

Kdo je vede? V čele výpravy stojí kromě Vara sám Arminius, utajený organizátor celé protiřímské vzpoury. Zdejší terén dobře zná. Proto legie směřuje do temného a hustého „pralesa“, Teutoburgu. Z jednoho prostého důvodu: římská vojska jsou schopna dobře bojovat v otevřeném terénu, kde mohou vytvářet útvary, krýt se a manévrovat. Ale tady postupují muži 17., 18. a 19. legie takříkajíc hustím pochodem za sebou, po úzké pěšině obklopené neprostupnými hvozdy. Arminius pravděpodobně vsadil i na očekávatelnou nepřízeň počasí, a nezklamal se: někde na území dnešního Dolního Saska udeřily na výpravu deště. Kola doprovodných vozů se zásobami zapadají do bahna, a dlouhá fronta opěšalých legionářů se roztáhne na několik kilometrů. Tehdy jednoduše nasedne Arminius na koně a spolu se svou družinou zmizí. Zavedl Vara do dokonalé léčky. 

Když zpoza stromů vyletí na Římany první šípy, Varus se nedokáže vzpamatovat. Byli napadeni!  Legionáři se nedokáží neviditelným úročníkům efektivně bránit, rychlé útoky barbarů zdecimovaly postup a znemožnily ústup. Všudypřítomný chaos a zmatek ještě stupňuje neschopnost velení. Legionáři jsou schopni vytvořit oddělených několik shluků kolem svých vozů, které brání, ale postupně jsou tato ohniska odporu barbary likvidovány. Boj trvá několik dní, ale situace obránců je naprosto zoufalá. Není se kde ukrýt, nepřátelé jsou všude. Nakonec padne i sám Publius Quinctil Varus, správce nepokojné provincie Germánie. Tři jeho legie jsou dočista rozvráceny, v Teutoburském lese nalezne smrt okolo 20 000 mužů, a zbytek skončí jako otroci Germánů.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Když zpráva o drtivé porážce dorazí do Říma, nemohou jí lidé uvěřit. Prý i sám císař Octavianus Augustus obchází palácem a žalostně naříká: „Vare, Vare, rede mihi legiones meas“ tedy: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“.

I přes následovnou snahu znovu pokořit Germánii se to už Římanům nikdy definitivně nepodařilo, a z řeky Rýn byla vytvořena „nejzazší hranice“ říše. Bitva v Teutoburském lese je dodnes považována za nejdrtivější porážku vojenské moci Říma. I když legionáři bojovali a umírali v řadě bitev, ještě nikdy se totiž nestalo, aby v průběhu jediného konfliktu zmizely beze stopy celé tři legie najednou. Byla to porážka, ze které se Řím už nikdy úplně nevzpamatoval.