Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Pěkně vypečené zprávy

Babylon, 33. století př. n. l.

Boj o prvenství na poštu by teoreticky mohli vyhrát Asyřané. Něco podobného totiž měli už 3200 let př. n. l. Jednalo se však spíše o systém strážních pevností, které si předávaly zprávy čistě vojenského charakteru. Také se tu evidovalo obyvatelstvo a stanovoval „daňový výměr“ z té které oblasti. Něco se ale Asyřanům nechat musí: vynález první skutečné obálky. Šlo o tenkou vrstvu jílu, kterými se hliněné destičky se zprávami obalovaly a pak krátce vypalovaly v peci. Depeši jste si po doručení museli nejprve vyloupnout! Bylo to o poznání praktičtější, než balení do kůží.

Nesou slova boží 

Egypt, 21. století př. n. l.

„Ať se slova mocného faraona rozléhají nad posvátnou zemí,“ zní příkaz, který se dá ve 21. století př. n. l. vyplnit trochu obtížně. V Egyptě si ale dokázali poradit. Základní trasa, po které tehdy pošta putovala, se omezovala na řeku Nil. Papyrus nebo hliněnou destičku se zaznamenanou vůlí panovníka, uloženou v truhle, pak doprovázela garda vojáků, kteří v každém přístavu vyhlásili její obsah lidu. Většinou to nebyly dobré zprávy: nové a vyšší daně, odvody do armády, vyhlašování zákonů a nařízení. Dochovalo se několik takových „dopisů“, jejichž autorem měl být samotný Amenhotep.

Až do 3. století př. n. l. se korespondence vyhláškami omezovala jen na faraona a jeho nejbližší. Teprve v ptolemaiovské éře se pošta otevřela lidem, kteří mohli za úplatu posílat zprávy napříč celou říší. Kromě říční cesty také přibyla síť pěších doručovatelů, a také se zrodila pravidelná a expresní pošta. Rychlejší byla samozřejmě vyhrazena státní správě, zatímco depeše pro běžné smrtelníky putovaly na hřbetech oslů. První dochovaný civilní dopis je archeology datován k roku 255 př. n. l.

Ani déšť, ani sníh 

Persie, 6. století př. n. l.

O prvenství při zakládání poštovního úřadu se s Egyptem přetahuje Persie. První systém kurýrních stanic tu totiž zdařile vytyčil už král Kýros II. v roce 550 př. n. l. Jenže se svou funkcí omezovala jen na předávání informací zpravodajského a státního charakteru. Teprve jeho nástupce, velkokrál Dareios, otevřel službu ostatním lidem. Princip byl prostý...

Zhruba každých 20 mil královské cesty stála jedna stanice Chapar-Khaneh, tedy Jízdní služby, kde vyčkávali odpočatí koně i jezdci. Dopis se buď v ústní formě, anebo jako „psaní“ předával štafetou. Vzhledem k tomu, že města Sardis a Súsy dělilo 2 500 mil, byla to úctyhodná infrastruktura. Po čtyřech stanicích následoval na každé sté míli opevněný karavanseráj, něco jako opevněný motel se stálou vojenskou posádkou. Jezdci Chapar pracovali nonstop, jezdilo se v každou denní i noční hodinu.

TIP: Jak se zrodila a proč skončila první Perská říše?

A mimochodem věta: „Ani déšť, ani sníh, vedro nebo temnota noci nezabrání kurýrům v doručení zprávy,“ kterou si na počátku 20. století vetkne do štítu newyorský Farleyho poštovní úřad, má svůj původ v Persii. Přesně těmito slovy totiž popisoval antický historik Hérodotos fungování perské pošty.

Psaníčka v Říši středu 

Čína, 3. století př. n. l.

Propracovaným systémem poštovní služby se může pochlubit i Čína. První pokusy prý realizovala už dynastie Sia. Teprve za dynastie Chan (206 př. n. l.–200 n. l.) se však z této instituce stal kolos, zaměstnávající na 20 tisíc lidí. Ti obhospodařovali poštovní stanice stojící od sebe každých 30 li, tedy zhruba 15 kilometrů.

V období říše Čching pak následovala další reforma: čerstvé koně se střídali každých 5 kilometrů, po třiceti se měnil jezdec. Lidé si ale tohoto servisu dlouho neužili. I když tu bylo více než 1 780 poštovních stanic, celá síť přímo spadala pod ministerstvo války. Posílat osobní zprávy bylo oficiálně zapovězené. Ale neoficiálně?

Nikdo vám nebránil, abyste jezdci přidali pár mincí a on laskavě vaše psaní doručil. Vynález papíru a papírové obálky chih poh činil takovou službu elegantní. Poštovní doručovatelé se proto tehdy těšili maximální vážnosti. Zaútočit na kurýra bylo považováno za velmi hanebný čin, namířený přímo proti zájmům císaře. Dopadený lapka mohl považovat za akt milosrdenství, když jej pak čekalo „jen“ vaření v oleji zaživa.

Květiny pro mahárádžu 

Indie, 2. století př. n. l.

Britové se rádi staví do role těch, kteří v koloniích pomáhali rozvinout potenciál primitivních národů. Když ale přišlo na poštu, mohli se ledacos přiučit. Sami disponovali Královským poštovním úřadem teprve od roku 1516, zatímco indická Maurjovská říše jej měla už ve 2. století př. n. l. Veřejné poštovní stanice, udržované cesty, studně a napajedla – proč to všechno? Aby tu mohly dobře jezdit vozíky dagana převážející zboží.

Indická pošta tehdy přímo spadala pod cosi, co bychom nazvali rozvědkou – zpravodajskou službou. Kromě zpráv státního významu tu ale hojně proudily i zprávy ryze civilní. O tom, jak kvalitní byly poštovní služby v Indii 18. století, vypovídá i příběh mahárádži z Džódhpuru. Ten si téměř každé ráno objednával čerstvé květiny z 320 kilometrů vzdáleného náboženského centra v Nathdwara. A než přišel čas na večerní modlitbu daršan, měl květiny na stole v paláci. Příchod Britů do Indie zavedené pořádky kazil. Státní úředníci totiž měli poštu odnepaměti zadarmo a s Brity řízenou Východoindickou obchodní společností přišlo tolik byrokratů, že to zahltilo celý jinak výtečně fungující systém.

Pošťák má přednost 

Mongolsko, 13. století

Zhouba z Východu, Mor stepí či Velký ničitel… Čingischán prostě neměl v zahraničí dobrou pověst. Na druhé straně, Mongolsko mu vděčí za Örtöö, systém kurýrních stanic, který jeho následovníci dovedou k dokonalosti. Základem všeho je tu tzv. Yam, tedy místo s čerstvými koňmi a vodou. Také tu sídlí vojáci, odpočívají poutníci a obchodníci. A když dorazí posel? Buď předá zprávu dalšímu, nebo jen přesedne a jede dál. „Mongolská armáda je rychlá, a její poslové jsou ještě rychlejší,“ poznamená si ve 13. století franský misionář William z Rubrucku. Zpráva tu urazí v průměru 300 kilometrů za den, bez ohledu na vnější podmínky!

TIP: Olízněte královnu, prosím! Seznamte se s nejstarší poštovní známkou světa

Práva poslů dokonce zmiňuje i soubor neveřejných a tajných pravidel zvaný kodex Yassa. Nikdo se například nesmí postavit poslovi do cesty. A když kurýr chce, může si vzít jakéhokoliv koně, což by jinak bylo trestáno smrtí. Na Mongoly dobytých územích mohl poštu využívat kdokoliv, kdo zaplatil. Vojevůdce Kublajchán přenesl poštovní síť i na sever Číny. Jen pro představu, obnášelo to 1 400 stanic, 50 000 koní, 6 700 mul, 6 000 volů a 5 000 lodí! 

Zrození známky

Platit předem se nikomu moc nechtělo. Britové a Holanďané dlouho experimentovali s komplikovaným systémem tarifů a zón, v rámci kterých platil za dopis příjemce. Poslat psaníčko v rámci jednoho města bylo relativně laciné, ale s přibývajícími kilometry cena rostla. Poslíček nebo vlastní kurýr vás pořád vyšel laciněji. Pařížan De Valayer zkusí v roce 1653 novinku: předplacené obálky. Ale konkurence to nese nelibě. S první známkou tak přijdou v roce 1837 Britové. Stála jednu penny a nesla portrét královny Viktorie – symbol, kterému se dalo věřit. Poprvé také začala rozhodovat váha psaní a ne jeho velikost.