Drancování měst Koruny české: Za třicetileté války je vojáci nijak nešetřili

V době českého stavovského povstání (1618–1620) nevypadala situace ještě tak zle. Plenění a další válečné hrůzy zažívala jen menší část země (jih), navíc krátkodobě. Pochopitelně, obyvatelé měst a vesnic museli i stavovské a poté falcké vládě poskytovat finanční a vojenskou pomoc. Zvláště když se s postupujícím časem konflikt mezi stavy a Ferdinandem II. rozhořel do rozměrů regulérní války, vystrojovala česká města a panství do pole určitý počet pěších, případně i jízdních vojáků. A požadavky s kritickou situací v Čechách nadále narůstaly. 

Císařští „okupanti“ ve městech

Byly ale ničím ve srovnání s tím, co mělo přijít po bělohorské bitvě (8. listopadu 1620), kdy města a venkov zaplavily nejrůznější císařské jednotky, a to natrvalo. Pokud tedy nebyly později vystřídány saskými nebo švédskými vetřelci. Pro města se staly pobyty tu větších, tu menších armádních těles každodenní realitou, naopak spíše výjimečné byly momenty, kdy vojáky nehostila. V době třicetileté války totiž dosud neexistovala kasárna, kde by bylo možné jednotky přes zimu bezpečně ubytovat. Nešlo jen o zdraví vojáků, ale také o možné poškození drahé výstroje a výzbroje, stejně jako si velitelé přáli zmenšit nebezpečí dezerce svých mužů. K tomu se hrazená města hodila velmi dobře.

Vojsko ve městě se nadto stávalo nátlakovým prostředkem, díky němuž bylo možné dosáhnout politických, náboženských a ekonomických cílů. Umístění vojáků do domů nekatolických hospodářů se záměrem donutit je ke změně víry je dostatečně známou skutečností, stejně jako to, že pohrůžka ubytováním vojska byla účinným prostředkem, jak z měst dostat požadované finance a naturálie. Císařský žoldák se stal za války stálým obyvatelem měst a pro měšťana největším zdrojem potíží. Byť některé vojenské pobyty trvaly třeba jen několik dní a u nejkratších se jednalo o pouhé přenocování, jiné se protáhly i na několik měsíců a nebylo jich málo. 

Nevítaní nenasytní nájemníci

Císařští vojáci ubytovaní v městských domech i venkovských usedlostech kladli všude obdobné požadavky na své „hostitele“, přičemž nebrali vůbec ohled na to, jakými prostředky hostitelé disponovali. Většina sousedů je mohla plnit jen obtížně nebo vůbec ne. Situace zacházela již od počátků tak daleko, že někteří z obyvatel rychle opustili své domácnosti kvůli obavě o holé životy. Toto řešení se mělo v brzké budoucnosti mnohokrát opakovat a často dokonce převážilo. Pro městské rady a příslušné vrchnosti se pak stalo hlavním argumentem při žádostech o odvelení císařských vojáků na jiné místo.

Lidé si naříkali, že pokud se vojákům hned nedá vše, co žádají, perou se s nimi a ničí jim jejich obydlí. Nadto většinou chtěli mnohem více, než na co měli podle vládního nařízení nárok (chleba, maso, pivo). Ve městech se pekl pro vojáky komisní chleba, takzvaný komisárek, pro jejich koně se opatřovalo krmivo a sláma, i po venkově se sháněly vozy a tažná zvířata pro dopravu vojenských věcí. Důstojníci měli mít maso na talíři každý den, k pivu často chtěli také víno. 

Když se vojáci posilnili alkoholem, stávali se vůbec nejagresivnějšími a nejnáchylnějšími k urážkám a poškozování majetku hospodáře, u něhož byli ubytováni. Kdo si během dlouhé války neprožil fyzické napadení od některého z nich, mohl mluvit o štěstí. Nechyběly ani případy s těmi nejfatálnějšími důsledky, které mnoho měšťanů a venkovanů stály život. Podobné to bylo s krádežemi.

TIP: Když je otcem neznámý vojín: Znásilnění ženy vojákem bylo v minulosti běžné

I pokud vojáci vše a včas dostali, neměli lidé jistotu, že se ozbrojení návštěvníci nezmocní svévolně dalších částí jejich majetku. Nejčastěji a s největší oblibou byli loupeni koně, jedna z nejcennějších movitostí venkovských i městských domácností, poměrně snadno zpeněžitelná. Následovalo další domácí zvířectvo i předměty denní potřeby. Existovali pochopitelně lidé, kteří si z této skutečnosti udělali výnosné řemeslo a ukradené zboží od vojáků překupovali.